Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vìøte – nevìøte


Zlatokop


Èas si letí a nedá se s tím nic dìlat, snad jen vzpomínat. Dùle¾ité je špatné události zapomenout a k pìkným vzpomínkám se vracet. Mohou to být pøíhody dùle¾ité nebo jen malicherné. Tøeba jak jsem chytil tu krásnou štiku v Kozském potoce u Støíbrných Hutí.


Vody toho potoka za¾ily nevšední historii. Je krásný a romantický. Pramení nìkde v krasových útvarech u Chýnova a smìøuje na jih.


Naprosto jistì v nìm namáèel plachetky na zvláènìní hlinìných pøedloh pro svá monumentální díla sochaø a chýnovský rodák František Bílek. Jeho Moj¾íš hlídá Staronovou synagogu v Praze. O pár kilometrù déle obtéká zøíceninu Kozího Hrádku. I zde smáèel v jeho vodách plachetky Mistr Jan Hus, aby zchladil své rozpálené kacíøské èelo a mohl dokonèit veledílo - Postilu. Pro¾íval zde jedno poslední údobí pøed upálením v Kostnici.


A voda utíká dál a¾ do Sezimova Ústí. Tam na panství pana Sezimy je rozlo¾en tábor husitských bratøíkù, kteøí zajiš»ují logistiku pro rùzná váleèná dobrodru¾ství. V mezièase lámou kámen a po vodì jej dopravují na budování pevnosti Tábor.


Historie ale nekonèí. Na malebném ostrohu nad ústím potoka do Lu¾nice stojí pozoruhodná vila, kde ¾il, pracoval, zemøel a pohøben jest Dr. Eduard Beneš, druhý prezident Èeskoslovenské republiky.


Ji¾ní Èechy jsou postaveny z rybníkù a potokù. Ka¾dá ves vlastní alespoò jeden rybník a ten sedí pìknì na místì na rozdíl od potokù, které si teèou, kam chtìjí. Znám nevelké rašelinové mokøištì pod obcí Lidmaò, ze kterého vytékají dva mini potùèky. Ty se ještì v prenatálním stavu nedohodly a ka¾dý putuje na jinou stranu. Jeden na severovýchod, mìní jména a konèí jako ®elivka a s vodní nádr¾í Švihov se u Zruèe vlévá do Sázavy. Druhý protéká kaskádou sedmi lhoteckých rybníkù a zamìøí na jihozápad a pod jménem Èernovický potok se obejme v Sobìslavi s Lu¾nicí.


V revíru Lhotka se pyšnilo šest kouzelných rybníkù jeden krásnìjší ne¾ druhý, ale sedmý, Chrastecký, vypadal nevlídnì a ponuøe. Vodu mìl temnou od rašeliny a obklopoval ho vysoký les, který nedovoloval proniknout sluneèním paprskùm. V tomto tajùplném prostøedí se osamìlého chodce zmocòovala neurèitá tíseò. Mo¾ná, ¾e dùvodù bylo více.


Od rybníka vedl lesem úzký prùsek s neudr¾ovanou cestou a v prùhledu stála na louce - rasovna.


V rasovnì bydlel a pracoval ras, nebo té¾ pohodný èi antoušek a také drnomistr z nìmeckého Wasenmeister. Podle tolika krajových názvù byla jeho práce potøebná a záslu¾ná. Pohodný ekologicky a asepticky, tedy odbornì zakopával zvíøata uhynulá po úrazu nebo po nemoci. Chytal také a likvidoval toulavé psy, kteøí v mnohých pøípadech roznášeli vzteklinu. Proto¾e jiná obrana proti této obávané nemoci nebyla, nahrazoval tak jakousi zdravotní policii. Tato profese existovala ještì na zaèátku dvacátého století.


Rasovna bylo obyèejné venkovské stavení o dvou místnostech a pøedsíni. Majitel nerozlišoval, kde vaøí, spí a jí. Na severní stranì k nìmu pøiléhala kùlna na døevo a „rasova pracovna“ a za ní kadibudka. Po celé délce stavení dominovalo pod støechou masivní ráhno. Na nìm viselo pracovní náøadí, vydìlávané ko¾ky, psí øemínky, èásti oblekù a vše, co nemohlo le¾et na zemi. Za ním pokraèoval oplocený prostor pro zvíøecí pohøebištì, øeèené „rasova zahrádka“. Pohled to byl vskutku sklièující. Jediné pohledné, a co tam vlastnì ani nepatøilo, byl ztepilý krásný jasan.


O minulosti zdejšího pohodného Kobzy se mnoho nevìdìlo. Proè taky. Své si dìlal a zamìstnání to bylo tvrdé, opovrhované a nikdo o nìj nestál. Mìl smlouvu a nìjaké peníze od obecní rady. V hospodì se vytahoval, ¾e je „ouøední“ osoba.


Vùbec byl starý Kobza koumák. Kromì toho, ¾e chytal toulavé psy,vyrábìl i léèivou mast. Odedávna se vìøilo, ¾e psí sádlo léèí bolavé klouby a bolest na prsou. I dnes se dá koupit v lékárnì. Nìkde se dozvìdìl, ¾e úèinek se zvyšuje pøidáním kaštanù, a tak ve vyškvaøeném psím sádle namáèel nakrájené kaštany. Sádlo naléval do krabièek od sirek a prodával. Mast pùsobila a šla na odbyt. Pohodný si liboval a hlásal, ¾e vyrábí zlato. A tak mu zaèali posmìšnì øíkat - Zlatokop.


Dnes se v myslivnì na Lhotce nikdo poøádnì nevyspal. Telila se tu toti¾ kráva. Byla to mladá právì dospìlá jalovièka na prvním teleti. Ještì se nenauèila pøivádìt potomky na svìt. Vlastnì to neumìli ani ti, kteøí jí mìli pomáhat. Telátko si zvolilo špatnou polohu a nemohlo se dostat na svìt. Telení trvalo dlouho a pøes všechno sna¾ení a námahu dopadlo špatnì. Udusilo se. Kravka mìla štìstí vìtší a pøe¾ila. Škoda, ¾e nemohl být pøítomen Frantík ®ákù, døevorubec, vesnický filozof a všeumìl. Asi by byl výsledek radostnìjší. ®áka jsem obdivoval. Byl také mùj uèitel disciplín polních i lesních.


Kdy¾ bylo všechno uklizeno a nervy uklidnìny po¾ádal mne švagr, abych ráno zašel za pohodným Kobzou a vyøídil mu, aby si s károu pøijel pro uhynuté telátko. Nebyl jsem z toho nijak zvláštì nadšen. Pohodného jsem se sice ani nebál ani neštítil, jako mnozí vesnièané, ale tentokráte se mi návštìva rasovny vùbec nezamlouvala. Snad to byla ta smutná noèní pøíhoda, kterou jsem za¾il poprvé, nebo prostá únava. Nicménì jsem se nemohl zbavit takového neurèitého a tísnivého pocitu.


Popadl jsem jak obvykle flintu, ale psa Rinu nechal tentokrát doma. Stejnì se této oblasti, tak jako druzí psi, obloukem vyhýbá. Cítí tam smrt. Nad ránem sprchlo a sluníèko se u¾ sna¾ilo všechno vylepšit. Od Návezného rybníka bylo slyšet volání chøástala a vítr pøinášel hoøkou vùni puškvorce. K chalupì pohodného bylo nìco pøes kilometr. Z hlavní cesty se odboèilo do vysokého lesa, obešel se zamraèený rybník Chrastecký a u¾ svítilo sluníèko na kopcovité a rozsáhlé louky.


Rasovna stála za terénní vlnou a tak, jak jsem pøicházel, se pomalu vynoøovala. Všude panoval klid jak pøed bouøí a široko daleko nebylo vidìt èlovíèka. Dokráèel jsem k chalupì. Otevøené dveøe se kývaly v pantech a odkrývaly nepoøádek v kuchyni. Zavolal jsem: „Kobza!“ Nic. Pak silnìji: „Kobza!“ Zase nic. A tak jsem se otoèil a udìlal pár krokù ke zvíøecímu pohøebišti.

Co jsem uvidìl, mi vyrazilo dech a pøikovalo k zemi. Pohodný Kobza le¾el v pitoreskní a neskuteèné poloze nata¾en na zemi zpola na pravém boku, zpola na bøiše. Pravou ruku mìl divnì pokrèenou pod sebou a levou vztyèenou, jakoby se bránil nebo nìkoho odhánìl. Levou nohu kolmo pøišlápl na zem, jakoby se sna¾il vstát. Pravá le¾ela v ose tìla bez náznaku pohybu a také bez boty. Hlavu jsem nevidìl.


Vzpomnìl jsem si nechtìnì, ¾e podobné pokøivené a zubo¾ené postavy a provokativní scény maloval v údobí svého blouznìní El Greco a jsou vystaveny v madridském Pradu. Tohle však nebyl obraz, ale Kobza, který le¾el na psím høbitovì a nehýbal se.


Co se mu pøihodilo? Je mrtvý nebo jen omráèený, nebo omdlel? Mám mu pomoci nebo radìji potichu zmizet? Odhodlal jsem se k provedení úvahy první a pomalu k nìmu pøistoupil.


Vše bylo ale mnohem, mnohem horší. Kdy¾ jsem tu spouš» uvidìl, pøepadla mne hrùza a chtìlo se mi zvracet. Jeho zdvi¾ená ruka a noha bez boty byly potrhány a samá krev. Jeho hlava, která z této strany byla vidìt, spoèívala na hromádce hlíny a kamení a byla zøejmì také poranìna. Pak, nevìøe svým oèím, vidím, ¾e ta pravá ruka je vlastnì po rameno vsunuta do právì vykopané úzké štoly. Hlína byla kolem rozházená a pou¾itá polní vojenská lopatka zabodnutá opodál. O kus dále se povalovala roztrhaná bota patøící pravé noze.


Chvíli jsem místo neštìstí zmatenì a podìšenì pozoroval a pak se rozhodl bì¾et pro pomoc. Nejblí¾e byla hájovna. Hajného Šindelku jsem zastihl pøi ohýbání dubové vìtve do formy vycházkové hole (jednu mám dosud) a struènì mu popsal tragédii u rasovny. Poprosil jsem ho, aby tam zašel, vše ohlídal a na nic nesahal. Díval se na mne jako na blázna, zapálil si fajfku a šel. Vyèerpán, na duchu i na tìle jsem dorazil za švagrem na myslivnu a o tu hrùzu se s ním podìlil. Ten místním telefonem to oznámil v zámku a ti zaøídili další.


Do hodiny se objevili dva èetníci z èernovické èetnické stanice a vystøídali na strá¾i hajného Šindelku. Zøejmì mìli pøíkaz do nièeho se moc neplést. Alespoò se sna¾ili rozluštit stopy zanechané v okolí. Valný úspìch však nemìli. Ty nejèitelnìjší pocházely ode mne a hajného. Ty, které zanechali pachatelé, silnì poškodil ranní déš». Po velmi peèlivém promìøování a srovnávání usoudili na pøítomnost nejménì dvou lidí. Kromì tìchto stop lidských, byl terén všemi smìry pošlapán psy. Stopy byly veliké, nìkteré hluboce vtisknuté, avšak poèet zvíøat se z toho urèit nedal. Jistì jich tu však bìhalo více.


Brzy nato pøijeli dva vyšetøovatelé a¾ z pra¾ské kriminálky. Zøejmì se pracovníkùm v policejním ústøedí zdál tento pøípad dosti kuriózní. Detektivové po úvodním prozkoumání terénu souhlasili s nálezy a závìry èetníkù. Pak obrátili pozornost k tìlu pohodného.


Hlava mu na èetných místech silnì krvácela. Krev byla také na plochém kameni, na kterém spoèívala. Nedalo se zcela urèit, zda ho tím kamenem utloukli nebo ho na nìj porazili. Krev ji¾ byla uschlá a tìlo ztuhlé. Dobu pøepadení odhadovali detektivové na pozdní odpoledne nebo k veèeru minulého dne. Urèitì se vše odehrálo ještì za svìtla, jak potvrdily i následující poznatky. Koneènì se rozhodli tìlo pohodného obrátit a pa¾i mu z vyhloubené jámy uvolnit. Ruka byla pevnì sevøená v pìst. Kdy¾ mu prsty násilím rozevøeli, objevily se na dlani dvì zlaté desetikoruny. Vyra¾en na nich byl portrét císaøe Františka Josefa I. Tyto oblíbené zlaté mince byly v obìhu v Rakousku-Uhersku koncem devatenáctého a zaèátkem dvacátého století. Vyšetøovatelé nevìøili svým oèím a já jsem pochopil, proè si Kobza nechal øíkat Zlatokop.


Pak došla øada na rasovnu. Detektivové i èetníci ji obrátili naruby. Kromì velkého nepoøádku a zásoby hojivé masti, odkryli pod poškozenou podlahou malý prostor. V rohu byl na øetízku pøivázán èerstvì roztr¾ený mìšec ze psí kù¾e. V jeho záhybech uvízla známá zlatá desetikoruna.


Velitel pátraèky ji zachmuøenì pozoroval a lakonicky prohlásil „Zprvu jsem si myslel, ¾e to byla nìjaká pitomá pomsta, ale nyní to hodnotím jako ošklivou loupe¾nou vra¾du!“


Jak jsem se tak díval na krví silnì potøísnìnou vousatou a zanedbanou tváø starého Kobzy, pocítil jsem smutek a lítost. Nezasluhoval si takovou smrt. Byl to podivín, kecal a skrblík, nicménì jeho práci by vìtšina lidí odmítla. Nyní tady le¾í pokojnì u cesty na dece, se zavázanou rukou a nohou, pøipravený na cestu do Prahy na pitevní stùl.


Kdy¾ parta vyšetøovatelù dokonèila prùzkum a ohledání místa èinu, svolal vrchní inspektor malou poradu. Shrnul vše, co bylo nalezeno a zjištìno. S lítostí konstatoval, ¾e uzavøení tohoto neobvyklého pøípadu bude velice obtí¾né stejnì jako vypátrání, zajištìní a usvìdèení podezøelých.


Pro další pátrání zdùraznil nezastupitelnou úlohu èetníkù, kteøí pøi znalosti místních pomìrù a obyvatel mohou získávat, dùle¾ité informace. V Praze pak podniknou všechny kroky dle kriminalistických smìrnic. Krátce se rozlouèili a odejeli.


Ke konci vysokoškolských prázdnin mi šéf èernovických èetníkù, mùj dobrý známý, dal tajnì nahlédnout do protokolu zaslaného z pra¾ské kriminálky. Ve struènosti tam stálo asi toto:
Pachatelé se buï s pohodným ji¾ døíve stýkali a znali tedy jeho zvyky a finanèní situaci, nebo to byli zlodìji z povolání, kteøí se na základì hospodských tlachù a historek domnívali, ¾e Kobza bude tuèná a snadná koøist. Plán jim nevyšel. Pohodný byl nejen hou¾evnatý, ale také opatrný a své poklady dùmyslnì schoval. Pou¾ili na nìj tvrdý nátlak, a aby mu nahnali strach, poštvali na nìj také psy. On týrání nevydr¾el a zøejmì místa úkrytu prozradil. V této situaci došlo ke støetu a Kobza pøišel o ¾ivot. Co všechno ukradli, jak a kde, se zjistit nedalo. Pátraní pokraèuje.
Uvedený protokol pouze naznaèil mo¾né souvislosti dìje v tomto otøesném pøípadu. Zùstalo tam však mnoho bílých míst a závìrù v úrovni spekulací.


Názor místního obyvatelstva, na roli psù v tomto dramatu byl opøeden hrùzou. Øíkalo se, ¾e smeèka psù zaútoèila na pohodného Kobzu z pomsty za pøíkoøí, která na nich spáchal. Nìkteøí dokonce vìøili, ¾e jim pomáhali i psi ji¾ døíve zakopaní.


Po dlouhatánské øadì let jsem podnikl kontrolní cestu ve šlépìjích svého mládí zanechaných v ji¾ních Èechách. Zastavil jsem se také v kraji èernovickém. Potok tam tekl stále, ba i rybníky se leskly ve slunci. Rybník Chrastecký se zmìnil. K lepšímu. Vysoký les, který mu stínil, byl pokácen a rašelinová voda dala ¾ivot rùzným tvorùm a rostlinám. Louky stejnì vonìly - ale z rasovny nezbylo vùbec nic. Ani cihla. Jen tam stál ten jasan. Vlastnì takové øemeslo ji¾ není zapotøebí. Vymìnily se ètyøi generace a dvì okupace, a zapomnìlo se. Jen poutníci se diví, proè se tomu místu øíká „U Zlatokopa“. Já to vím!


Viktor Mansfeld

* * *
Kolá¾ © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora

 

Záhadné pøíbìhy - Vìøte, nevìøte

Viktor Mansfeld - Køí¾ v lese
Viktor Mansfeld - Pes za humny
Viktor Mansfeld - Blesk z èistého nebe

Viktor Mansfeld - Padesátimarkovka

Viktor Mansfeld - Podivný rybáø

Ludìk «opka - Procházka s Barykem

Ludìk «opka - Pøíbìh fenky Bíby



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.12.2013  08:03
 Datum
Jméno
Téma
 09.12.  08:03 Bobo :-)))
 08.12.  17:21 ferbl
 08.12.  12:58 Václav ®idek Mùj obdiv a díky patøí Vám...