Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Má Tasmánie


No øeknìte – kolik z nás má mo¾nost nebo štìstí podívat se k protino¾cùm? Toto vyprávìní nás provede divokou pøírodou Tasmánie. Tak se pohodlnì usaïme, brejlièky na nos a pustíme se do dobrodru¾ství.


* * *


Do Tasmánie jsem se zamiloval hned první den po pøíjezdu. Tasmánie je známá pro krásnou pøírodu. Hory, lesy a o tom bych se rád trochu rozepsal, abyste vìdìli o takové Tasmánii, jakou jsem já za tìch 42 let poznal. Není to Tasmánie, o jaké mluví Bob Brown a jeho soudruzi melouni. Je to Tasmánie, kterou jsem køí¾em krá¾em probìhal s ruksakem na zádech, projel na kolobì¾ce, dokonce i s rikšou.

 

Zaèalo to bìháním po horách. První byla túra po Overland Track – 85 km pøes hory ze severu na jih. To jsem prošel desetkrát, nìkolikrát se svými syny. Pøi první túøe bylo Petrovi 10 let, Vlastikovi 14. Ka¾dý si nesl své osobní vìci, já jsem samozøejmì nesl navíc všechno jídlo a stan. Kluci to zvládli, i kdy¾ to nebylo v¾dycky lehké, kdy¾ nám napøíklad 6. února napadlo asi 10 cm snìhu. Uprostøed léta! S tím se ale poèítá, a proto je tøeba vzít si zimní obleèení i v létì.

 

Samozøejmì, ¾e jsme si neodpustili výstup na nejvyšší horu Tasmánie – Mt. Ossa, 1617 m. Kdy¾ se potom po návratu paní uèitelka ptala dìtí ve škole, která je nejvyšší hora Tasmánie, vìtšina navrhovala Mt. Wellington, nejznámìjší horu u Hobartu. To se potom náš Petr stal hrdinou, kdy¾ se pøihlásil a øekl, ¾e je to Mt. Ossa a ¾e on na jejím vrcholku stál!

 

 

 

Není praktické, abych tady popsal všechny túry. Napøíklad South Coast Track, který zaèal tím, ¾e jsme letìli malým letadlem do Melaluky, kde je krátká pøistávací dráha vhodná jen pro velmi zkušené piloty. Odtud jsme potom šlapali 8 dnù do Cockle Creek. Za celou dobu jsme potkali jenom šest dalších “bushwalkers.” Jedna z dalších mnoha cest byla na Federation Peak. Mimoøádnì obtí¾ná túra bez vyznaèených cest, pouze mapa a kompas. Zajímavé je to, ¾e po mnoha marných pokusech se tam dostat, se to první expedici podaøilo a¾ v roce 1949. To jenom tak pro pochopení, jak obrovská je tasmánská divoká pøíroda.

 

Federation Peak, hora pokøtìná v roce 1901 na poèest zalo¾ení Australské Federace, se nachází na jihozápad od Hobartu v oblasti tì¾ce pøístupné divoèiny. Kromì obtí¾ného pøístupu je tato oblast neslavnì proslulá velmi nepøíznivým poèasím. Tyto konèiny jsou mimo jiné pou¾ívané policejními a vojenskými záchranáøi k tréninku v mimoøádnì tì¾kých podmínkách. Ironicky, pøed nìkolika lety museli tyto záchranáøe zachraòovat helikoptérami, jinak by tam zahynuli, kdy¾ uprostøed léta zapadli snìhem a nemìli šanci se odtud dostat.

 

Federation Peak je velice atraktivní, ale výprava k ní je pova¾ována za jednu z nejt쾚ích v Austrálii, a proto vhodná pouze pro ty nejzkušenìjší. Vydat se do tìch konèin vy¾aduje zkušenou skupinu a mìl jsem to štìstí, ¾e jsem byl takovou skupinou pozvaný k úèasti. Vy¾adovalo to dost pøíprav. Nejsou tam vyznaèené cesty, a proto prvním úkolem bylo získat co nejvíce informací od lidí, kteøí tam u¾ byli, podrobnou mapu a kompas. Kromì bì¾ného vybavení pro nìkolikadenní cesty po horách, bylo tøeba vzít s sebou navíc plastické hadièky na vysávání vody z dírek malých ráèkù – yabbies, a lano na vytahování ruksakù po útesech, na které se nedá s ruksakem na zádech vyšplhat.

 

 

Túra byla naplánována na týden, ale podle doporuèení jsme brali s sebou jídlo na dva týdny pro pøípad zdr¾ení kvùli extrémnímu poèasí. Kdy¾ jsem to mìl všechno nabalené, bylo toho 26 kilo. Asi o pìt kilo více ne¾ obvykle.

 

Na cestu jsme se vydali od Scotts Peak Dam, dál se u¾ autem nedalo jet. Bylo nás šest, dva zubaøi, jeden chirurg, jeden praktický lékaø, jeden klempíø a já. Mùj nejvìtší strach byl z toho, ¾e kdyby mì rozbolely zuby, nevìdìl bych, na kterého z tìch zubaøù se obrátit, abych neurazil toho druhého. Naštìstí to nebylo potøeba!

 

Cesta probíhala podle oèekávání, poèasí nám pøálo, a tak bez jakýchkoliv komplikací jsme dorazili veèer k prvnímu místu, kde jsme mohli postavit naše tøi stany. Tak tak ¾e jsme se tam vmìstnali. Celá ta pøíroda je tam tak drsná, ¾e tìch míst, kde se dá umístit stan, je pramálo. K našemu velkému potìšení byla v blízkosti malá studánka plná výborné vody, a tak nám bylo hej.

 

Hned po nìkolika metrech, kdy¾ jsme ráno vyrazili na cestu, jsme narazili na první útes. Byl jenom asi ètyøi metry vysoký, ale pøesto mnì nahánìl tak trochu strach. Já definitivnì nejsem stvoøený pro horolezectví, ale cestou zpátky se mnì ten útes zdál jako miniatura po tom, co nás èekalo dále. Mrholilo celé dopoledne a¾ asi do dvou odpoledne. To jsme u¾ narazili na první skaliska, na která by bylo pøíliš nebezpeèné šplhat s ruksaky na zádech. Tam se právì ukázala ta nutnost asi desetimetrového lana. Jeden èlen výpravy vyšplhal nahoru bez ruksaku, ty se potom tahaly nahoru lanem. To se pak bìhem další cesty opakovalo èasto.

 

Tøetí den nás zase pøivítal mrholením a¾ do odpoledne, kdy¾ se pak objevilo slunce, bylo velice teplo. Dokud mrholilo, tou¾ili jsme po slunci, a kdy¾ koneènì vyšlo a udìlalo se horko, tak se nám zase zaèalo stýskat po tom mrholení! Ale veèer na stavìní stanù a vaøení na vaøièích to teplé poèasí pøišlo vhod. Ohnì se tam nesmìjí zapalovat a tak vaøièe musejí být.

 

Ètvrtý den zaèal zase mrholením, to se u¾ potom opakovalo ka¾dý den. Po nìkolika hodinách jsme dorazili k pøíkré skále, vysoké asi 10 metrù. Pøece musí být nìjaká mo¾nost to obejít! Ale marná snaha, Byla to opravdu jediná mo¾nost jak pokraèovat v cestì. První odvá¾livec, který se tam vyšplhal, nás “potìšil” prohlášením, ¾e to není tak hrozné, ale kdy¾ vylezeme nahoru, tak si musíme dávat pozor, proto¾e “chodník” je asi metr široký, narovnat se tam nedá, proto¾e je tam nad hlavou pøevislá skála, tak pozor na hlavu, a vedle chodníku je 150 metrová propast! Mìl jsem tisíc chutí to vzdát, ale to se nedalo. Pøes všechnu tu hrùzu a strach jsem to nakonec zvládl. To jsem u¾ vìdìl, ¾e není nic, co by mì zastavilo. Takovým zpùsobem se asi buduje charakter. Èlovìk se nesmí vzdát, a» se dìje, co chce.

 

Krátce potom jsme potkali skupinu, která se právì vracela zpìt. Celý týden sedìli ve stanu a nemohli se vydat na cestu, hustá mlha to nedovolila, ztratili by se nìkde v té rozlehlé divoèinì. My jsme mìli štìstí, mohli jsme pokraèovat ka¾dý den, ale pochopili jsme, proè se doporuèuje mít jídla dvakrát tolik, ne¾ je normální potøeba.

 

Cestou zpátky nám nastaly úplnì jiné problémy – nedostatek vody. Voda všude, nohy promoèené, ale nebylo co pít. Bláta v místech a¾ po kolena. Pøi mrholení se voda nestaèila nikde shromá¾dit, všechno se to vsáklo do mechu, do bahna, anebo steklo po skalách. A tady se uplatnily ty plastické hadièky, kterými jsme nasávali trochu vody mezi mechy.


Kdy¾ jsme se poslední veèer utáboøili na stejném místì, kde jsme pøespali první noc, šli jsme hned ke známé studánce pro vodu. To u¾ bylo zase teplo, byli jsme ¾ízniví a utrmácení a tìšili se, jak se zase jednou poøádnì napijeme. K našemu velkému zdìšení jsme našli studánku skoro prázdnou. Podaøilo se nám z ní naèerpat jenom jeden hrnek vody pro ka¾dého. A co teï? Buï to vypít anebo pou¾ít na uvaøení veèeøe z dehydrovaných surovin. Veèeøe to vyhrála, ale takovou ¾ízeò, jakou jsem trpìl celou noc, do smrti nezapomenu. A ráno na snídaní jenom pár sušenek, nebylo to lehké je spolknout, a potom další ètyøi hodiny cesty, ne¾ jsme koneènì dorazili k prvnímu potoku.

 

Kdo nikdy netrpìl opravdovou ¾ízní, asi tì¾ko pochopí naše nadšení. A jak ta voda doká¾e chutnat. Kam se hrabe pivo. Asi dvì hodiny jsme tam na vodì hodovali, ne¾ jsme se zvedli a dokonèili cestu s radostným pocitem, ¾e jsme pøekonali všechny nesnáze a úspìšnì jsme to zvládli. A ten pocit, ¾e u¾ nebudeme muset udìlat další krok s ruksaky na zádech! To se musí pro¾ít, aby to èlovìk pochopil. Ten nádherný pocit zaplatí za všechnu to døinu a odøíkání. A to je jeden z dùvodù, kromì radostného putování krásnou pøírodou, proè se èlovìk vydává znova a znova na takovou zkoušku vytrvalosti.

 

Jenom dovolená - díl 1

 

Vlastík Škvaøil

* * *
Fotografie © z archívu Vlastíka Škvaøila
Èlánek otištìn ve spolupráci s krajanským magazínem ÈechoAustralan



Komentáøe
Poslední komentáø: 20.11.2013  08:39
 Datum
Jméno
Téma
 20.11.  08:39 ferbl
 17.11.  08:35 Von