Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Václav ®idek:
Rozhovor s „pøitroublým dìdkem“


Kdysi dávno pøed mnoha a mnoha lety jsem jel se svým sportovním pøítelem Vladimírem mìstským autobusem. Ještì do nedávna, kdy jsem navštìvoval Prahu nìkolikrát do roka ze svého bydlištì v Kolínì nad Rýnem, jsme se v¾dy rádi setkávali a vzpomínali na zlaté èasy našeho mládí a to v posledním èase nejradìji pøi dobrém Gambrimusu v hospodì U Fífy na Vinohradech.
Známe se u¾ pøes 40 let, a tak mnohé jeden o druhém víme. Vladimír mne doprovázel pøi unikátní plavbì ze Slap do Prahy non-stop (33 km), pøes plavební komory jako kameraman a fotograf. Plavba se pak o rok pozdìji prodlou¾ená na 40 km opakovala s Františkem Venclovským, tehdy prvním Èechoslovákem, který zdolal La Manche. Z tìch plaveb vznikla kniha „Sám ve víru zdymadel“, na ní¾ má Vladimír také lví podíl. Jindy bylo mo¾no slyšet jeho hlas z místního rozhlasu pøi Memoriálu Alfreda Nikodema u Národního divadla v Praze, nebo jako televizního spolukomentátora pøi sportovních vystoupeních a soutì¾ích.


Náš autobus se blí¾il ke stanici, kde mìl Vladimír vystupovat, a tak se pøipravil u pøedních dveøí. Já jsem v jízdì pokraèoval. Øidiè nìco øíkal, ale v hluku brzdícího motoru nebylo slyšet co. Autobus zastavil, motor témìø utichl, dveøe pro výstup se ale neotevøely a øidiè se ozval znovu: „Vy jste nerozumìl, co jsem øíkal?“
V tom okam¾iku mi prolétla hlavou dávná vzpomínka na pøíhodu, kterou Vladimír za¾il pøed více jak 65 lety. Uvìdomil jsem si, ¾e budu asi svìdkem situaèní drobnokresby, situaèní studie, která se nebude odehrávat na prknech jevištì, ale v plenéru. Mìl jsem k tomu dobrý dùvod.


Pøed uvedenými lety, v dobì protektorátu „Böhmen und Mähren“, se vracel Vladimír tramvají do svého bydlištì. Byl prosinec, mrzlo a v brzké veèerní tmì bylo máloco vidìt. Z obavy pøed spojeneckými nálety bombardérù bylo naøízeno zatemnìní, a tak i poulièní svítilny blikaly ménì ne¾ høbitovní osvìtlení o Dušièkách. Zatemnìlé, otevøené a pøecpané vozy tramvají se pomalu plou¾ily mìstem.


Cestující viseli i na nástupních tyèích. Øidiè stál na otevøené plošinì mezi cestujícími u svého kontroleru a byl jimi tlaèen, zmítán a postrkován. Nebyla to lehká slu¾ba a tì¾ký tramvajácký ko¾ich i válenky stì¾í odolávaly náporu mrazu. Vladimír, ještì jako mladík, byl pøitlaèen návalem cestujících na øidièe. Ten byl znaènì nevrlý, asi se také domníval, ¾e si na mladíka mù¾e dovolit a tak se ozval: „Co tady èumíš, postup si do vozu a netlaè se tady!“
Mùj pøítel usoudil, ¾e nemá cenu se s hulvátem bavit, a tak jenom jednou uvolnìnou rukou naznaèil posunkem, ¾e by rád postoupil dál, kdyby to šlo.
„Tak co jsem øíkal, postoupíš si, nebo ti mám pomoct?!“ Následoval opìt obdobný posunek. A teï se to stalo! Protektorátní atmosféra s øadou hrozeb stmelila, jak u¾ to bývá, Èechy k vzájemné solidaritì a pomoci tam, kde se pomoci dá. Cestující z posunkù usoudili, ¾e Vladimír je hluchonìmý a pustili se do øidièe, co se do nìj vešlo. ®e je hulvát, kdyby on byl tak posti¾ený jako ten mladík, vidìl by, zaè je toho loket! A» u¾ dr¾í hubu a radìji jede.
Øidiè zùstal jako opaøený. U¾ se ani neozval a pokraèoval v jízdì. Stanic ubývalo, cestujících také, a kdy¾ se pøiblí¾ilo místo, kde mìl Vladimír vystupovat, byla u¾ plošina témìø prázdná a tedy bez tlaèenice.
Vùz zastavil. Mùj sportovní pøítel se naklonil k øidièi, podìkoval za pøíjemnou jízdu a vystoupil. Na plošinì zùstal konsternovaný øidiè, kterému chvíli trvalo, ne¾ pochopil zmìnìnou situaci a pokraèoval v jízdì.


Po této vzpomínce jsem byl pochopitelnì zvìdav, jak se rozvine další rozhovor s øidièem autobusu. Po úvodní vìtì øidièe se Vladimír pomalu, jakoby tì¾ce otoèil a ozval se pomalým a velmi zøetelným hlasem:
„Promiòte mi, prosím, pane øidièi, nerozumìl jsem dobøe, trochu nedoslýchám, to víte, vìk!“ Øidiè oèividnì zjihl a pokraèoval mnohem mírnìji, ale zesíleným hlasem, pøièem¾ mimodìk napodoboval pøítelovu pomalou zøetelnou výslovnost: „Ááále, øíkal jsem jen, ¾e se nemá pøed zastavením vozu pøekraèovat ta bílá èára na podlaze, abych vidìl ven!“
Na tváøi pøítele se zraèilo jenom chabé pochopení øidièovy vìty: „Asi jsem se dopustil nìjakého pøestupku, viïte, promiòte mi to, prosím, pane øidièi, pokud mù¾ete!“
“Ááále, nic se vlastnì nestalo!“ odpovídal øidiè ve zøejmé snaze rozhovor ukonèit, a otevøel dveøe, aby pøítel mohl vystoupit. Ten se však znovu obrátil k øidièi: „Co jste, prosím, øíkal, pane øidièi?“
„®e se nic nestalo!!!“ øval u¾ øidiè jako na lesy – vlastnì na celý autobus. Cestující v zadní èásti vozu, kteøí nevìdìli, oè se jedná, ponìkud podìšenì povstávali a ti ve pøedu se dali do nepokrytého chechtání.

 


Na tváøi mého pøítele se objevil milý úsmìv a výraz pochopení:
„Ách tak, nic se nestalo, to jsem opravdu rád! Bylo by neštìstí, kdyby došlo k nìjaké nehodì snad dokonce mojí vinou! Dìkuji vám srdeènì, pane øidièi!“
Dùstojnì se otoèil a vystoupil z vozu. Vùz se pomalu rozjí¾dìl, v jeho pøední èásti bylo veselo a usmívající se øidiè kroutil nad volantem nevìøícnì hlavou.


Pokoušel jsem se pøedstavit, co si asi mù¾e právì øidiè myslet: “®e já jsem nedr¾el hubu! Mohl jsem si odpustit ten pomatený rozhovor s PØITROUBLÝM DÌDKEM, který stejnì nic nechápe a navíc je hluchý jako poleno!”


Tento pøíbìh se skuteènì pøihodil. Jeho inscenátorem nebyl nikdo jiný, ne¾ mezi otu¾ilci známý a populární sportovní moderátor Vladimír Kulíèek, jinak pamìtník a šprýmaø v jedné osobì. Jeho pomìrnì mladistvý zjev silnì kontrastuje s jeho úplnì šedivými vlasy, a tak lze jen obtí¾nì odhadnout jeho pomìrnì pokroèilý vìk. Právì tento kontrast mù¾e být zdrojem úsmìvných situací, které Vladimír, kdy¾ je tøeba, doká¾e s patøiènou dávkou humoru, jemu vlastnímu, navodit.


***
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.09.2013  13:09
 Datum
Jméno
Téma
 09.09.  13:09 Standa
 09.09.  12:12 Ivan
 09.09.  11:03 Ewusia
 09.09.  10:47 Ludìk «opka I já Vladimíra znám moc dobøe...
 09.09.  09:40 marta