Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kempování s medvìdy


Po našem pøíchodu do Kanady v tuhé zimì 1968 jsme se tìšili na naše první léto. O krásách Kanady jsme ji¾ nìco vìdìli z domova díky poøadùm Miroslava Hornièka o Expu ’67, èi ze zdejší televize. Byli jsme proto nadšeni, ¾e budeme moci poznávat tyto krásy na vlastní kù¾i a objevovat tak náš nový domov. Na jaøe jsme zakoupili první auto, asi pìt let starý osmiválec, které bohatì splòovalo všechny sny o pohodlném cestování. Bohu¾el nemìlo klimatizaci, tak¾e jsme si dosyta vychutnali kanadskou letní saunu. Od krátkého jara do dlouhého podzimu teploty neklesnou pod 30 stupòù (pouze nìkdy k ránu) a nemají daleko ke ètyøicítce, nìkdy pøekroèí i tu. S naší vysokou vlhkostí se poèítá úèinek na kù¾i a¾ k 50 stupòùm. Jak si v zimì u¾ijeme vìtru, tak v létì si na nás ani nevzpomene. ®e Montreal le¾í na úrovni Benátek, se v zimì nepozná, v létì však ano, zvláštì pak v autì. Pøesto nás to neodradilo a bohatì jsme si u¾ívali první léto i bez klimatizace, i kdy¾ nìkdy byly problémy s malými dìtmi.


Vìdìl jsem, ¾e Kanada je druhou nejvìtší zemí na svìtì, ale ¾e je opravdu tak veliká, by mne nenapadlo ani ve snu. Zaèal jsem dìlat plány, co vše bychom chtìli vidìt, ale pøi zjištìní ¾e od Atlantiku po Pacifik je asi pìt tisíc kilometrù, jsem to vzdal. Zaèali jsme proto jezdit s malými dìtmi ka¾dý víkend na kratší výlety jen pár set kilometrù kolem Montrealu. Prohlédli jsme si krásné historické mìsto Quebec, hlavní mìsto naší provincie, které zalo¾il Samuel de Champlain ji¾ v roce 1608 na obrovské øece sv. Vavøince. Také jsme zavítali i k blízkým úchvatným Montmorency vodopádùm, kde se øítí voda z výše 83 metrù. Samozøejmì jsme si nemohli nechat ujít Ottawu, hlavní mìsto Kanady, ani blízké Montebello a park Omega èi Laurentidské hory.


Pochopitelnì v horkém létì hledá èlovìk posezení u vody. Pøi pohledu na mapu se to hem¾ilo vodou všude. Kanada má nejvíce jezer na svìtì (pøes tøi miliony), které zabírají 9% její plochy a pøedstavují 60% všech jezer svìta. Jen naše provincie jich má pøes pùl milionu, vèetnì ètyø a pùl tisíce øek. Proto jsem si øekl, ¾e by nemìl být problém najít nìkde místo na jednu deku u vody. Jen¾e jsme pak zjistili, ¾e všude je vìtšinou buï neproniknutelná d¾ungle, nebo všechny pøístupy k vodì jsou soukromé pozemky. Najezdili jsme stovky a stovky kilometrù a nic nenašli, a¾ jsme zaèali jezdit pøes hranice do státù New York èi Vermont. Tam jsme našli krásné volné plá¾e u øek èi jezer. Pozdìji jsme zde objevili krásnou Èervenou øeku, kde se dalo také rybaøit, a pøekrásné pøírodní parky jen pár hodin od Montrealu.


Druhé léto u¾ byly dìti trochu vìtší a schopné delších cest i 500-700 kilometrù. Samozøejmì to u¾ vy¾adovalo pøespání v motelu nebo u kamarádù. U¾ jsme ale mohli zaèít dìlat výlety do Toronta, na Niagarské vodopády, do New Yorku a dalších míst. Ovšem od výletù do pøírody to mìlo stále daleko. Proto další léto si celá parta našich kamarádù zakoupila stany, tak¾e jsme všichni s celou bandou dìtí vyrá¾eli na pìkné stanování u vody. Jezdili jsme pomalu ka¾dý víkend, speciálnì pak na dlouhé víkendy a všechny dovolené. Za ta léta jsme poznali mnoho pøírodních parkù a kempù v Kanadì i v Americe na trase asi tøi tisíce kilometrù, od severu a¾ dolù na jih. Pokud jsme mìli silná auta, tak jsme nìkdy brali i náš pøívìs, nebo jsme hodnì na jihu vzali motel èi pronajali dùm, proto¾e tøeba na Floridì je klimatizace zvláš» velice vítaná. Jezdili jsme s kamarády, i kdy¾ u¾ všechny dìti pøestaly jezdit s rodièi a jezdily samy. Nyní u¾ jezdí dìti kempovat s vnouèaty, kterým se to také velice líbí. Dodnes máme na všechna naše kempování moøe hezkých vzpomínek, i kdy¾ asi ty nejhezèí patøí divoèinì na severu.


Nejvíce jsme jezdili do divoèiny asi 500 km na sever od Montrealu, do pøírodního parku De la Verendrye, velkého jako ètvrtina Èech (pøes 13.6 tisíc km2), pojmenovaného po objeviteli Skalistých hor. Parkem vede jen jediná silnice na sever, kde u¾ le¾í jen “Val d’Or” (Zlaté údolí), a pak u¾ jsou jen Eskymáci.

 

 

Po ní ze severu jezdí tisíce náklaïákù s vytì¾eným døevem, tak¾e je stále ¾ivá. V parku je poblí¾ silnice nìkolik “civilizovaných” kempù se vším všudy, my však dávali pøednost divoké pøírodì daleko od civilizace. Mìlo to své výhody, ¾e se mohlo u táboráku popíjet a zpívat tøeba a¾ do rána.


V této pøírodní rezervaci je pøekrásná pøíroda, mnoho divoké zvìøe, a tisíce jezer. Jen pro kanoisty park nabízí asi dva tisíce km vodních cest, vèetnì “divokého” kempování a cest mezi jezery na pøenášení kanoí. Takto kdysi v 17. a 18. století cestovali divoèinou desítky kilometrù dennì “Coureurs des Bois” (lesní bì¾ci), francouzští obchodníci s kù¾emi, kteøí za nì dávali indiánùm tøeba i alkohol.


Mìli jsme svoje místo asi 15 km po prašné cestì ve “vnitrozemí”, na pøekrásné dlouhé plá¾i u velkého jezera, kde bylo jen asi 10-15 stanù, povìtšinì našich. I kdy¾ jezero bylo dlouhé pøibli¾nì 30 km, tak toto bylo jediné místo ke kempování. Proto¾e je zakázáno stanovat v úplné divoèinì kvùli nebezpeèným èerným medvìdùm, tak i na tìchto vyhrazených místech je aspoò základní vybavení jako latríny, vodovod a u ka¾dého stanu piknikové stoly a sudy na odpadky. Byli jsme dost pøekvapeni, kdy¾ nás rok co rok pravidelnì ka¾dý den pøišel navštívit medvìd. Vìtšinou jen pøevrátil u ka¾dého stanu sud s odpadky a se¾ral, co mohl, nepøijeli-li døíve indiáni, kteøí odpadky odvá¾eli. Nìkdy také rozšlapal lidem plastikové lednièky a vy¾ral všechny zásoby (nechal jen konzervy, pivo v plechovkách èi lahváèe). Proto se má jídlo dr¾et v autì, hlavnì v noci, nebo pøivázané vysoko na stromì. Èasto nám se¾ral i pøes metr velké štiky a candáty, které jsme mìli ¾ivé na øetìzech ve vodì. V noci to samé ale dìlali mývalové.


Kolikrát jsme mìli obavy, kdy¾ se medvìd dostal mezi nás, a ty ve stanech. Ani ne tak, ¾e by je napadl, ale aby je neklepla pepka, kdy¾ se jednalo o èeské pøíbuzné v dùchodovém vìku, kteøí doma nikdy nevidìli medvìda ze dvou metrù. Kdy¾ mìl medvìd co ¾rát, tak si nikdy nikoho nevšímal. První léta jsme si mohli brát i naše psy, ale pozdìji to bylo zakázáno, proto¾e díky psùm medvìdi pak kolikrát napadli i lidi. Vzhledem k tomu, ¾e v parku jsou zakázány zbranì, tak je èlovìk vydán na pospas medvìdùm. Èlovìk pøed nimi neuteèe ani do vody èi vyšplháním na strom, medvìdovi lze jedinì utéct z kopce, proto¾e má kratší pøední nohy. Bohu¾el tam ¾ádný kopec nebyl, tak jsme se radìji zdr¾ovali na plá¾i ve vzdálenosti aspoò 5-10 metrù. Jednou jsem byl v trochu podroušené náladì, a tak se mi ten huòatý èerný medvídek (asi dvoumetrový) tolik líbil, ¾e jsem ho chtìl jít hladit. Naštìstí mne støízlivìjší kamarádi vèas zadr¾eli. Kdy¾ je nìkterý medvìd dotìrný nebo agresivní, tak ho rangers odchytí a odvezou do vzdálenìjších konèin. Pokud se však medvìdi vrací zpìt, tak jsou nemilosrdnì zlikvidováni. Jednou však po nìkolika letech nerostly ¾ádné borùvky, maliny a ostru¾iny, tak¾e medvìdi mìli hlad a jeden roztrhal na našem místì ve stanu ètyøi kluky. Patrnì mìli ve stanu jídlo. Od té doby jsme tam pøestali jezdit.


Bývaly to však krásné èasy, i kdy¾ kolikrát trochu vyèerpávající (hlavnì na ledviny a játra), ale byli jsme mladí. Èlovìk byl tak spjat s pøírodou, ¾e nám nechybìla ani elektøina èi jiné vymo¾enosti moderní doby. Veèery jsme trávili s kytarami u ohnì a kolikrát pozorovali úchvatné polární záøe. Jediná potí¾, pokud od jezera nevál vítr, byli obèas komáøi a black flies, malé èerné mušky, které ka¾dému ¾íznivì pijí krev. Napøed však vstøiknou anestetikum, tak¾e je èlovìk ani necítí. Jediná zbraò byly repelenty, bez kterých nešlo ¾ít. Ty malé bestie zalezou hlavnì do vlasù, oboèí, do vousù, kde je èlovìk nevidí, akorát pak vidí potoky krve (na to hlavnì doplácely dìti). Dovedou dohnat spolu s jinými hovady tøeba i zvíøata k šílenství, ¾e pak radìji skoèí do jezer a kolikrát se i utopí. Takto skonèilo u¾ dost jelenù, srncù, ba i velkých losù. Trochu polevili, kdy¾ se veèer zaèalo ochlazovat. Ráno byl kolikrát i led na kalu¾ích, i kdy¾ pøes den byla vedra. Kdy¾ jsme vyrá¾eli na borùvky èi na houby po lesních cestách, tak jsme si u¾ili i rùzných obrovských hovad, na nì¾ repelenty neplatily.


Proto¾e první malý krámek byl 160 km daleko, tak jsme si v¾dy pøivezli vše, co èlovìk potøeboval na pøe¾ití. Mìli jsme normální kempovací chladnièky, ale nejlépe se osvìdèilo zahrabat velkou krabici vylo¾enou styrofoamem a pokud mo¾no suchým ledem do píseèného bøehu a èasto písek polévat vodou. Jídlo tak vydr¾elo týden i déle. Jinak jsme se ¾ivili tím, co pøíroda nabídla. Hub, malin, ostru¾in a borùvek rostlo vìtšinou všude moøe (pokud byla sezona), a v jezeøe bylo nespoèetnì ryb. Ze starých rozboøených indiánských chatrèí jsme si v¾dy vzali prkna i høebíky a poka¾dé si udìlali udírnu, kde jsme ka¾dodennì udili ryby. Bohu¾el jednou jsme jeli rybaøit a zanechali udírnu v péèi man¾elek. Bylo marné jim vysvìtlovat, po kolika minutách dát kousek suchého èi èerstvého døeva. Aby se nemusely zdr¾ovat a mohly se vìnovat povídání, tak nalo¾ily udírnu, která rychle lehla popelem.


Nejvíce jsme si však u¾ívali jezera, i kdy¾ nìkdy poèasí moc nepøálo ani plavání èi jízdì na kanoi. Jednou man¾elka jela s kamarádkou na kanoi a znenadání pøišel šílený vichr s prudkým deštìm, který je zanesl asi dva kilometry na protìjší bøeh naší zátoky. Musely pak hodinu šlapat s kanoí jezerem kolem bøehu a mìly dost strach, ale zvládly to. Naše jezero bylo 30 km dlouhé a nìkde i pár km široké.


Díky strachu z medvìdù jsme pøestali jezdit do pøekrásné divoèiny a zaèali jezdit pouze do civilizovaných kempù. S medvìdy se u¾ jen obèas potkáváme pøi houbaøení. Tady se houby dají sbírat z auta podél lesních cest, co¾ je velice pohodlné. Navíc se èlovìk nemusí bát, ¾e je nìkdo sebere døív, proto¾e houby tu stejnì sbírá jen pár Èechù, Slovákù a Polákù. Lesy jsou vìtšinou buš jako na Boubínì (pokud to není soukromý les, kam se nesmí), tak¾e se do nìj vìtšinou èlovìk tì¾ko dostane (a také tam ¾ádné houby ve stínu moc nerostou). Skoro v¾dy jsme nechali auto stát na cestì a chodili sbírat. Jednou nás však pøekvapila medvìdice s mladými, naštìstí nás ale nenapadla. Pak jsme ji¾ zaèali radìji sbírat opravdu jenom z auta. Pokud se nedá zajet na rùzné mýtinky, tak jediné, co medvìdy odradí, je v¾dy hluk.


Kdy¾ pøikvaèil náš seniorský vìk, tak jsme dali kempování vale a zaèali si u¾ívat “mastòáckého” ¾ivota v chatách èi pronajatých domcích. Dìti i vnouèata však stále ¾adoní, abychom s nimi obèas jeli kempovat, tak¾e se mo¾ná ještì nìkdy vrátíme do mladých let.


Ladislav Køivánek

***
Kolá¾ © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 24.08.2013  15:34
 Datum
Jméno
Téma
 24.08.  15:34 Vesuvanka díky
 17.08.  17:02 Láïa K. DÍKY
 17.08.  11:24 Blanka K.
 17.08.  10:38 Jarka
 17.08.  08:23 Ludìk Horký Kempování v Kanadì s Láïou
 17.08.  07:57 Blanka B.
 17.08.  06:44 Pavel