Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Vzpomínka na měnovou reformu
Média vzpomněla v minulých dnech na měnovou reformu v roce 1953. Nebudu ji hodnotit, jen vzpomenu, co znamenala pro mne, a jak jsem ji prožil.
O tom, že se něco podobného chystá se šuškalo již několik týdnů. Já byl tenkrát uvědomělý dvacetiletý student a nevěřil jsem, že by k nějakému znehodnocení peněz mohlo dojít. Nijak bohatí jsme nebyli, oba rodiče se vrátili z koncentráků s holýma rukama. Maminka zdědila ve venkovském městečku domek po rodičích a bratrovi, který skončil s rodinou v Osvětimské plynové komoře. Ten prodala, ale peníze se poválečnou reformou ocitly na tzv. vázaném vkladu, z něhož se prakticky nedalo nic vybrat. Nějakou malou částku však rodiče přece jen časem naspořili, a tak šeptandu brali dost vážně.
Jako uvědomělý svazák hovořící slušně francouzsky jsem spolupracoval se zahraničním oddělením ÚRO. Tak se stalo, že jsem dělal průvodce delegátům na mezinárodním kongresu odborářů. Nejen, že jsem vydělal nějaký malý obnos, ale bydlel jsem a stravoval se s delegáty v hotelu Flora, jehož prostředí a služby mě ohromovaly. Dohlížel nad námi jakýsi činitel ÚRO. Byl to příjemný soudruh, a tak když jsem se ho coby nezkušený a naivní hoch zeptal, zda reforma opravdu bude, položil mi několik otázek, na něž nebyla jiná možná odpověď, než že bude. Přímo se ale nevyjádřil.
Když jsem přišel domů a poreferoval, rodiče se rozhodli k okamžitému řešení: peníze utratíme. V novinách našli inzerát na prodej motocyklu, spojili se inzerentem a koupili mi ve čtvrtek tehdejší hit pro mladé: dvoupístový dvoumístný motocykl Manet. Měl jsem ohromnou radost a spokojený byl asi i prodejce. Hned druhý den, v pátek, si šel za stržené peníze koupit nový koberec, po němž toužil. Nazítří pak byla vyhlášena měnová reforma, která každému směnila stejnou částku a zbytek úspor progresivně zredukovala. Měla však jednu výhodu: skončilo přídělové hospodářství na potravinové lístky.
Vzpomínám, že jsem si potřeboval koupit novou košili: stála neuvěřitelných 42 Kč.
A motocykl Manet?
Tři roky mi sloužil, i když jsem ho jednou musel vézt do opravy z Letné až do Hlubočep ve vlečňáku tramvaje. Tak jsem ho prodal a chtěl jsem si koupit silnější stroj. Nastávající tchán mi však dal na výběr: buď Evu nebo motocykl.
Vybral jsem si Evu…
Ivo Antušek