Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


®erdì


Domov mého dìtství – to byly Trojanovice na Valašsku. A nìkde uprostøed té rozsáhlé dìdiny, rozlo¾ené pod vìncem hor od Javorníka a¾ po Noøíèí, pøesnì pod památným Radhoštìm stály a dodnes stojí i kdy¾ v jiné podobì dvì chalupy. Jedna vìtší, ke které patøil chlév, stodola a kùlnièka na døíví – ta patøila staøíèkovi a staøence. Od naší malé chaloupky, postavené na bývalém sklepì a nemající ani jeden roh pravoúhlý, proto¾e tatínek jako malý chlapec chodíval ka¾dý den dìlníkùm pro ¾ejdlík koøalky k Viktorovi, ji dìlil obdélník vyštorcovaný kamenem napøíè a kousek travnatého dvora, pro»atý chodníkem od chalupy k chalupì. Po jedné stranì dvora vedl veøejný chodník, tak zvaná vydr¾ená cesta. Bylo to spojení chalup, které stály ještì za námi a bylo jich dost a jedné øadì podél cesty se øíkalo Karlovice, s hlavní cestou, je¾ spojovala Frenštát s Ráztokou. Chodník vedoucí skoro naším dvorem byl obrazem dru¾nosti. Ka¾dý kolemjdoucí nejen¾e pozdravil toho, kdo byl právì na dvoøe, ale hlavnì pøi cestì domù pova¾oval za samozøejmé prohodit se sousedem i nìkolik slov.


Dvùr ze strany Radhoštì uzavírala veliká kùlna s kùlnièkou k ní tìsnì pøilepenou. Dominantou byly tøi staleté lípy, z nich¾ jedna byla dutá. Tomuto seskupení odpovídaly osamìlé statky, které jsem vidìla na severu v Norsku a ve Švédsku. Nemù¾e to mít samozøejmì ¾ádnou souvislost, ale pùsobily na mì úplnì stejnì, jen s jedním rozdílem, nikdy jsem tam nevidìla ¾erdì ani ploty…


Malý prostor našeho dvora byl toti¾ z jedné strany lemován v pùli zlomeným la»kovým plotem, kolem nìho vedl právì ten vydr¾ený chodník. Z obou stran navazovaly na plot ¾erdì. Tak byla od dvora oddìlená louka, která byla osázená ovocnými stromy. V mém mládí u¾ byly pìknì staré a moc nerodily. Mezi naší chalupou a kùlnièkou, byly snad jenom dva tøi metry, i tam byl plùtek. Za plotem byla louka a nìkolik starých hrušní – rodily drobounké kulaté hrušky, kterým se øíkalo tvarù¾ky a sušily se na výborné koláèe hrušèáky, proto¾e byly moc sladké. Kolem kùlny se chodívalo ke studni pro vodu. Studna byla u¾ v louce a také k ní vedl chodníèek z obou stran ohrazený ¾erdìmi. Prostor k dìtským hrám byl obehnán plotem, chalupami, kùlnami i ¾erdìmi. Staèilo však jen trochu dìtsky zaskotaèit na dvoøe a u¾ na nás staøíèek køièeli: „Tahnitì na pøihon!“…

Skuteènì tak pøíkøe to znìlo aspoò dìtským uším. Øíkávalo se, ¾e naši staøíèek nemají rádi dìti. Vyrostli jako jedináèek, co¾ bylo tenkrát zcela výjimeèné a to se zøejmì podepsalo i na jejich povaze. A tak jsme utíkali na pøíhon. Právì tam konèily poslední ¾erdì. Bylo to místo, kde se pøihánìly a otáèely krávy, kdy¾ se obdìlávalo pole. Nedávno se mi pøiznal mladší bratr, který u¾ vyrùstal bez ¾erdí, ¾e ani neví, kde ten pøíhon byl.

Za pøíhonem zaèínala hráz kamení, která se rok od roku zvìtšovala a byla pøirozenými hranicemi mezi jednotlivými pasekami. Jednou kluky od tìtky Veruny popadla podnikatelská vášeò, sehnali nìkde drtiè kamení a bìhem jednoho léta za velikánského kraválu skoro všechny hráze zmizely. Od té doby u¾ nikdy nenarostly do pùvodního objemu, proto¾e kámen se tam døíve ukládal po staletí, (ka¾dé jaro jsme se museli plazit po loukách a do døevìných bedýnek sbírat kameny, které se tam v¾dycky pøes zimu namno¾ily) a pozdìjší hospodáø JZD u¾ kameny z polí nevybíral.

Pøíhon byl místem jako by stvoøeným k dìtským hrám, ale my jsme se tam v¾dycky cítili jako vyhnanci.


Sotva zmizeli staøíèek z dohledu, vyu¾ívali jsme ¾erdì jako tìlocvièné náøadí. O škrábance nebyla nikdy nouze, proto¾e nemìly hladkost hrazdy. Ale cvièilo se na nich parádnì a¾ do té doby, ne¾ na moji sestru Jindru ¾erï spadla. Kdykoliv pozdìji jsem mìla chu» cvièit, v¾dycky se mi vybavila Jindra, jak s napuchlými rty pije pøes slámku.


Vidím všechny ¾erdì, které omezovaly naši dìtskou svobodu v tom nekoneèném prostoru, který kolem našich chalup byl, vidím staøíèka, jak na nás køièí, kdykoliv naše dìtská noha šlápla mimo ¾erï, i to je pravda, ¾e jsme to èasto dìlávali schválnì a dnes to chápu jinak. Opatrovali ka¾dý kousíèek trávy. Ve chlévì byl dobytek a luk bylo málo. Na trávu se muselo chodit do hory ka¾dý den, od jara do podzimu. A naši staøíèek byli dobrým hospodáøem, jen si myslím, ¾e ty jejich pøíkazy nemusely být tak pøíkré.


Hana Juraèáková

* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 17.10.2017  15:28
 Datum
Jméno
Téma
 17.10.  15:28 ferbl
 17.10.  11:13 Von
 17.10.  06:24 Bobo :-)))