Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Četla jsem
Ale ano, také čtu. Nelekejte se, nehodlám vás zahltit celou řadou seznamu přečteného. Myslím ti totiž, že bych se dopouštěla dvou chyb - jednak to neumím "zamodřit", což by vyžadovalo 
nadměrnou trpělivost případných čtenářů k vyzobávání celého řádku údajů. A to nejspíš udělá jen neskutečný zapálenec a jednak se držím zkušenosti, že "méně je často více". Těch tak tří-pěti řádek výrazů by pravděpodobně i méně nadšený čtenář byl spíš ochoten zdolat, nabídky využít a něco si skutečně přečíst.
A tak vám napíši jen o dvou knihách, které mne v posledním čase nejvíc zaujaly. Paní knihovnice mi donesla celou tašku čtiva a mezi tím i "Jak dny jdou" od Kamily Holáskové. Už první stránka mne chytla za srdce - popisuje přesně tu dlažbu, po které jsem na olomouckém náměstí jako mladá chodila, s poněkud příjemnějším výsledkem, protože jsem nikdy nezkusila nosit jehlové podpatky, které se k téhle prastaré dlažbě opravdu nehodí. Je to o zlomnohu. A tak jsem se radostně začetla, ale už za pár stránek mé nadšení vyprchalo. A jen čtenářská kázeň mne donutila dočíst tu depresivní knihu až do poslední stránky. Panebože, tolik zlého snad ani nemůže na světě být! No, právě, že může - autorka čerpala náměty povídek ze zkušeností svých pacientů z psychoporadny. Přitom napsáno překrásným čistým obratným jazykem.
Celé dva dny jsem se z toho nějak nemohla dostat a nevím, co mne to popadlo - adresu, i když nejistou, jsem získala z přebalu a paní Holáskové jsem napsala - částečně pochvalu za krásu stavby vět, ale vlastně vynadala za to, jakou depresi ve mně ta kniha vyvolala. A sama bych nevěřila, že se to může stát - z toho mého nespokojeného dopisu se vyvinula docela zajímavá korespondence.
Druhou knihu mi paní knihovnice nabídla dost v rozpacích, jestli o ni budu stát. Napsala ji Romka o svém životě. Elena Lacková - Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Vy už dávno víte, že k cikánům mám velmi dobrý vztah, setkávala jsem se s nimi v životě vlastně od dětství a většinou, nebo vlastně skoro vždy v dobrém. S vysokoškolsky vzdělanými i zcela bez absolutoria povinných školních tříd. A tahle kniha začíná na slovenské cikánské osadě daleko za městečkem a končí pro přirozeně inteligentní ženu dálkovým studiem vysoké školy už v plné dospělosti. A přiblížila a vysvětlila mi mnohé, o čem jsem se z vlastních setkání jen domýšlela. I to, co je nám gádžům tak nepochopitelné a je to jeden z projevů, které nás tolik popouzejí - to sdružování v jednom chumlu, ta neuvěřitelná kmenová pospolitost, pohostinství pro každého, kdy po pozdravu je první i neznámému nabídnout něco k snědku, i když z téměř prázdného hrnce. I to, proč se po válce tolik cikánů nadšeně nechalo nalákat do komunistické strany, ta jejich naivní víra, že pro "bílé" začnou být normální lidi, že jim strana pomůže z bídy, odstrčení, ponižování. V té knize se tomu všemu opravdu dá do písmene věřit. Je to poctivá zpověď člověka. A předmluvu, snad krásnější než je kniha sama, napsala dnes již zemřelá profesorka Filosofické fakulty UK Milena Hubschmannová.
A vyvolalo to ve mně velice smutnou vzpomínku, kdy jsem se styděla za gádže, i když jsem v celé té záležitosti byla nevinně a naletěla stejně, jako ti kolem mne. Na jednom kurzu jsme se seznámili s panem U. (je mi stydno ho jmenovat) a najednou se u mne v obchodě, kde jsem tehdy brigádničila, zjevil s nabídkou, abych se přišla podívat na jeho natáčecí studio u žižkovské věže a že má pro mne zajímavou nabídku. Opravdu mne to zaujalo. Jarmila Čermáková prožívala své dětství na žižkovském dvoře s kamarády z bloku domů - cikánky a ten pospolitý život poznala z naprosté blízkosti. A napsala o tom jednu z nejhezčích dětských knih, co jsem kdy četla - Pindralko a třináct měsíců. Žádná vymyšlená pohádka, prostě příběh jednoho z klučíků, ale podaný tak křehce a s pochopením, že čtenáře popadne za srdce a nepustí.
Ta nabídka majitele studia byla, že z knihy udělám povídání s dialogy tak, aby se to vešlo do šedesáti minut na disketu a zajistím nějakého cikánského muzikanta, který by z jejich hudby k tomu udělal hudební podklad. Pindralkem jsem žila několik týdnů, seznámila jsem se s řadou zajímavých lidí, samozřejmě i s paní profesorkou z univerzity. Ta mne zkontaktovala s jednou rodinou a první setkání s její příslušnicí mělo být v jedné budově univerzity. Sama jsem se pak zastyděla, že jsem cikánku čekala s kýblem a smetákem - a ze školy vyšla elegantní paní v kostýmku - asistentka katedry. Organizátorka velkého odpoledne cikánské hudby na Staroměstském náměstí. Ale nejvíc mne zaujal hudebník Fabian. A to nejen hlasem a hudebností, ale i lidskými názory a moudrostí, poprvé jsme se v chladném počasí setkali v kavárně u Václaváku a stalo se nám to pěkným zvykem a vzájemným potěšením. Uměl o svých lidech poutavě vyprávět a leckdy mi i dobře poradil.
Takže přípravné práce na natáčení postupovaly hbitě v dobré pohodě, všichni jsme se těšili z dobrého díla, majitel studia si naši píli pochvaloval - a najednou jsme našli studio zamčené - "zrušeno" - a pan majitel nebyl k nalezení, ani na telefonu k dovolání. Zmizel i s téměř hotovou věcí. Už nás nepotřeboval a slíbené honoráře samozřejmě zmizely s ním. Cítila jsem se strašně. Nejen pro ten podvod samotný, ale už jsem nikomu z nich nemohla doložit, že i když jsem taky bílá, jako on, nebyla jsem jeho spřeženec, ale naletěla jsem stejně s nimi. Ty tmavé oči plné výčitek a znovu nabyté nedůvěry v slovo gádže vidím dodnes.
Naďa Vencovská