Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Buřina
Tak nás to letos vytrestalo. Léto je tady a při tom se střídá vedro s buřinami, takže nevíš, jak si co naplánovat. I když ti šťastní přece jen první týden natrefili. A jak jsem napsala minule, EvaP je pro mne inspirace. Napsala mi do komentářů, že duchů se nebojí, ale bouřky ano. No a mne to rázem zaneslo do minula a pusa se mi rozšířila k úsměvu nad vzpomínkou, jak naše děti v Plzni prožívaly bouřky.
Tedy v Plzni uměly být bouřky opravdu náramné, až o strach. Když jsme s něčím takovým ještě nepočítali, měli jsme s klidem otevřená okna, i když se začínalo smrákat a honily se mraky. Ale najednou se setmělo doopravdy a začalo to plnou silou. Než jsme se stačili vrhnout k oknům, vysypalo se velké okno v kuchyni a rám dveří mezi kuchyní a předsíní se posunul o několik centimetrů mimo nasazení. Práskalo to, hrom bil, kuchyní plavaly střepy okna a jeho rám trůnil na jídelním stole! Když se nám s manželem podařilo aspoň trochu zklidnit situaci, lekli jsme se - děti nikde! Proslídila jsem celý byt - tehdy jsme měli opravdu byt o několika místnostech pro velkou rodinu - a pořád nic. Až mi napadlo podívat se v předsíni za dveře šatny a byly tam - všechny čtyři. Malé děti zalezlé v koši se špinavým prádlem a velké v koutku za kabáty. A takhle u nás končila každá bouřka - tmavá, bezpečná šatna, koš s prádlem, jen ty velké školačky předstíraly, že ony se přece nebojí, ale nemohou tam v té tmě nechat malé sourozence samotné. Báli by se!!! No dělali jsme, že jim věříme, aby nebyla dotčena důstojnost nastávajících slečen.
Ale sama jsem se jednou opravdu bála a to hodně. Jak už jsem někde zmínila, za války jsme i my děti měly v době prázdnin povinnost odpracovat si svůj podíl občanské povinnosti někde u sedláka. Pravidelně jsem jezdila do Klobouk u Brna, tedy vlastně na Kašnici nad kopci nad nimi, kde žili staří příbuzní "mého sedláka" a místa pro letní pomocníky na spaní bylo dost.
Jednou jsem se k večeru vracela polními cestami nahoru na kopec, když se najednou skoro bez varování přihnala pořádná buřina, blesky se jen křižovaly a já nevěděla, kam se schovat. Byla jsem v těch polích zrovna za hromosvod. Nakonec mi napadlo lehnout si pod první řádku nějakých plodin, už si nevzpomínám, co to bylo, snad kukuřice, ale i ty listy mi aspoň pomyslně dávaly jakýsi pocit ochrany. No dopadlo to dobře, ale domů jsem došla promočená, obalená blátem a hlavně vyděšená a v slzách. Vždyť mi bylo teprve dvanáct let. To ta šatna stejně starých holek po letech byla docela k pochopení - i když nám dospělým tajně k smíchu.
Ale když už jsem v těch rodinných zážitcích s blesky - a o té rodince mé nevlastní dcery z prvního manželství se chystám psát příště - ale příhodu s kulovým bleskem napíšu dnes. Bydleli na zapadlé vesnici na severu Moravy v domku s chlívkem pro kozu a prasátko. Jednou večer Helena ukládala děti do postýlek, když se z ničeho nic prohnala chalupou svítící koule, potancovala dětem po pelesti postýlky, prolítla kuchyní a zapadla do přilehlého chlívku, kde zabila kozu.
Přitom žádná skutečná bouřka s hromy a deštěm nebyla. Místní staří rodáci pak říkali, že tady to není první případ a možná, že na severu Moravy to opravdu tak bylo. Sama jsem na prázdninách v Sobotíně takovou ohnivou kouli viděla běžet proti nám po silnici a najednou zamířila po stromě nahoru a zmizela.
Naďa Vencovská