Pamětníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Tatranská dovolenka
Děti se z prázdnin vždycky těší, ale nejeden rodič si tiše zoufá a ptá se slovy básníka "Kam s ním?" Tak jsem se ptávala i já a dívala se zachmuřeně na svého jedináčka, syna Vlada, který byl už po prvním - částečně samostatném - dnu prázdnin tak ušmouraný, že jsem si nedovedla představit, jak bude vypadat v září. Babičku jsme neměli, úschovna zavazadel na Hlavním nádraží děti nebrala, do pionýrského tábora jet nemohl nejsa pionýrem... Naštěstí jsem měla bratra lékaře, který se odstěhoval do Vysokých Tater, tam žil s manželkou, dvěma dcerkami, desítkami rybiček a kanárem Pepíkem a všichni nás zvali, abychom k nim přijeli. Můj muž měl dovolenou až v srpnu, ale velkoryse nám dovolil, abychom ho opustili, dokonce se mi zazdálo, jako by mu svitla v oku nějaká jiskřička.
Příští den jsme se zabalili a šli jsme koupit dárky, aby příbuzní viděli, že máme Kinderstube a spousty peněz. Už nevím, co jsme koupili švagrové, ale Dance a Jance jsme koupili knihu "Danka a Janka", to vím jistě. A bratrovi jsme koupili rybičky. Pruhované, vypadaly jako trestanci za první republiky. Jejich doprava do Tater nebyla bez komplikací. Voda v PVC sáčku po šesti hodinách jízdy vlakem v šíleném vedru začala tak smrdět, že spolucestující hlasitě protestovali a žádali, abychom opustili rychlík. Protože už jsme byli v Popradě a viděli bratrovo auto, s lehkým pohrdáním ve tváři jsme jim vyhověli.
A začala jedna z našich nádherných dovolenek v Tatrách i "Podtatří"...
Ráno nás bratr obvykle zavezl někam k lesu, k potoku, k rybníku, na louku, všude bylo nádherně. Měli jsme sebou zásoby jídla a pití a spoustu "zájmové činnosti": míče, hry, karty, knihy… Plavali jsme, hráli si, četli, brouzdali loukami i lesíky… Odpoledne, když bratr už uzdravil každého v okruhu třiceti kilometrů, pro nás zase přijel. Jednou meškal a já jsem se pomalu začínala ohlížet po nějaké cestě do civilizace, když se konečně objevil. Napřed se mi pokusil tvrdit, že musel dělat těžkou, výjimečně náročnou operaci - prý hypertorofilní anterostomózu - ale když jsem mu lehce připomenula, že i já mám určité zdravotnické vzdělání, přiznal, že si nemohl vzpomenout, kam nás ráno odvezl...
O víkendech jsme chodívali na větší túry. Nebyla to žádná vysokohorská turistika, ale cestičky i v podhorském terénu byly někdy dost náročné. I 
čtyřletá Janka šlapala statečně a málokdy ji musel otec nést. Bráška dokázal děti všeličím zaujmout. Ukázal jim barevného ledňáčka na miniaturním vodopádu, podstrčil jim dalekohled, aby se mohly přesvědčit, že támhle na té patnáctimetrové jedli opravdu sedí datel, a když nad námi přelétal černý čáp, bratr s vážnou tváří tvrdil, že s tím se zná, že je to Fero. A má prý dva bratry, Miša a Paža. Pochechtávali jsme se shovívavě tak dlouho, až se objevili skutečně dva další černí čápi... potom už jsme uznali i jejich jména. Vodní ptáci byli tak řečeno srdcová specialita mého bratra, dobrovolně vstal kdykoliv ráno ve čtyři, aby od půl páté seděl dobře zamaskovaný někde u rybníka v rákosí. A přinesl domů úlovek: nádhernou fotografii divoké kachny, která veze na zádech svoje malinká kachňátka. Anebo dvojici čápů, tentokrát bílých, kteří se na kraji lesa potkali s liškou. (Chtěla jsem vědět, jestli liška čápům neublížila, ale bratr se smál, prý klapli párkrát zobákem a liška utekla...)
Na toulkách jsme našli i pravou, nefalšovanou kolibu (ne takovou kašírovanou pro turisty, jakých je teď v Tatrách hodně), z komínku udírny stoupal dým a dveře nám otevřel dvoumetrový bača. "Éj, bisťu bohu!" zvolal srdečně, když mne uviděl. "To by bola pre mňa bačovka, riadna to baba! Tuná sú po našich dedinách iba také malie škraty, vedia, mladý pánko? A očujú, nenechali by mi paničku? Nalejem im po vrch žinčice, aj oštiepka odkrojím..." Bratr okamžitě souhlasil. Nejen to, projevil se jako bezcharakterní sourozenec a tvrdil bačovi, že mne vůbec nezná, že jsem se k nim přidala za Tatranskou Kotlinou a že se mne nemohou zbavit!
(Jen pro úplnost dodávám, že když jsem potom tuto historku vyprávěla doma svému muži, ten se zamyslel a řekl: "A kožkože by toho oštiepka za teba dal?"Z toho je vidět, že někteří muži jsou všichni stejní. A ženy také: příští léto jsem tu kolibu s dvoumetrovým bačom hledala, ale bačové a stáda se stěhují za čerstvými pastvinami, takže jsem ji nenašla.)
Dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že ve Vysokých Tatrách neplatí fyzikální zákony. Mám to mnohokrát ověřené: ráno jsme vyšli z domu a hned jsme začali stoupat do kopce. A šli jsme do kopce celý den, po rovince - nebo o cestě z kopce - ani potuchy. A večer jsme se vyšplhali do posledního kopce, kde stál bratrův dům! Jestli je to z fyzikálního hlediska nesmysl, je nejvyšší čas, fyziku přepracovat, někde má chybu.
Když do Tater dorazila letní vedra, chodili jsme se koupat na kežmarské koupaliště, kde byla díky továrně Tatralan ohřívaná voda. Starší děti, Vlado a Dana, plavali už výborně, a nejmladší, čtyřletá Janička, se čvachtala v dětském bazénu. Až do odpoledne, kdy se dostavil otec, toužící vychovat ze svých dcer všestranné sportovkyně, soutěživé a nebojácné. Se zájmem jsem sledovala dramatický dialog - střídavě v hovorové slovenštině a ve východoslovenském nářečí - který vedli bráška s dceruškou na okraji bazénu, tam, kde byla asi třímetrová hloubka vody:
Bratr: "Jana, skoč do vody!"
Jana: "Ta neskóčim!"
Bratr: "Skoč, Janka, kúpim ti bábiku! Takú maličkú!"
Jana: "Oci, ja ne šalena.Neskóčim!"
Bratr: "No tak..tak ti kúpim tú vežkú bábiku!"
Jana: "Ta to skóčim!"
A člups! Už byla v té třímetrové vodě...
Bratr, samozřejmě, za ní. Kompletně oblečený. Později říkal, že si to představoval jinak, ale jak, odmítl vysvětlit. Ale tu velkou panenku koupil Janě hned cestou z koupaliště domů...
Bylo by krásné jít ještě aspoň jednou přes Spišskou Maguru po cestičce mezi kvetoucími loukami... s dětmi, které se právě hádají, kdo první viděl tamtu ještěrku na mezi... a koho má raději dědeček.... a kdo je nejopálenější... A vidět naproti přicházet fousatého dlouhána s fotoaparátem v ruce... Ale to se už nestane... Děti vyrostly a jsou rozesety po světě. Mně by po pár krocích do kopce vzplanuly plíce... A můj bratr fotografuje krásy tatranské přírody už jenom z vysokého, vesmírného nadhledu....
Text:Blanka Burjanová
Ilustrace:Alena Pakostová, Jindra Válková, Zdenek Jeklovec
