Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Vyznání vodě
Mám takový zvláštní čas. Jakoby mi vyměnili hlavu. Mám už několik námětů pro ST v poznámce a sednu k počítači - a nic. Prázdno, pusto, ani jedinká souvislá věta mi nenapadne. Nejspíš to bude tím, že se marně snažím dostat do vody. Během zimy se totiž sesulo jediné místo, kudy jsem se tam do rybníka měla šanci dostat. A nohou na dno už nedosáhnu, abych se přidržela zábradlíčka, které jsem si tam s dovolením majitele rybníka pořídila, abych se dostala do hlubší vody. A tam, kudy chodí ostatní - s pozvolným přístupem - prostě bez opory neujdu a co pak v hloubce s hůlkou? A řemeslník, který mi na beton slíbil že mi tam - opět s dovolením majitele rybníka - udělá schůdky - se prostě neozývá.
Na mou duši, že bych se neodvážila přirovnávat k Michalu Horáčkovi, ale napsal o tvořivém psaní jednu velikou pravdu - umělecká tvorba se liší od tovární výroby tím, že ji nelze přivodit nějakou pílí nebo úsilím. Je to nevyzpytatelná milost, která už nemusí nikdy přijít. Že máte něco za sebou, nic neznamená, protože vždycky začínáte znovu u bílého papíru.
A ke všemu jsem si s velkým překvapením v časopise přečetla rozhovor s odborníkem na Alzenheimera (tohle slovo vždycky pomotám a ne a ne to říct, ba i napsat správně) pro mne něco neuvěřitelného - i dobrý plavec se může díky prvním příznakům této nemoci utopit. Stalo se to, byť s lepším koncem, nablízku byla loďka se zachránci. Představte si, že člověk, který od dětství plaval, dokonce jeden čas i závodně – najednou uprostřed širé vodní hladiny "zapomněl", jak se dělají tempa. Říká se, že některé věci, i kdybys je léta nedělal, prostě nezapomeneš a zůstane to ve svalech uloženo k okamžitému použití - no a vida, ten ohavný pan A. přemůže i tohle pravidlo.
A tak v tom stýskání a špatném rozmaru jsem vytáhla svůj šanon dřívějšího psaní, abych se utěšila svým dávno napsaným "Vyznáním vodě". Snad mi odpustíte, že vám to po tolika letech přepovídám - a protože je to dlouhé, snad Ludmila odpustí, že to rozdělím na několik dílů. Ostatně - je léto, čas vody, tak je to vhodný námět na popovídání.
Nemůžeš rozumět někomu, o kom nevíš to, co je v něm podstatné. Pro mne - a to je jeden ze základních rysů mého já - je potřeba vody. Nikde jinde nepoznám tak nespoutanou radost, jako v ní. Ze širokého, volného prostoru, kterým se pohybuji, aniž bych příliš čeřila hladinu.
Miluji knihy. Ano, nemohu být bez nich. Miluji psaní. Ano, nemohu být bez něj. Knihy jako spočinutí ducha v příbězích, které se možná někde staly, psaní jako úlevu přetlaku, který se ve mně občas nakupí tak velký, že hrozí zničením. Ale nic není tak silné, jako má potřeba stýkat se s vodní hladinou, cítit kolem sebe to nejintimnější, nejněžnější a nejhrozivější sevření živlu, který je mou součástí. Četbu i psaní mohu až na nepodstatné okamžiky odložit a jít dělat, k čemu mne jiný závazek nutí, ale vodu - nikdy. Vůbec neuvažuji o následcích a jdu za jejím voláním. Od jakékoliv povinnosti. Má jindy až neměřitelná pracovní morálka a výkonnost v souboji s vodou neobstojí. Jediné, co stálo upřednostněného byly děti, dokud mne jako malé potřebovaly. Pak už nic. Kdesi jsem četla, že astrologická znamení, v nichž se člověk narodil, v sobě nesou jeho předurčení. Znamení, spojená s vodou, předurčují věčné
spojení s vodním živlem. Jsem Rak. Snad je to tím.
Toto je mé vyznání vodě
K jezeru mne cos nutí a nic doma... a kdekoli jinde... mi po chuti. Je mi dáno umět se radovat z čehokoliv, i z hloupůstek, prostě jen proto, že jsem. Můj první muž říkal, že se raduju a směju i nad lístkem od tramvaje. Je ve mně spousta optimismu. Ale žádné zásoby na světě nejsou nekonečné. Potřebují obnovit. Dobít, načerpat. Během roku má zástupnou
hodnotu kniha, zvolená samota, dobré zacházení od lidí, s nimiž se stýkám - vše víceméně bez udání pořadí. Je však období v roce - prakticky desetinka, vždyť kolik dnů je opravdu krásných - které mne dovedou nabít na týdny. Bez kterých s životem bojuji hůř a ani ty celoroční berličky nepomáhají. Často se k tomu nepřiznávám, ale svůj "nezdolný" optimismus platím depresemi. V uvozovkách proto, že není tak nezdolný, jak se navenek jeví, protože nemám ve zvyku se lidem v těžkých chvílích věšet na krk a otravovat je svými trably. Pomoct mi sotva kdo z lidí může a sotva kdo by i chtěl. Přesvědčila jsem se o staré pravdě, že s radostí je člověk vítán vždy a všude, lítost od něj i přátele odhání. Asi to tak je. Vždyť i já sama nejsem velký slitovník. Spíš ty vyslechnuté příběhy pojímám do sebe, abych je pak přetvořila na nějaké to psaní. A pokud to jde, tak raději přiměju lidi, aby si zkusili všimnout věcí veselejších, než jsou jejich slzy.
Ale píšu o vodě. Naučila jsem se plavat jako předškolní mrňous v moři. Ohromilo mne, zadýchlo. Objevilo se nejprve v průrvě mezi horami viděno z okýnka vlaku. Modré, nekonečné. Nevěřila jsem, že je to skutečné a ne barevná pohlednice, kterou jsem doteď vídala v máminých pokladech. Když mne poprvé přivedli na pláž, mé ohromení přešlo v šílenou hrůzu před představou, že do něj mám vstoupit. Snad k tomu dopomohla i bóra, silný chladný vítr a vzduté vlny, které nás přivítaly minulého dne při příjezdu. Ječela jsem a prchala. Dohonili mne až u skalní stěny, která celou pláž uzavírala. Celých těch mnoho metrů zpět na plážoviště našeho hotelu mne otec, řvoucí, vlekl po břichu a mlátil do mne, co se dalo. Ta ostuda před lidmi! Tolik peněz se tu plýtvá pro jednoho vzpouzejícího se spratka na pobyt v mořském letovisku. Nebylo to z jeho kapsy platil to jugoslávský mámin strýc, ale lidé tak tak nad hladinou chudoby ctí i výdaje jiných. Pak se na břehu pokusil nést mne do vody - pokousala jsem ho.
Celou tu bitku sledoval vysoký člověk, který se svou maličkou tlustou ženou seděl v jídelně hotelu u vedlejšího stolu. S otcem se nebavil, asi ho nemohl snést s tím jak hrubě se projevil, ale oslovil mámu a vyžádal si dovolení se mi věnovat. Byl to trenér národního družstva plavců z Vídně. Dodnes si pamatuji, jak vypadali, jeho i paní, ale jméno už nevím. Ale někde ještě existuje fotka, jak ve společnosti se smíchem pojídají obrovského kraba. Celé si to přesně pamatuji i se svými pocity přesto, že jsem je tehdy ještě samozřejmě neuměla tak přesně obléct do slov, i když je to už sedmdesát osm let. Bylo mi tehdy necelých šest let.
Vůbec mne nenutil do vody. Vzal mne za ruku, vlídnou a teplou tlapou, i hlas měl takový a povídal mi. Tehdy jsem uměla německy, dokonce vídeňsky, protože naši, bývali rakouští úředníci, doma tak často mluvili. Dali jsme se do stavění hradů z písku. Dostala jsem za úkol nosit vodu na zpevnění zdí. A postupně mne přesvědčil, že dál od břehu je "silnější" voda. Tam, kde je aspoň po pás. No samozřejmě, že jsem chtěla, aby naše hradba byla nejvyšší a nejsilnější a tak jsem oddaně chodila pro vodu do hloubky až skoro po krk. Ten můj.
Potom mi se smíchem řekl - jéjda, ty jsi ale obalená pískem, pojď půjdeme to spláchnout. Vzal mne do náručí a šli jsme do vody. Po krk - ten jeho. Byl usměvavý, laskavý - prostě jsem mu důvěřovala. Byl psycholog, žádný prchlivý hrubián jako otec. A později, dávno po letech jsem se od mámy dozvěděla, že nemohli mít děti. Tak měl rád všechny kolem sebe. To se dozvěděla, protože se mezitím s jeho paní spřátelily.
Ona matka se otce jakýmsi zvláštním způsobem bála, ale několikrát za náš společný rodinný život v sobě našla sílu, která v ní byla utlumena a vybouchla tak těžce, že se otec neodvážil tomu přívalu odporovat. Tenkrát mne takhle vyrvala jeho běsnící náruče a předala - no vida - vybavuje se mi jméno, něco jako Willy. Mým několika málo letům se zdál obrovský a asi takový opravdu byl, protože můj otec nebyl žádný prcek a on ho o kus převyšoval. Ale možná, že tato vzpomínka je zkreslena tím, že mne prostě "vyhrál". I když s máminou pomocí.
A tenhle Willy ve mně dokázal vzbudit důvěru k vodě a za pár dní jsem s ním plavala až k bójím, které uzavíraly bezpečnou pláž. Lidi na břehu od nich byli "takhle malinký". Byla tam zakotvená deska, na které se dalo odpočívat. Na tu jsme si vždycky vylezli a byli "králi moře". Někde tam na břehu byla neplavkyně - máma a určitě velice litovala té povolnosti, s jakou mne svěřila tomu velikému člověku a trnula hrůzou, dokud jsme zase nebyli šťastně na břehu. Ale paní Williová se jí smála - ona byla taková malá dělová koule, plná radosti a uměla se báječně zubit. A tak jsme za hodinku šli do vody zase. Celý měsíc jsem takhle žila. Plavali jsme, lovili na skaliskách mořské ježky, které sem pak měla v kýblu na pokoji a strašně smrděli, na procházky se chodilo hnědozelenou cestou hlíny a hustých stromů, přes kterou pochodovali hadi - máma krásně pištěla, aby byli to nějací středomořstí slepýši - a Williovci se jí smáli. Otec nás totiž jen dovezl a pobyl s námi asi čtrnáct dní, ale pak se vrátil do práce, aby začátkem podzimu zase přijel a odvezl nás zpět.
Takže jsme po celý ten čas byli krásná svobodná skupinka.
Naďa Vencovská
Ilustrace: Marta Heraltová, Jana Taubová