Uprostřed naší kuchyně stál stůl s do běla vydrhnutou dubovou deskou. Ubrusem se pokrýval jenom na veliké svátky, a to jenom odpoledne, protože jinak sloužil jako pracovní deska. Také se na něm krájel chléb, dobrý a voňavý. Čtyři pecny pekla maminka každý týden. Při krájení chleba odpadávaly drobečky. „Posbírej ty odrobinky ze stolu a dej je ohni!“ říkávala mi maminka. Tak se drobečkům u nás říkávalo: „Odrobinky“.
V paměti se mi vynořují odrobinky mého dětství. Je jich mnoho. Některé jsou už hodně okoralé a kdybych je promnula mezi prsty, popíchám se a nebo se rozpadnou v prach. Některé jsou jako z čerstvě ukrojeného chleba. Měkoučké a hlaďoučké. A ještě voní, jako balzám. Jen krajíc už z nich nikdy nedám dohromady, a ne tak krásný do hněda vypečený bochník. Mám už jenom ty odrobinky. Pomalu je sbírám, hledám, šmátrám v paměti a dobře vím, že už je nenajdu všechny. Vzácný je i ten nejmenší drobeček.
Svrchének
Vnuk vzal z poličky malé dřevěné kolečko stojící na třech mininožičkách s kulatým výřezem uprostřed.
„Babičko, co je to?“
„To je svrchének, Honzíku.“
A najednou vyslovení tohoto krásného slova - jen si to zopakujte: s v r c h é n e k ...ve mně vyvolalo vzpomínku.
Měli jsme jednu krávu, vlastně to byla naše hlavní živitelka, protože nás bylo i s rodiči ke stolu sedm. Od kravičky jsme měli mléko, smetanu, máslo a k němu patřil onen svrchének. Nebylo to jen obyčejné kolečko, byl vysoustružený jako panenka s krásnou bohatou sukničkou.
Maminka po celý týden sbírala z mléka smetanu. Kameninový krajáč s lahodným obsahem skladovala v malé jarmárce ve sklepě. Ještě teď cítím vůni i chuť oné smetany, když jsem tajně chodívala dloubat kouskem suchého chleba do jejího tuhého povrchu v domnění, že maminka nic nepozná. To byla pochoutka!
V sobotu ráno jsme přinesli z komůrky máselnici. Říkali jsme ji „masnička“ a byla z dílny našeho staříčka , kteří uměli dělat „bedno“. Vždycky byla vydrhnutá do běla a tři obruče, které ji obepínaly se jenom leskly. Do „masničky“ jsme nalili vlažnou vodu, aby dobře zatáhla a smetana z ní nevytekla.
Po obědě přinesla maminka ze sklepa smetanu a nalila ji do „masničky.“ Dovnitř dala tluk s dírkovaným kolečkem a uzavřela víčkem. Nakonec se na tluk nasadil svrchének a obřad tlučení másla mohl začít. Byl to skutečně obřad – jak poctivě se tlouklo - takový byl výsledek. Když se do smetany mlátilo příliš rychle, máslo se ohřálo a stala se z něho kaše, která se mohla použít jenom na brambory a nikdo by ji nekoupil.
Pro dětskou ruku to byla práce dost namáhavá, zvlášť, když smetana moc houstla, ale i radostná a hlavně chutná, protože se vždycky dalo líznout smetanu právě z onoho svrchénku, o který se otíral tluk mlaskavě se zabořující do smetany. Při každém tahu smetany nahoru, jenom těžce vdychl. Smetana postupně houstla a houstla. Když už se zdálo, že tluk se nepohne ani nahoru, ani dolů, obsah masničky najednou zřídl a na svrchénku se začaly tvořit krupičky másla. Ještě chvíli to trvalo, než se drobečky másla v „masničce“ spojily v jednu velikou hroudu.
A potom, potom to bylo krásné. Maminka vybírala velikou dřevěnou naběračkou máslo do veliké mísy a zpracovávala ho pleskáním tak dlouho, až v něm nezůstala ani kapička podmáslí. Pak navážila „čtvrtku“ a tu uplácala do malého bochníčku s prohloubeným povrchem. Nakonec v něm tou dřevěnou naběračkou udělala křížek ze dvou půlkruhů. Máslo zabalila do křenových listů a uložila do sklepa. Skoro všechno se prodalo. Bylo nás pět krků a kromě živení nás bylo třeba i šatit.
To všechno se mi vybavilo při vyslovení slova „svrchének“. A přišlo mi líto, že tu smetanu na něm už nikdy neochutnám.
Uprostřed naší kuchyně stál stůl s do běla vydrhnutou dubovou deskou. Ubrusem se pokrýval jenom na veliké svátky, a to jenom odpoledne, protože jinak sloužil jako pracovní deska. Také se na něm krájel chléb, dobrý a voňavý. Čtyři pecny pekla maminka každý týden. Při krájení chleba odpadávaly drobečky. „Posbírej ty odrobinky ze stolu a dej je ohni!“ říkávala mi maminka. Tak se drobečkům u nás říkávalo: „Odrobinky“.