Za šlápotami do Varnsdorfu
Všecko začalo tím, že 1. srpna 1974, tedy v období tuhé normalizace a roce i měsíci 6. výročí Srpna, vyšla v okresních novinách Jiskra Rychnovska kresba zahradníka, jemuž někdo pošlapal zahrádku a on to komentuje slovy „Kterýpak zvíře?“ Podepsáno 
šifrou JP. Byl to tehdy malér non plus ultra – stačilo tuto kresbu pootočit vlevo o 90 stupňů a hned bylo jasno: Tou zahrádkou byla Československá republika a ony šlápoty udělaly okupační armády Varšavské smlouvy.
Hledal jsem autora, ptal se po něm a v polistopadové době ho našel, a tak podávám svědectví: Pod onou značkou JP je neustále aktivní Josef Poláček, v roce 2011 šestaosmdesátiletý rodák z Chábor u Dobrušky (*27. 3. 1925), žijící ve Varnsdorfu, výtvarník, humoristický kreslíř a člen České unie karikaturistů. Je zakladatelem Syndikátů novinářů Klubu novinářů Pražské jaro, ustaveného 26. listopadu 1989. V roce 1993 k 25. výročí Pražského jara vydal spolu s Miroslavem Síglem publikaci Byli jsme při tom, jejíž součástí je i seznam rehabilitovaných novinářů Pražského jara. V roce 2009 přijal čestné občanství Varnsdorfu za celoživotní přínos ve výtvarné oblasti.
A teď nechť ke kresbě Šlápot hovoří on sám:
„Tvorba kreslených vtipů mi přinášela nejen radost, ale i mnohá trápení, například když můj vtip nebyl pochopen a vykládán jinak, než jsem měl na mysli, zejména povýšenci a funkcionáři, kteří podezírali každý smích. Jo, byla doba, kdy i humor byl usměrňován. Zlá doba, která přinášela všelijaké potíže. Ten můj vtip Šlápoty, otištěný po příchodu nevítaných hostů do naší republiky, měl sice značný ohlas, ale já ho odnesl odvoláním z funkce redaktora závodního časopisu, zařazením do dělnické profese s platem nejméně o tisíc korun nižším a později do přádelny v místnosti bez okna, kde místo pevných dveří byly železné mříže. V době normalizace mi byly zakazovány výstavy, nemohl jsem ani uvádět výstavy svých kolegů. Pro negativní postoje jsem byl
nedobrovolně odvezen služebním vozidlem SNB na stanici, tam vyslýchán a sepsán protokol o mých aktivitách, o kterých už vyslýchající věděli, zejména o besedě s letci z pražského letiště. Z dotazů jsem měl pocit, že byl odposlouchávány moje telefonické rozhovory, navíc jsem se dozvěděl, že na poradě příslušníků SNB projednávali, proč bylo povoleno umístění telefonní linky na mou chalupu. “
Co o sobě ještě řekl?
„Mým rodným krajem je orlické podhůří, kraj českých spisovatelů Boženy Němcové, Aloise Jiráska a Karla Poláčka. Často podle posledně jmenovaného mě v tisku přejmenovali na Karla a Karlíčkem mě oslovoval i František Filipovský, který v rozhlase četl z knihy Bylo nás pět. Ta mě podnítila k napsání knihy „Cháboráci a Podbřezáci“ (otiskoval ji na pokračování Dobrušský zpravodaj). Jinak píšu Paměti – je toho už několik obsáhlých svazků, ale to by bylo na dlouhé povídání. Obdivuji umění nejen výtvarné, ale i dramatické. Miluji herce, Národní divadlo a Prahu. Seznámil jsem se s mnoha herci a pěvci ze Zlaté kapličky. Vznikla překrásná přátelství mj. s Karlem Högerem, Jaroslavem Vojtou, Vlastou Matulovou, Josefem Kemrem, Gabrielou Vránovou, Josefem Bekem a Marií Podvalovou. S víc než stovkou umělců jsem uskutečnil pořady v České Lípě a ve Varnsdorfu, abych lidem ze všedního dne udělal kousek neděle. Tím, že jsem si mohl na herce „sáhnout“, vzniklo KARIKALBUM. Zpodobnil jsem Jana Wericha (ve werichovské soutěži získal 1. místo za Werichovu karikaturu), Miroslava Horníčka, Ljubu Hermanovou, Vladimíra Menšíka, Danu Medřickou, ale i Waldemara Matušku, Jitku Molavcovou, Martina Růžka, Josefa Kemra a desítky dalších. První samostatnou výstavu jsem měl v dobrušském kině v roce 1944 a při bilanci šedesáti let výtvarné činnosti v mé osmdesátce jsem mohl uvést 35 vlastních výstav a 232 společných.“ V srpnu 2008 mně ještě došel od něj dopis, v němž mj. psal, že připravuje svoji stou samostatnou výstavu a potom jubilejní ke své pětaosmdesátce a kromě toho "šedesátipští" od první výstavy, kterou měl v roce 1944 v Dobrušce.
Po studiu písmomalířství na Živnostenské škole v Náchodě a na Státní grafické škole v Praze, kartografie na Vojenském zeměpisném ústavu v Praze odchází do České Lípy, kde se stal v roce 1949 ředitelem Okresního osvětového domu. Od roku 1959 byl vedoucím ZK Velveta Varnsdorf, redaktorem podnikového časopisu Velvet, textilním výtvarníkem a organizátorem výstavní činnosti místních galerií. Vydal několik sbírek exlibris, kreseb, aforismů a básní, ilustroval řadu svých i cizích publikací. Dostalo se mu uznání na našich i mezinárodních soutěžích, v italské Anconě získal zlatou medaili a pět stříbrných medailí, skoro sedm tisíc kreslených vtipů mu otisklo víc než dvě stě časopisů a novin. Ceny za exlibris má mj. z Japonska, Polska, Belgie, Brazílie a Holandska, jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Karlovy univerzity, Národního muzea a Památníku písemnictví v Praze, ilustroval publikace pro univerzity v Ústí nad Labem a Liberci atd.
Čím zakončit?
V telefonu se vždycky ozve svým typickým Tady u Poláčků, tyká mně, říká hochu, milý příteli a Pepíku, mám z toho radost, a tak končím aforismem z jeho „Kaněk“: Vývoj člověka trval velmi dlouho. Nyní vypadá jako já. Mimochodem - těch kaněk, tedy perliček ze školních lavic - sesbíral přes 3000.
Nedávno jsem dostal od něj dopis, který končí - Na mě se můžeš spolehnout.
Tvůj Josífek
Tak na zdraví a dík za Šlápoty!