Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Paměti - VI. část
V době společného života s manželem jsme si koupili zahradu ve Vinohradech, v kopci nad židenickým hřbitovem, která je mimo jiné vidět i z naší ulice. Po rozvodu trvalo několik let, než jsem byla schopná mluvit se svým bývalým manželem bez emocí a pocitu ukřivděnosti. A protože jsme si oba ve svých zájmech dost podobní, stále jsme toužili po zopakování si chovu dobytka i v městských poměrech. A tak jsme na zahradě rozjeli soukromé židenické zemědělství. Mí rodiče byli ještě při síle a i my jsme této aktivitě věnovali nemalé úsilí. Když o tom dnes přemýšlím, byli jsme v té době naprosto soběstační jak v pěstování zeleniny, tak v produkci masa. Nejprve jsme rozjeli chov brojlerů. Nakupovali jsme třídenní kuřata, která jsme pak krmili až do jateční zralosti. Spolupracovala se mnou i má kamarádka, se kterou jsme se dělili ve všech nákladech na tento chov i o výsledky této činnosti. Kupovali jsme zhruba třicet kuřat, které jsme krmili jednak krmnými směsmi z Rajhradic, kde byla mísírna krmiv a tamní prodej 
byl mnohem nižší, než nákup ve Zverimexu. Brali jsme také zbytky z kuchyně z Krasu a dcera mé kamarádky nosila zbytky z Dětské nemocnice. Brojlery jsme dokázali vykrmit až na váhu 6 kg, samozřejmě nejtěžší byli kohouti. Slepičky byly menší. Kuřata jsme dokázali za rok vykrmit dva až třikrát.
Dalšími živými tvory byly slepice na snůšku, vždy jen 10 kusů po dobu dvou let. Další chov byl neekonomický, produkce vajec po druhém roce značně poklesne. Jeden rok jsme krmili normální prase domácí, které dosáhlo hmotnosti 2 metráků, druhý rok jme to zkoušeli s vietnamskými prasátky. To však nebyl příliš dobrý tah, neboť tato prasátka jsou vyšlechtěna jako pastevní a při krmení v chlívku jim roste příliš rychle a mnoho sádelní hmoty na úkor masa. Všechna naše zvířata měla vždy výběh, aby nebyla stresována malým prostorem, i když náš veterinář tvrdil, že mají-li být velké přírůstky, nemají se zvířata moc hýbat. Nicméně se nám to zdálo příliš nelidské a kruté.
Dále jsme chovali nejprve české husy a pak čínské kachny. Vždy jsem bedlivě pročítala inzeráty v časopise Fauna, což je speciální časopis pro chovatele a kontaktovala všechny chovatele v blízkém okolí, abych s předstihem věděla co kde nakoupit. Mé děti, měly svá auto a pokaždé nadávaly, že dobytek, který mně vozí jim devastuje interiér ať už zápachem či exkrementy. 
Husy a kachny jsme si líhli sami, v domácím prostředí. Ne vždy s velkým úspěchem, ale pro naši potřebu, i pro potřebu naší kamarádky a její rodiny to zcela stačilo. Dalšími obyvateli naší zahrady se staly dvě kozy a kozlík. První kozu jsem dostala jako projev dobré vůle a poděkování, když jsem jedné mladé nastávající mamince udělala v Krasu sbírku pro její budoucí děťátko. Bydlila kdesi blízko Prostějova a nakontaktovala jsem se na ni právě prostřednictvím časopisu Fauna, když jsem sháněla výše zmíněná vietnamská prasátka. Její životní peripetie mně tehdy nijak nepřekvapily, neboť jsem se v pohraničí setkala s nejedním ztroskotancem, či člověkem úplně na dně.
Koza byla menšího vzrůstu, takže se nám hravě vešla do auta. Co však platné - po fialkách nevoněla. Byla jsem přešťastná, neboť se začal plnit můj sen. Vždy jsme s manželem říkali, že budeme-li mít jednou vnoučata, koupíme jim malého koníka pro radost a já jsem stále básnila o tom, že si pořídíme ještě žerzejskou krávu a budeme soběstační i v produkci mléka. To byl ovšem jenom jeden z mnoha neuskutečněných snů. Táta udělal kozičce krásnou ohrádku, ale ona místo díků neustále mečela, jakoby nám dávala za vinu, že jsme ji vytrhli z kolektivu svých družek, kde se jí moc líbilo. Na to, že tam byla občas hlady, případně i bita, když vlezly kam neměly dávno zapomněla. A tak jsme seznali, že to chce ještě jednu kozu, aby té malé nebylo
smutno. I nažhavila jsem dráty, zavolala Monice, oné mladé paní a jelo se pro druhou kozu. Tu jsem ovšem zaplatila v plné výši. A rázem jsme měli kozy dvě. Protože se jim dostávalo naší laskavé péče ze všech stran a děti všech našich známých kozy doslova hýčkaly a rozmazlovaly, určitě se jim u nás moc líbilo. Pak přišla doba hárání a vznikl problém, kde vzít kozla. Vím, že na druhé straně Brna, v Jundrově, je malá soukromá zoologická zahrada, respektive dům jundrovského hajného, který pro svou potěchu i pro kratochvíli druhých chová také kde co a tak problém „kozel“ byl rázem vyřešen. Ovšem hárající kozu má dcera striktně omítla za ženichem vézt. Tak jsem v Krasu, kde jsem byla zaměstnána, udělala psí oči na vedoucího dopravy a ten mně půjčil malou dodávku i s šoférem, aby mohla být ona akce provedena. Že jsem pak šoférovi dlouho nemohla na oči je svatosvatá pravda. Auto páchlo, koza celou cestu čurala a taky mečela o sto šest. Drhl ho a voněl ještě hodně dnů než dostal auto do původní podoby. Kolegové mne pak řadu měsíců trápili dotazem, jak se daří mým kozám. Z té cesty, kromě výše zmíněných událostí nebyl žádný užitek. Kozel hajného se sice měl čile k světu, ale říkala jsem pak mužovi, že já bych taky neotěhotněla, kdyby mně u toho aktu asistovalo tolik čumilů. Všechen kozlův harém přihlížel, mezi tím se procházely krůty a další zvířecí drobotina, naše madam neměla do slova a do písmene žádné soukromí. Žádnou intimitu. A tak za půl roku mně bylo jasné, že se celý ceremoniál bude opakovat. Hárající koza huláká jako pavián bezustání 14 dní. Mrská u toho neustále ocáskem a tak zkušený chovatel ví, kdy je nejlepší akt uskutečnit. A tak jsem začala horečně shánět kozlíka. Nakonec byl jeden kamerunský k mání z Hostýnských vrchů, od soukromého chovatele. Jeli jsme pro něj autem mé kamarádky Margity, která byla stejně jako my zapálená k chovu čehokoliv. Dovezli jsme náramného černého krasavce, s krásně zatočenými varhánkovatými rohy obepínající jeho hlavu jako královskou korunu, který ovšem v porovnání s naší velkou kozou byl zase moc malý. V tomto směru ovšem můj muž předčil veškerá má očekávání. Když přišla na naší velkou kozu doba říje, můj vykopal díru a postavil lešení. Kozu strčil do díry, kozlíka postavil na lešení a milostnému aktu bylo učiněno za dost. No a malou kozu náš krasavec jednoduše „přefikl“. Později se kozlík proboural ohradou do oddělení koz, malá koza ležela na břiše, oči div ne v sloup a kozlík nad ní vítězně stál, jako by dokazoval celému světu, kdo že je tady pánem. Teprve v té době jsem se dozvěděla, že kozel by sám o sobě v podstatě nepáchl, ale, že má na hlavě dvě pachové žlázy a při otírání hlavy o všechno možné žláza produkuje pro člověka onu nevábně páchnoucí látku. Kozy jsme měli asi tři roky, to však už s námi nemluvil ani jeden soused, tak jsem je nakonec odvezla zpátky k té paní do Prostějova.
Stejně jsem si říkala, že přece nemůžeme sníst naše kamarádky.
Irena Atzlerová