OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – nahlédnutí č.19
Děti začínají do školy nosit jarní kytičky a většinou se dožadují jejich jména. Pokud přinesou nějaké běžné, bravurně zvládáme určovat, ale běda, když mají v náruči směs všech možných i nemožných. Jsem holka z města, prostě je všechny neznám. Využívám toho, že kousek od naší třídy sídlí přírodopisáři a ti mě zachraňují.
„Je to talovín,“ hlásím dětem, jakmile dostanu správnou odpověď od kolegyně (díky, Ivo) a je mi, jako bych vystoupala sedmitisícovku či vyluštila nejsložitější tajenku. Druháci to stejně brzy zapomenou, já už si to budu pamatovat. Abychom obrázky v učebnici porovnali se skutečností, vyrážíme na prvoučnou vycházku.
Cílem jsou jarní květiny v zahrádkách, ale prozradím vám to rovnou – na celé čáře je porazily rybičky, plující v nádržce na jedné zahradě hned u plotu. Jsou červené, vystrkují tlamičky nad hladinu a my hořce litujeme, že s sebou nemáme ani kousek chleba. Tak třeba příště.
Dojdeme i za poslední domky s cílem přeměřit „náš“ stromek a zkontrolovat, jestli nám přes zimu nezmrzl. Někteří dobrovolníci nesou v lahvích od již vypité limonády vodu na zalití. Jasánek nám povyrostl o 10cm (už má 2,5m), ale opět ho porazil „atraktivnější“ soupeř – vítr. Opřel se v poli do nás takovou silou, že dětem začaly odlétávat čepice z hlaviček.
Honíme je s velkým jásotem a pištěním po poli – se zahanbením musím přiznat, hodina prvouky se neorganizovaně změnila v hodinu tělocviku. Stromek počká, ale běh za čepicemi- to je jiné dobrodružství.
A protože metry už jsme měli v ruce, využili jsme je i v matematice na přeměření naší třídy. Holčičky zvolily metr krejčovský, nejspíš od maminek z košíčků se šitím, kluci měli od tatínků z dílny metr svinovací. Snažili se všichni, lezli po kolenou, prstíky označovaly jednotlivé metry na podlaze.
Nakonec se ukázalo, že kluci mají k „technickým disciplínám“ přecejen blíž. Jejich výsledek- 8 a půl metru- byl skoro přesný.
Děvčátka naměřila skoro o 2 metry víc, ale náladu jim to nezkazilo. Však on jim v budoucnu koberce někdo změří a příště už to bude určitě lepší.
Hodiny pracovních činností bývají mezi žáky docela oblíbené. A když je na programu skládání se stavebnicí, mění se třída v radostnou hernu. „Užijte si to,“myslela jsem si a vyhlásila téma: cokoliv.
Kluci staví pod oknem, holčičky u dveří. Strategie je různá- pánové se bezstarostně ulebedili mezi kostičkami a v pohodě diskutují, co postaví. Dívky dávají hlavy dohromady a na jejich dílo není vůbec vidět. A výsledky? Po čtyřiceti minutách jsou odtajněny. Pánské stavbě dominuje letadlo a hasiči v akci, dívčí stavbě pokojíčky a růžové zahrádky. Podívejte se sami.
Rozbourat a uklidit je fakt škoda, k velké „radosti“ paní uklízečky necháváme rozestavěné kostičky na podlaze a děti se domlouvají, že zítra o přestávce budou pokračovat. Druhý den ráno je nacházím všechny v kleče vzadu ve třídě v plné práci.
A dnešní závěrečná perlička?
Slovo Karkulka se píše s velkým K, protože je to vlastní jméno babičky.
Eva Procházková
Další články autorky: