Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Obrázky z Nìmecka

 

Omlouvám se tìm ètenáøùm, kteøí pokládají povídání o tom, jak kdo a kde pracoval, jaké tam mìl pracovní podmínky, jaké kolegy a vùbec všechno povídání o práci a o zamìstnání za nudné.Vzhledem k tomu, ¾e jsem ¾el Bohu celý ¾ivot nepøišel na to, jak se ¾ivit jinak ne¾ vlastí prací a to ještì ke všemu ka¾dodenní, toèí se moje vzpomínky i okolo tohoto tématu. U¾ vzhledem k tomu, ¾e jsem pracoval v nìkolika zemích a u mnoha rùzných firem.Teï u¾ jsem øadu let doma na tak zvaném „zaslou¾eném odpoèinku“, ale moje myšlenky se èasto vrací k tìm víc ne¾ 40 dlouhým rokùm, kdy jsem vykonával rùzná povolání a chodil, èi nìjak jezdil do práce. A víte, co zjiš»uji? ®e to bylo v mnoha pøípadech vlastnì docela zábavné. Nemyslím snad práci jako takovou, ale všechno okolo ní.

 

Napøíklad tohle: Kdy¾ jsem kdysi asi po pìti letech zamìstnání v Nizozemí zaèal pracovat v Nìmecku, kam jsem z Holandska dennì musel dojí¾dìt, celkem 120 km, za¾il jsem hned první den pøekvapení. Ka¾dý èlovìk má trochu trému, kdy¾ se ocitne mezi úplnì neznámými lidmi. Soustøedil jsem se tehdy na to, abych se s nimi pøedevším dobøe domluvil. První den mi cestou autem do Nìmecka v hlavì burácela holandština, èeština a angliètina, doprovázená nìmèinou v roztomilé smìsi. Sna¾il jsem se i myslet jen nìmecky, co¾ je dost obtí¾né a naštìstí se to ukázalo zbyteèné. Šlo to najednou jaksi samo od sebe. Noví kolegové byli velice pøátelští, vlídnì mne pøijali a ocenili i mou nìmèinu, tak¾e jsem se uklidnil. Najednou mnì ale vyvedl z míry starší sympatický pán, který pøišel k mému stolu pøišel a povídá èesky: „Nazdar, jak se máš?“ Trochu rozpaèitì jsem ho èesky ujistil, ¾e teda dobøe, naèe¾ on nìmecky opáèil, ¾e ta otázka, co mi právì polo¾il, je to jediné co si z èeštiny z dìtských let ještì pamatuje. Pak ještì zanotoval jakousi dìtskou písnièku “My jsme dìti republiky máme rády jaré cviky“, kterou si prý pamatoval z té doby, kdy¾ jako malý Sokolík cvièil na sletì v Praze. Vzpomínal na své mládí, kdy byl „na handl“ u jedné pra¾ské rodiny. Syn té rodiny byl zase u jeho rodièù v Liberci. Byla to tehdy bì¾ná a chvályhodná oboustranná snaha zlepšit jazykové znalosti dìtí. Èasem se ke mnì pøihlásilo ještì asi pìt dalších kolegù - Nìmcù pùvodem ze Sudet. Mìli snad dojem, ¾e jsou také tak nìjak Èeši, nebo co. Zajímavé je, ¾e jsem od nich, ani od nikoho jiného ani jednou neslyšel nìjakou výèitku, nebo jedovatou poznámku na téma: Tak vidíte, nás jste vyhnali a teï jste tu sami také… Ani náznakem ne.

 

Asi po dvou letech, kdy¾ jsem se u firmy trochu rozkoukal, zaèal jsem hledat cestu, jak se trochu osamostatnit. Jsem u¾ takový neposeda. A vida, brzy se naskytla pøíle¾itost odkoupit od tiskárny, kde jsem pracoval, celé reprodukèní oddìlení. Odvá¾ili jsme se toho ještì se dvìma kolegy a zalo¾ili si malou reprodukèní firmu. Zamìstnancù jsme mìli celkem 35, z toho také tìch pìt tìch sudetských Nìmcù - a já byl zase pro zmìnu „zakoupený“ Holanïan. Proè zakoupený? No pøece proto, ¾e jsem za své nizozemské obèanství musel zaplatit 1500 guldenù. Ostatní kolegové si z nás dìlali legraci a øíkali nám Harte Kern, èili tvrdé jádro. Èasto jsme spoleènì vzpomínali na dìtská léta, strávená na ly¾ích v Krkonoších a já zejména na dobu u babièky v Jièínì a nebo u tety v Liberci. Netrvalo dlouho a sudetští kolegové zaèali vyzvídat zdali moje ¾ena vaøí a zdali umí uvaøit to, èi ono. Brzy pøišla brzy øeè na dr¾kovou polévku. Man¾elka je opravdu dobrá kuchaøka, pro ní by to bylo bývalo snadné, ale jeden skuteènì velký problém tady byl, a to kde sehnat ty dr¾ky. Radili jsme se a koukali po obchodech, a¾ jsem jednou docela náhodou objevil v jednom supermarketu v oddìlení s jídlem pro psy mra¾ené dr¾ky. Co teï, risknout to? Koupil jsem dva balíèky a doma jsem pak pøemlouval man¾elku, abychom to nìjak zkusili, ty dr¾ky zcivilisovat. Vypadaly opravdu hroznì, byly nevyprané, zelené, plné trávy, èi èeho. Nakonec jsme je vaøili a vaøili a vaøili, vodu slévali a slévali a slévali, a¾ je po dlouhé dobì man¾elka koneènì uznala za pou¾itelné. Potom ještì zaèala okrajovat z drš»ek všechno, co jí pøipadalo nepo¾ivatelné a neestetické. Upozoròuji na to, ¾e ona sama dr¾kovou polévku nerada. No, nebudu napínat, polévka byla nakonec skvìlá a já, hrdý jako dr¾kový král jsem vezl hrnek této vzácné tekutiny pøes hranice. Natìšení kolegové z tvrdého jádra opatøili kmínové rohlíky - ty také museli objednat u pekaøe - a pak jsme u¾ jen vysvìtlovali ostatním, co to bude za ohromnou baštu. Ohrnovali nosy a¾ do té chvíle, ne¾ jsme zaèali polévku ohøívat a témìø celým podnikem se linula libá vùnì. Však to znáte. Chodili okolo a loudili na nás. Dostávali ochutnat po l¾ièkách. Polévka jim kupodivu hned zachutnala, pøesto¾e dr¾kami tady „nahoøe“ v Nordrhein Westfalen všichni opovrhují. Dole na jihu, napøíklad v Bádensku je to jiné, tam je dostanete u ka¾dého øezníka u¾ krásné vyprané, uvaøené a nakrájené na nudlièky.

 

Tím jsme si s man¾elkou na sebe nìco spískali. Tedy, já jsem spískal na ní. Uvìdomoval jsem si, ¾e není mo¾no stále pou¾ívat ty dr¾ky pro psy a tak jsem po dlouhých diskuzích s øezníkem u kterého jsem v Nìmecku kupoval maso, dohodl, ¾e mi je opatøí a nechá na jatkách vyprat. Jen¾e to nebyl ¾ádný malý balíèek, co mi pøinesl, najednou jsem mìl té vzácnosti asi osm kilo. Další problém byl nedostatek velkých hrncù v naší domácnosti. Vyøešil to jeden kolega, který pracoval jako dobrovolník u Èerveného Køí¾e a tam velký hrnec opatøil. A ještì transportní várnici, která jídlo udr¾ovala teplé. Vaøili jsme potom v našich dvou tlakových hrncích na smìny, nakonec jsme dr¾ky pìknì nakrájeli, pøidali jíšku, všechno pìknì okoøenili èesnekem, marjánkou a paprikou, slili to dohromady - a já vezl kolegùm výsledek nìkolikahodinové práce: velký hrnec plný dr¾kové polévky. Odpoèítali jsme si pìknì porce a zbytek jsme ulo¾ili do mrazáku na „horší èasy“.

 

Ale tím to neskonèilo, sudetští kolegové se vytrvale a „nenápadnì“ ptali, zda by moje man¾elka nebyla ochotná uvaøit nìjaké další èeské speciality. Pøitom ode mne vìdìli, ¾e její zamìstnání vy¾aduje mnoho èasu, ¾e se slu¾ebnì stále pohybuje mezi Londýnem, Paøí¾í, Vídní a Curychem a dokonce i New Yorkem. Ale musím podotknout, no tedy, utìšuji se tím, ¾e se tím vaøením vlastnì mnohdy odreagovávala ze stressu, kterému byla vystavena. A tak došlo k výrobì dalších specialit, jako makové buchty, ta¾ený závin, bramborový salát, polévka s játrovými knedlíèky - ale to by bylo pøíliš dlouhé vyprávìní.


Vìnujme se radìji nìèemu vyššímu, tøeba rùzným jazykùm. Èeština, náš jazyk mateøský je krásný jazyk. Máme k ní proto pochopitelnì zvláštní pomìr, doma mluvíme celá léta jen èesky, dùm máme plný rùzných èeských knih, vedle tìch holandských, nìmeckých a anglických. Na ulici a ve spoleènosti se ale sna¾íme v¾dy mluvit øeèí té zemì, kde se nalézáme. Není to nìjaký hloupý snobismus, ale snaha neupozoròovat na sebe. Lidé zde jsou zvyklí na rùzné evropské jazyky, a kdy¾ slyší èeštinu, tak okam¾itì zbystøí pozornost, proto¾e èeština se akusticky silnì silnì liší od bì¾ných jazykù. Tedy, to mluvím o dobì minulé, teï je tu tolik rùzných brebentilù, ¾e se vùbec nedá rozeznat, odkud se vzali. S tím automatismem, toti¾ sna¾it se mluvit pokud mo¾no tím jazykem, kterým nás kdo osloví, jsme mìli celkem dobré zkušenosti, potí¾e jsme mìli kupodivu a¾ po roce 1989 v Praze. Chtìli jsme obìdvat a vešli jsme tedy do jedné restaurace v Paøí¾ské ulici. Místnost byla poloprázdná a èíšník se na nás tedy okam¾itì vrhnul s otázkou:“Möchten sie speissen?“ Automaticky (viz pøedchozí øádky) jsme mu nìmecky odpovìdìli, ¾e ano. Uvedl nás ke stolu a pøedlo¾il jídelní lístek. Zaèali jsme se spolu èesky dohadovat co si dáme, zdali riskneme tu svíèkovou, kdy¾ tu v tom vrchní, který stál v doslechu se do nás velmi rozèilenì pustil, jak to, ¾e mluvíme èesky, kdy¾ jsme pøedtím s ním mluvili nìmecky. Man¾elka se na nìj studenì podívala a odsekla, ¾e to byl on, kdo si zaèal. Od té chvíle velice naštvaný vrchní nás dost nerudnì obslou¾il a je mo¾né, ¾e nám i do omáèky plivnul.

 

Velice zajímavé je také to, kolik Èechù v cizinì spoléhá na to, ¾e jim nikdo nerozumí. Jeli jsme kdysi domù z dovolené ve švýcarském Laaxu, a toulali se ještì kolem Bodamského jezera. Pou¾ili jsme tehdy pøívoz z Romanshornu do Friedichshafenu. Pøi naloïování jsem slyšel jeden pár mluvit dosti hlasitì èesky a upozornil na nì ¾enu. U¾, u¾ jsem se k nim chtìl pøihlásit naším obvyklým „Ahoj Èeši…“Ale man¾elka mne prozíravì varovala, abych na nì radìji nemluvil a ještì chvilku pozoroval. Bylo to zábavné. Zaparkovali svùj VW mikrobus a zakrátko jsme zjistili, ¾e se tak nahlas pøou o to, kdo z nich je vìtší vùl. Proto¾e mluvili opravdu velice hlasitì, upoutala jejich konverzace, prošpikovávána velice hrubými výrazy pozornost mnoha pasa¾érù. ®e si nevymìòují roztomilosti bylo ka¾dému jasné. My jsme stáli na hoøení palubì, rozpaèitì krmili kolem poletující racky houskou a byli jsme moc rádi, ¾e tomu hádajícímu se páru nikdo nerozumí. Tedy, doufali jsme, ¾e ne. Vydr¾eli na sebe jeèet, dokud loï nepøistála ve Friedrichshafenu. Byli jsme rádi, kdy¾ jsme koneènì mohli pokraèovat dále v cestì. Dva rozhádání krajané se vrátili stejnou lodí nazpìt. Ukázalo se toti¾, ¾e jeden z nich (ten vìtší vùl) nechal doma všechny doklady.

 

Zajímavé je té¾ pozorovat chování nìkterých cestujících krajanù, takových tìch vìèných nespokojencù. Po listopadu 1989 jsme se seznámili s velmi milými lidmi, se spisovatelkou Ilonou Borskou a s jejím man¾elem Ivem Štukou. Nìkolikrát nás také v Holandsku navštívili. Já, u¾ jako dùchodce, jsem se tenkrát sna¾il ukázat jim krásy a zajímavosti naší mokré zemì. Jeli jsme si tedy tenkrát po Afsluitdijku, co¾ je ta proslulá dlouhatánská hráz, která oddìluje Severní moøe od Ijselmeeru. Asi v její polovinì je menší restaurace, kde je mo¾no koupit rùzné bì¾né obèerstvení. Proto¾e bylo nepøíjemné poèasí zastavili jsme tam na nìco pro zahøátí. Pøedtím jsme bìhem jízdy diskutovali o zvláštnostech chování obèanù rùzných národù, zejména tehdy, kdy¾ se ocitnou v cizinì. Vyprávìl jsem o našich zkušenost s Èechy, kteøí bývají bìhem dovolené v cizinì dost nespokojení, bolestnì postrádají pøedevším pivo, knedlíky, špekáèky, tlaèenku a jiné typické vìci a nedovedou pochopit, ¾e „jiný kraj, jiný mrav“. My to postrádali také, ale všechno se dá skoro všude uvaøit. Jen chtít.

 

Zasedli jsme ke stolu a vybírali si na jídelním lístku. Bylo to snadné, proto¾e jak Ilona tak Ivo ji¾ pøi pøedešlých návštìvách objevili a oblíbili si „panekouky“ (jak si hezky poèeštili holandský název pannekoekjes). Jsou to vlastnì naše èeské palaèinky. Pøipravují se na rùzné zpùsoby, buï sladké, a nebo se špekem, èi se šunkou a se sýrem, a ještì jsou polité zvláštním tmavým sirupem. Zejména dìti je milují. Tak jsme si tam sedìli u okna, jedli hrachovou polévku a ty palaèinky a pozorovali Ijselmeer. Vtom se vhrnula dovnitø dost velká skupina starších pánù, podle odìvu zjevnì zuøivých sportovcù. Neuèinili pokus sednout si ke stolu, ale hrnuli se pøímo k pultu, kde byla vystavena rùzná studená jídla.. Hned se o nich zaèali hlasitì bavit, ukazovat na nì prstem a rùznì se ošklíbat a nadávat, ¾e tu nemají nikde nic poøádného k jídlu, jenom ty jejich blbé blafy. K našemu údivu mluvili èesky. Obsluhující personál ignorovali. Ilona se na mne trochu vyèítavì podívala a vzdychla „mìls pravdu“. Nedalo jí to tehdy a šla se brblajících pánù zeptat odkud jsou. Byli to praví vzdìlanci, skupina profesorù z jedné pra¾ské fakulty, na cyklistickém výletì po Nizozemí. Mù¾ete si tenhle pøíbìh také pøeèíst v knize Ylony Borské “Dobrodruzi s polopensí”.

 

Karel A. Pokorný

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 04.03.2011  00:22
 Datum
Jméno
Téma
 04.03.  00:22 Jan Amos K.
 03.03.  03:15 kmet Je bájeèné i v této diskusi
 02.03.  20:22 Milu¹
 02.03.  16:38 janina
 02.03.  13:21 Irèa Vzpomínání
 02.03.  09:31 Lenka
 02.03.  09:23 ferbl
 02.03.  08:18 Vlastav
 02.03.  07:48 venca
 02.03.  07:27 KarlaA