Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Heinz, mu¾ který zaspal dìjiny

 

Ve snaze procvièit si trochu pozapomenutou nìmèinu, kterou jsem se uèil u soukromé uèitelky jako malý chlapeèek u¾ od pìti let jsem reagoval pøed léty na výzvu v nìkdejším Mladém svìtì, kde hledali nìmeètí ètenáøi nìkoho, kdo by byl ochoten si s nimi nìmecky dopisovat. Moje matka pocházela z tak zvaného „Šlonzácka“, døíve nìmeckého území v nynìjším Polsku a mluvila a zejména psala nìmecky po celý ¾ivot lépe ne¾ èesky Pochopitelnì, ¾e se jednalo o Nìmce z DDR.

 

Vybral jsem si tam jakéhosi Heinze, který vyuèoval nìmèinu na gymnasiu v Berlínì. Napsal jsem mu tedy dopis, on velmi hbitì odpovìdìl a po èase se rozvinula opravdu èilá korespondence.. V dopisech jsme si pøedevším vymìòovali názory na rùzné knihy, na spisovatele a literaturu vùbec. O politice se Heinz nijak nezmiòoval, co¾ jsem celkem chápal.

 

Asi po roce dopisování jsme ho pozvali na návštìvu do Prahy. Bylo to v krásném i dìsivém roce 1968, kdy se rozvonìlo Pra¾ské jaro bláznivými kvìty marných nadìjí. Byli jsme š»astni, proto¾e jsme se pøed nìkolika lety koneènì mohli nastìhovat do nového dru¾stevního bytu, na který jsme po pøidìlení a zaplacení ještì dlouho èekali - a nyní jsme mohli dokonce i pøijímat návštìvy. Pøedtím jsme skoro deset let bydleli porùznu, vlastnì by se dalo øíci nebydleli jsme nikde.

 

Heinz pøijel a byl zpoèátku pomìrnì zara¾ený a nejistý Choval se rezervovanì a mezi øeèí se nám sna¾il dát najevo, ¾e Berlin je, musí pøece být nìco lepšího a kulturnìjšího ne¾ Praha, o které vlastnì nevìdìl zhola nic. Kdy¾ se trochu porozhlédl, názor rychle zmìnil. Mimo jiné jsme ho vzali do rùzných jazzových klubù na jam sessions. Hráli tam velcí muzikanti našeho mládí jako Ludìk Hulan, Kája Velebný nebo Ivo Dašek, zpívala Eva Olmerová a jiní. Nestaèil se divit. A to neumìl èesky a tak s námi bohu¾el nemohl jít do nìjakého divadla tak zvaných malých forem, která slavila tehdy v té dobì v Praze i jinde ohromné úspìchy. Jen v Redutì jsme se s ním stavìli, aby poznal Suchého a Šlitra a poslechl si hudbu, která se tam hrála..

 

Vyprávìli jsme mu také o tom, jaký to byl poprask, kdy¾ v roce 1965 zavítal do Prahy známý lehce šílený levièácký beatník Allan Ginsberg, který na polo tajných setkáních seznamoval mladé lidi s ¾ivotem mladých v USA, vyprávìl o „Beat Generation“ tedy èesky o beatnicích, o Jacku Kerouacovi, Ferlinghettim a jiných spisovatelích. Ginsbergùv ¾ivot byl dosti divoký, pøedstavoval snad všechno to, co tehdy - a mimochodem ani teï - nedìlalo mláde¾i moc dobøe . Byl to homosexuál v dobì, kdy se o tom nesmìlo v Èeskoslovensku ani pípnout , dokonce to bylo trestné a u pana profesora Vondráèka na psychiatrické klinice se to dokonce pokoušeli léèit. Také drogy nebyly Ginsbergovi cizí. Kdy¾ ho tehdy pra¾ští studenti ještì ke všemu zvolili králem Majálesu, a došlo k nìjakým jiným nepøístojnostem na hradì, zasáhla policie, milý Alan byl vyhoštìn a rychle eskortován na letištì. Nìco takového si náš milý Heinz nedovedl vùbec pøedstavit.

 

Pra¾ské koncertní sínì a divadla dokonèily Heinzovu pøemìnu, stal se obdivovatelem, ba pøímo milovníkem Prahy. Vzali jsme ho také do vysokoškolské lodìnice, kde se mohl zkusit trochu projet po Vltavì na našem laminátovém kajaku, který jsme si tam tehdy sami postavili.

 

Praha - to všechno bylo pro Heinze nìco úplnì nového.Otevøel se mu nový, neznámý svìt. Nesmazatelným dojmem na nìj zapùsobila stará Praha, Hradèany, Malá Strana, kouzelné Staromìstské námìstí. Také návštìva zbytkù starého ¾idovského ghetta, ¾idovského høbitova, staronové synagogy, a pøedevším synagogy Pinkasovy, kde byly kolem dokola na zdech jména tisícù èeských ®idù, zavra¾dìných nacisty. Byl šokován, nikdy o tom nic neslyšel, v DDR je to na školách nikdy neuèili. Doma mu o tom neøekli. Nikde se o tom nepsalo. Zlí Nìmci a nacisté byli, to ano, ale jenom na Západì.

 

Jeho krátký pobyt ale brzy skonèil a milý Heinz se vrátil do Berlína. Dopisovali jsme si dál, ale do Prahy mi tehdy psal u¾ jen krátkou dobu. Pra¾ské jaro skonèilo rychle a tak, jak všichni víme a my se s man¾elkou pøesunuli do Nizozemí. Sna¾il jsem se odtud také Heinzovi psát a posílat mu rùzné knihy nìmeckých autorù, ale kdy¾ mi sdìlil, ¾e ani jednu z tìch knih nedostal, tak jsem toho nechal. Nepochopitelné je, proè nìkomu vadil kupøíkladu takový Herman Hesse a jiní nìmeètí autoøi. Korespondence sice pokraèovala, ale se strany Heinze u¾ bylo mo¾no pozorovat jakési váhání. Jen ještì jednou nadšenì napsal delší dopis z Prahy, kam jel s man¾elkou Astrid na svatební cestu, nìkdy v roce 1975. Navštívili tehdy také mojí maminku, která jim ráda dìlala tlumoènici, pøesto¾e u¾ nebyla dost zdravá na dlouhé procházky po Praze.

 

Léta plynula. Jednoho dne, nìkdy po roce 1980 se mi Heinz ozval telefonem a rozèilenì sdìlil , ¾e volá z poulièní budky, proto¾e má plný byt policie, která obrací byt naruby. Zapøísahal mne, abych mu vùbec nepsal, proto¾e by mìl potí¾e ve škole. Trochu jsme ještì korespondovali pøes pøátele, ale to u¾ nebylo ono. Po nìjakém èase se Heinzovi podaøilo nìjak dostat povolení k tomu, aby mohl navštívit svojí tetu v západním Nìmecku. Chystala se slavit devadesáté narozeniny. Jakmile pøejel hranice, telefonoval, zdali by nás mohl navštívit. Samozøejmì jsme souhlasili. Vyzvedli jsme si ho na nádra¾í v Dusseldorfu, blízko nizozemských hranic a jeli jsme k nám. U tety se ani neohlásil. Museli jsme ho pøímo donutit, aby rodinì v západním Berlínì zatelefonoval a vysvìtlil, kde je. V té dobì ka¾dý obèan DDR, který pøekroèil nìmecké hranice, dostal speciální dokument, který mu nahrazoval pas. S tímto dokumentem se mohl bez problémù pohybovat po celé západní Evropì, a k tomu ještì ka¾dý dostal 100 Marek kapesného. Heinz, u nás pobyl asi dva dny, pøesto¾e se strašnì bál. Vyprávìl mi o tom, jak vlastnì došlo k tomu prohledávání jeho bytu. Byl po operaci ¾luèníku nìkde v lázních, odkud posílal dopisy pøes hotelovou recepci, pøes kterou také chodily moje dopisy. Vzpomínám, jak mi tehdy psal, abych mu posílal delší dopisy, ¾e má v lázních èas je èíst a také ¾e bude odpovídat. Co¾ se ukázalo jako chyba. Pilní recepèní nemìli nic jiného na práci, ne¾ tuto naší korespondenci ohlásit na policii. Co øíkám ohlásit, pøedat jí tam. Pravdìpodobnì to mìli naøízeno.

 

Dohodli jsme se u nás tehdy na tom, jak budeme korespondovat dál. Naše „konspirativní“ korespondence pokraèovala a¾ do 9. listopadu 1989. Sledovali jsme tehdy bedlivì dìní, všude to vøelo – jen v Èeskoslovensku ještì ne, tam bylo pøímo hrobové ticho. Sledovali jsme pravidelnì velké demonstrace v Lipsku a nikdy nezapomeneme na ten veèer, kdy jsme uvidìli v pøímém televizním pøenosu pád berlínské zdi. Dodnes to pokládáme za nejsilnìjší zá¾itek v našem ¾ivotì. Spolu s televizním pøenosem z Prahy ze zahrady velvyslanectví Nìmecké spolkové republiky, kdy ministr Gentcher oznámil z balkonu všem tìm tam zoufale namaèkaným uprchlíkùm z DDR, ¾e mohou ještì ten veèer odjet do západního Nìmecka. Vidìli jsme pochodovat dìjiny…vidìli jsme š»astné lidi, opilé radostí z toho, ¾e mohou procházet Brandenburskou branou sem a tam. Vidìli jsme je tanèit na nenávidìné berlínské zdi. Okam¾itì jsme telefonovali Heinzovi do Berlína, abychom mu blahopøáli. K našemu údivu u nich nikdo dlouho nebral telefon, vytáhli jsme je tehdy z postele. Nesmírnì nás pøekvapili tím, ¾e vùbec nemìli potuchy o tom, co se v Berlínì a ve svìtì vùbec dìje. Byli pravdìpodobnì jedni z mála tìch, kteøí dìjiny zaspali.

 

Pozdìji mi Heinz napsal o tom, ¾e má být jmenován Oberstudienratem, ale ¾e musí za tím úèelem pøedlo¾it doklady o bezúhonnosti. Tyto musely být ovìøeny tehdejším Gauckovým úøadem, který spravoval archiv bývalých spolupracovníkù Stasi. Heinz na ten úøad tedy zašel a po¾ádal o svoji slo¾ku, pokud tam nìjakou má. K jeho nesmírnému údivu dostal velice objemný svazek, kde byly mimo jiné i kopie všech našich dopisù, a u nich poznámky øídicích dùstojníkù. Také dlouhé úvahy o zdánlivì v dopisech obsa¾ených tajných heslech. Dlouho se je pokoušeli rozluštit. Dávalo jim to zabrat, napøíklad i naše docela obyèejná adresa v Nizozemí se jim tehdy od zaèátku zdála být konspirativní. Jméno ulice – Laurenburg – zkoumali velice dlouho. Také tam byly popsány pokusy získat Heinze ke spolupráci. To se jim ale nepodaøilo. Byl šokován zjištìním, co všechno dùstojníky zajímalo, kupøíkladu znovu a znovu hledali mo¾nost získat pøes nìho informace o naší èinnosti mezi emigranty. Ale naštìstí pro Heinze se karta obrátila, díky léta trvajícímu sledování hochy od STASI bylo všechno v poøádku, povýšil a nyní je Oberstudienrat v pensi. U¾ se nám ozve jen málokdy, pøesto¾e má jistì dost èasu - ale moje nìmèina se za ta léta víc ne¾ zlepšila a to z docela jiných zdrojù, ne¾ je korespondence.Tak¾e to vlastnì u¾ nepotøebuji.

Karel A. Pokorný



Komentáøe
Poslední komentáø: 26.02.2011  11:55
 Datum
Jméno
Téma
 26.02.  11:55 venca
 26.02.  09:03 kmet Dìkují moc
 26.02.  08:16 VlastaV Oprava
 26.02.  08:12 VlastaV
 26.02.  07:45 KarlaA