Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mezigeneraèní vztahy – sou¾ití v jednom domì

 

Jako malá jsem ¾ila v domì svých rodièù jako jedináèek. Neustále jsem závidìla svým kamarádkám sourozence. V¾dy, kdy¾ mluvily o tom, jak jsou jejich bratøi a sestry nesnesitelní, øíkala jsem si, ¾e já bych taková nebyla, ¾e bych si jich pova¾ovala a chránila je. Souèasnì s námi bydlela ještì maminèina maminka, se kterou jsem vycházela velice dobøe, i kdy¾ si pamatuji, ¾e mnì nikdy nechtìla hlídat a v¾dy øíkala, ¾e kdy¾ si mnì moji rodièe poøídili, musí být schopni se o mne i postarat. Maminka nebyla zamìstnaná, byla tzv. ¾enou v domácnosti. Tatínek øíkával, ¾e ctí ka¾dého mu¾e je postarat se o svou rodinu. Pravda je, ¾e dlouhé roky chodil po zamìstnání rýsovat technické výkresy do Prvního Brna a domù chodil, a¾ u¾ jsem spala. V¾dy si na to vzpomenu, kdy¾ pøítelkynì mého syna „remcá“, ¾e je syn od nevidím do nevidím v práci. Tedy pokud tu práci má.

 

Babièku jsem velmi milovala a vstup do jejího pokoje jsem brala jako odmìnu za dobré chování. Její pokoj vonìl dávnými èasy. Postel dovysoka zastlaná peøinami z pravého husího peøí, starodávný divan pota¾ený perským vzorem se šufletem, které mnì neobyèejnì lákalo. V nìm byly ulo¾eny flanelové bombarïáky, srolované flórové punèochy a taky nìjaké ty teplejší, modlitební kní¾ky se svatými obrázky, zaschlé kytièky karafiátù a spousta fotografií. Babièèin man¾el byl mistr ševcovského øemesla a strávil deset let na cestách po Evropì jako ševcovský uèeò. Byl tzv. „na cestách za vyuèenou“ nebo tak nìjak se tomu øíkalo. Já si však na dìdeèka nepamatuji, ranila ho mrtvice, kdy¾ jsem byla malá. Ze všech cest posílal své nastávající pohlednice, které dodnes uchovávám, jako drahé relikvie. Èeho jsem si však v¾dy velmi cenila, bylo tatínkovo vzpomínání na to, jak hodný byl tchán s tchýní v dobì, kdy ještì oba ¾ili.

Moje dìti se narodily v jesenickém pohranièí necelé dva roky po sobì a od prvopoèátku s nimi byla náramná legrace. Dcera byla šílené mimino a v mých oèích to byl vlastnì pokusný králík, na kterém jsem si cvièila základy mateøství. Od prvopoèátku v noci øvala jako pardál a po nakojení umìlou stravou si škytla obyèejnì a¾ za nìkolik hodin a já jsem pak s úzkostí zjiš»ovala, zda ještì ¾ije a zda se nezalkla vlastními zvratky. Odpor k jídlu v ní pøetrvával a¾ do doby, kdy se z mého syna stal „Otesánek“. Kromì lidského jídla do sebe cpal ¾í¾aly, zvíøecí trus, trávu, hlínu a vše, co bylo po ruce. Má dcera jedla pouze omítku ze zdi. Jak to øíci…? U¾ tehdy byla dáma a mìla vybrané chutì. Jejich dìtstvím jsme propluli sice s odøenýma ušima, ale za halasu pomyslných fanfár.

 

V Ondøejovicích jsme krátce – asi pùl roku – bydleli v domì s man¾elovou maminkou, a aè jsem si myslela, ¾e pøicházím s palmovou ratolestí v ruce a s otevøeným srdcem, od poèátku nám to neklapalo. Co bylo, nebo nebylo, není podstatou tohoto vyprávìní, ale dopadlo to tak, ¾e jsem man¾elovi øekla: „Ríšo, rozmysli si to! Buï já, nebo maminka! Pokud si zvolíš maminku, odejdu a u¾ mnì nikdy neuvidíš!“

 

Dopadlo to tak, ¾e já jsem zùstala a maminka se na krátký èas pøestìhovala k dceøi. Ale ani tam to neklapalo, tak jsme jí nakonec poøídili byt v nájemním domì ve vesnici. Z poèátku jsem jí øíkala maminko, nebo» moje maminka hned po svatbì øekla mému man¾elovi, a» jí øíká maminko a tyká jí, jak bylo u nás zvykem. Ptala jsem se jí o dovolení, jestli jí tak mohu øíkat a ona øekla „ano“. Pak mnì ale øíkaly ¾enské z kravína, ¾e se zlobí, ¾e se mnou husy nepásla, a od té doby jsem jí u¾ pak øíkala paní Atzlerová a vykala jsem jí. Sou¾ití s ní pod jednou støechou pro mne bylo nepøijatelné. A mo¾ná právì tato situace ve mnì vypìstovala pozdìjší názor na spoleèné sou¾ití nìkolika generací.

 

Po návratu z pohranièí do Brna jsme se všichni nastìhovali do domu mých rodièù. První rok spoleèného sou¾ití bylo vše v nejlepším poøádku, proto¾e mým rodièùm se po mnì stýskalo a proto se sna¾ili ze všech sil zpøíjemnit nám zaèátek ¾ivota ve mìstì. Teprve druhým rokem se v mé mamince opìt probudily døímající pudy velitelky rodu a ochránkynì krbu a stád a zaèala s naši pøevýchovou. Teda ne, ¾e by pøed tím v ní tyto pudy nebyly. Jen¾e to já jsem byla zarputilý a vzpouzející se potomek, který se se sveøepým úsilím bránil budoucímu štìstí. Vím, ¾e to se mnou myslela dobøe, ale neustálé podvolování se a ústupky mnì nešly pod fousy. Byla jsem rovnì¾ ¾ena v domácnosti a mùj partner také dìlal od rána do veèera, aby nás finanènì zabezpeèil.

 

Výhodou v našem sou¾ití byl fakt, ¾e ka¾dý jsme mìli vlastní byt s kuchyní, nebo» moji rodièe zastávali názor, ¾e nejvìtší konflikty nastávají v rodinách s jednou spoleènou kuchyní. I tak mne ale maminka neustále kontrolovala a vychovávala. „Proè pereš v sobotu? Co øeknou sousedi, kdy¾ uvidí viset prádlo na šòùrách. ®e jsi lenoch. Øádná hospodynì pere v pondìlí, aby se mohla pøes víkend vìnovat man¾elovi a dìtem. S oblibou mi nadzvedávala poklièky hrncù a ochutnávala co vaøím. „Ta polévka je moc slaná. A ¾e ty jsi dala do ní pepø, copak jsem ti neøíkala, ¾e se malým dìtem nesmí dávat pøesolená jídla, o koøení ani nemluvì?“

 

Dìtem bylo osm a deset let, ale v oèích maminky stále vy¾adovaly maximální péèi. Co mne však ranilo nejvíce a co jsem vlastnì ještì dodnes nepøekousla (i kdy¾ je u¾ maminka sedm let po smrti) bylo zjištìní, ¾e mnì rozøízla moje prasátko s úsporami. Jako ¾ena bez stálého pøíjmu jsem dostávala od svého man¾ela peníze na domácnost a z nich jsem si šetøila na dárky na vánoce. Jednoho dne jsem našla prasátko na stole rozøezáno, a kdy¾ jsem se maminky ptala, kde jsou peníze, øekla: „Poš»aèka øíkala, ¾e je trestné stahovat peníze z obìhu a tak jsem tvùj prohøešek musela napravit. Dlu¾íš mnì za nákup tisíc korun, v prasátku bylo osm set, tak jsem si je vzala a zbytek ti odpustím.“

 

Neustále nám nìco kupovala, co bylo výhodné a co podle jejího mínìní potøebujeme, nebo budeme potøebovat, a kdy¾ jsem dostala peníze, tak pøišla s notýskem a musela jsem solit. Marnì jsem jí øíkala, a» mnì to nekupuje, ¾e kdy¾ budu nìco potøebovat, ¾e jí øeknu. Bylo to zbyteèné. Péèí o nás byla doslova posedlá.
Jó a málem bych zapomnìla, dostávala jsem od státu na dvì dìti 120 Kè pøídavky.

 

Tak to jsou mé zkušenosti se sou¾itím generací.

Irena Atzlerová

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 27.02.2011  13:45
 Datum
Jméno
Téma
 27.02.  13:45 jisuch53
 25.02.  13:38 Irèa
 25.02.  13:34 Irèa ach jo... ty vztahy
 25.02.  12:06 janina
 25.02.  11:19 venca
 25.02.  08:25 vomod
 25.02.  07:57 Lenka
 25.02.  06:32 Jarka