Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Pila podruhé
Na ten čas se opravdu nedá zapomenout. Málokde se mi v nějakém podniku, co jsem kdy byla, povedlo zažít tolik příhod a zvratů, jako tam. Už ta první silvestrovská noc! V tom týdnu mezi svátky jsem docela v poklidu přišla ráno do práce - chodila jsem pěšky, nebylo to tak daleko, jen asi půlhodinka silnicí - sednu, rozložím si papíry a vtom zazvoní telefon a v něm uděšený synkův hlásek - "maminko, tatínek se zbláznil, pojď honem, já se bojím!" Vyděsila jsem se taky, správce mne naložil do auta a hodil domů. A tam bylo opravdu boží dopuštění, muž celý rudý a opuchlý, viditelně mimo sebe a agresívní v horečkách - však měl jedenačtyřicet! Hynek zalezlý pod poličkou s telefonem, oči celé oblité slzami a vytřeštěné strachy.... Volala jsem sanitu, Jana odvezli do nemocnice a poležel si tam až přes půli ledna a pak ještě dost dlouho na nemocenské doma. A hlavně změnil potom pracovní zařazení.
On totiž kdysi dávno jako mladík začínal jako ajznboňák a k železnici měl v duši navždy láskyplný vztah, tak jeho samozřejmé v Příbrami bylo nastoupit do práce tam, jenže měli místo při vykládce a nakládce vagonů a začni s takovým dílem těsně před šedesátkou! Zpocený na větru i za deště - prostě se příšerně nachladil a protože svůj dospělý život kdysi začínal jako tuberák - mělo to celé dramatický průběh. Pak, když už z jara zase mohl do práce, přidělili ho do vozové služby a byl ve svém živlu. Tehdy ale nám nahnal hodně strachu a jak už jsme psala minule - zkomplikoval nám i konec roku všem, mně v uzávěrkách a Evě v hlídání dětiček.
Ale pila byla báječná v tom, že se tam sešla neuvěřitelně bezvadná parta, všechno se dělalo spolu, dokonce mívali i večerní sedánky, vlastně mejdany u někoho z těch, kdo měli v nedaleké vsi domek a tím i místo a protože já jsem byla uznávaný vtipálek a vyprávěč, mladý mistr nedal jinak, než že zajel k nám a na manželovi vyprosil, aby mne pustil "mejdnovat". Vlastně to byly mé jediné podobné zážitky za život a dodatečně jsem pochopila, proč Evka toho tak želela, že o to v partě kámošů přišla. A nejkrásnější celopilový mejdan jsme měli na Mezinárodní den žen rovnou na pile. Chlapi tutlali, co nám holkám připravují, ale protože potřebovali peníze, museli u mne v kanceláři přece jen prozradit, co bude, ale zavázalo mne slibem mlčení pod trestem smrti a já, když už správcová přes úřední peníze, tak taky totéž pro ROH - jsem vyplatila povolenou částku na takové podnikové oslavy a těšila se předem, jak budou ostatní koukat!
A koukali! Na ten slavný den povolil správce zkrácení pracovní doby, chlapi nanosili z jídelny lavice dostatečně daleko od dřeva, aby nebyl malér, zapálili oheň a vytáhli se s tajností, co měli v obrovském mrazáku paní kuchařky ze závodní jídelny. Koupili totiž celé prase a teď se ty podstatné části na tom ohni opékaly na rožních, jasně, že kolem lavic byly basy s pivem - sedělo se a zpívalo až do noci. A závodní jídelna pak donekonečna vařila guláše a i jinak spotřebovávala, co z prasete ještě bylo. No a já zase jsem měla další účtařskou starost, jak to zamontovat do účtování, když to nebyl normální tovar. Vlastně něco
jako sponzorský dar na černo. Ach jo!
Napínavé byly dny výplat. Mladý mistr, co dojížděl z Březnice svým autem nemohl a správci se nechtělo a tak se zavedlo, že namísto abych jela autem s doprovodem, chodila jsem si pro peníze do banky pěšky a sama. Vlastně i to byl takový frajerský kousek ty výplaty, protože bylo proti předpisům, aby tatáž osoba výplaty počítala i vyplácela - ale náš pan správce byl dost samorost a protože oblíbenec na pražském ústředí, tak mu ledacos procházelo. Beztak tam na porady jezdil na nějaké "zlaté huse". A tak jsem si hodila takovou nenápadnou taštičku přes rameno a putovala do Příbrami na náměstí, nafasovala obrovskou částku pro téměř stohlavé osazenstvo pily a šla zase těch pár kilometrů zpět s tím, že jak se na mne někdo jen podívá, tak ho bez ptaní rovnou praštím. Což jsem podobně jednou udělala ještě jako průvodčí tramvají v Praze, když mne v noci a s tržbou v kabeli oslovil nic netušící nepražák a chtěl se ptát na cestu. No, stálo ho to rozbitý nos, noční ošetřování a mnohaleté přátelské
výměny přání k svátkům.
Mužova výplata nám nějak spolu s tou mou účtařskou nestačila a tak jsem si ponaříkala správci, jestli by se něco na pile nenašlo, čím bych si ten plat vylepšila. A tak jsem začala ve volných chvílích vypomáhat v úklidu v podpilí, ale to se nedalo na dlouho, přece jen jsem si odskakovala z kanceláře. A tak jsem začala pracovat po skončení svého úředního času na truhlárně. Sbíjela jsem Haki podlážky na lešení při stavbách. Zprvu jsem měla nehty na levé ruce černé, jak jsem se namísto do hřebíku strefovala do prstů. Ale za čásek jsem našla "grif" a dodnes zabíjím hřebík do čehokoliv jako do másla - na jeden ráz. A jak už jsme na té pile na předpisy moc nedbali - naučila jsem se i ty materiály připravovat a řezat sama - a tak kupodivu jsem o ruku, ba ani o prsty nepřišla.
Ale přece jen jsem si z kanceláře odskakovala, ne sice daleko do podpilí, ale byla jsem na doslech a přece na vzduchu. To bylo tak. Od vrat k našemu domečku byl takový nepěkný úhor a mně to při pohledu z okna přišlo smutné a tak jsem ukecala pana správce, že povolil, nákup v zahradnictví, dokonce mi to i sám všechno přivezl. Já jsem si dala telefon na otevřené okno a pustila se do zahradničení. Z jedné strany jsem "zahrádku" oddělila řadou rychle rostoucích keřů, naobracela zem a pod okny a do prostůrku nasázela kytky všeho možného a nenáročného, co jsem v zahradnictví vybrala a nanosili mi venkovští mejdanoví kámoši z pily.Nejvíc se mi pod oknem vyvedly lupiny všech možných barev. A pila už od silnice vypadala přívětivě.
Dramatický průběh měla jedna noc, kdy se správcová zbláznila, páchala sebevraždu a chtěla zapálit baráček - ona sice správcova milá díky mému nástupu z pily zmizela, ale už jim to doma nijak nekapalo a žili ve svárech a tak paní, slabší povaha, to chtěla nějak uzavřít - všechno a pro všechny. Pomocí násilí se ji nakonec povedlo zpacifikovat a odvézt sanitou, ale stejně pak skončila v ústavu. Ten den jsme se rozcházeli z práce hodně pozdě a ještě dlouho na pile vládlo nějaké dusno.
Ale pro mne už pak dlouho ne. Stěhovali jsme se zase, tentokrát ne k vůli mně, ale k vůli tatínkovi, co už se nikdy zdravotně úplně nevzpamatoval a potřeboval jiný vzduch a hlavně klid - náš byt byl na dost rušné křižovatce, krásný, ale hlučný, když jsme přes den chtěli telefonovat nebo se dívat na televizi, museli jsem zavřít okna. A tak se hledala, výměna a našla - v Bechyni.
Naďa Vencovská