Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Sole mio
Ve svém článku o tom, jak jsem se vdávala jsem se zmínila o kostýmku v holubičí šedi, co byl pár let u mámy ve skříni. No ano - je to tak, měla jsem se vdávat. A pamětníci si umí představit, jak se po válce dala sehnat látka na takový kostýmek. Ale moje máma byla v Olomouci známá postava, plná ochoty a zdatnosti "oběhat, zařídit, sehnat". Pyšnila se přezdívkou Skopalinka a důvěrou, že nikoho nenechá na suchu. Její poslední životní majstrštyk se udál v roce 1968, kdy z jara zatoužila ještě jednou před osmdesátkou - už prý naposled - uvidět rodnou zemi a své lidi a vypravila se na několikatýdení putování. A uprostřed pohody u nejmilejších příbuzných ji v televizi ve zprávách zastihlo líčení, co se u nás děje - okupace, střílení! Vyděsila se a její první pomyšlení bylo - domů - co já, co děti, Jan - jestli vůbec žijeme. A nedbala na nic a vyrazila hned ráno zpět do Československa. A byl těch vyděšených navrátilců plný vlak. Jeli jen tak, s tím, co měli na dovolených, bez zásob, bez pití. A ve Vídni, kde se vlak zarazil na nějakých problémech s vjezdem do republiky, už už se chytala některých panika, děti plakaly - no kdo zasáhl? Skopalinka. Uměla česky i německy a tak svým nesmlouvavým elánem vydobyla pro české vyděšené navrátilce zásoby pití i svačiny, obíhala vlak a dohlížela na rozdáváním, uklidňovala - a dlouho potom, vlastně celý rok až do její smrti, chodily přátelské uznalé dopisy od tehdejších cestovatelů. Dlouho jsem si je schovávala - ale tím mým častým stěhováním se mi nějak ztratily. Škoda.
A tak se to povedlo i s mým vdáváním - kostýmek ušili elegantní, koláčky byly zajednané - a přece jsem se nevdala ... V článku o cikánech jsem psala o hospodském odnaproti panu Bednaříkovi, co byl lidumil od kosti a tak i cikáni se svými vozy u něj našli útulek a tenhle milý člověk byl samozřejmě po válce iniciátorem několika táborů pro děti, navrátivších se z koncentračních tábor, případně potomky takových dospělých navrátilců. Byly, myslím, v Sobotíně takové tábory tři, jeden v místní škole přes prázdniny volné a tam jsem my, omladina z okolí byli panem Bednaříkem naverbováni jako dozory malých skupinek dětí.
A bylo to nejen užitečné léto, ale pro mne bylo i krásné první opravdovou velikánskou láskou. Samozřejmě jsme se v okolních lesích potkávali a přátelili vedoucí skupin ze všech táborů a jednu takovou vedl i mládenec, o nějaký rok starší než já (bylo mi sedmnáct krásných let tehdy), sportovní typ, světlých vlnitých vlasů - milého chování i úsměvu. Ach, ten krásný čas potkávání, organizování soutěží mezi našimi dětmi a poznávání, že i já mu nejsem lhostejná ...
Pak letní tábory skončily, ale my jsme se v Olomouci setkávali dál a postupně jsem se dozvěděla i jeho historii. Byl z Podkarpatské Rusi. Otec byl místní nejbohatší sedlák - no tak žádná sláva, ale pořád vhodný parťák dalšího místního bohatšího muže - hostinského. Když se hostinskému narodila dcera nějaký rok po narození kluka u sedláka, plácli si ti dva, že jejich děti budou manželé a majetek v obou rodinách bude zachován. A tak Pavel a Mery rostli s vědomím, že jsou si souzeni. A ani se nevzpírali. Oba byli pěkní a sobě příjemní. Ale vstoupila do osudu válka, hostinský byl žid a celá rodina zmizela v koncentráku a ani po válce po nich nebylo vidu, naopak přišla zvěst, že skončili do jednoho v plynu. Pavel byl naverbován do slovenského vojska a dostal se do Itálie - odtud ten titulek nahoře - říkal mi tak sladkou milostnou italštinou.
Po válce už se domů nevrátil - statek nějak zanikl, to už si moc nepamatuji. Protože vůbec nestál o to být sedlák, naopak toužil být lékařem, podařilo se mu, že byl přijat na studie právě v Olomouci. A i když naši nestáli o to, abych si brala studenta s rodinou bůh ví kde, o to méně stáli o to, abych šla k divadlu a nakonec - budoucí pan doktor - to zase byla docela dobrá vizitka pro budoucího zetě - a tak se tedy chystala svatba.
A pak jednou u dveří zazvonil Pavel, já radostně otevřela, ale zarazilo mne, jak divně se tváří a tak jsem s podivným tušením vzala kabát a šli jsme se projít. Dlouho mlčel, ale pak řekl jediné - Mery se vrátila. Věděla, že zůstala na světě docela sama, nemocná a jediný, kdo jí z blízkých zbyl byl Pavel, druh z dětství a budoucí manžel. Podařilo se jí ho vypátrat a přimknout se k jediné jistotě, co ještě měla. A bylo na mně, abych rozhodla, co dál. Já jsem prostě nemohla říct - a co já? Co my? Naše plány, naše láska? Svatba za pár dní? To jsem přece nemohla té zubožené holce, co tolik let žila se smrtí, udělat. A tak jsem to vzdala.
Lavičky u dětského hřiště v blízkém parku byly pokryty vysokou vrstvou sněhu - byl únor - ale my jsme seděli a nevnímali, jak pod námi taje - protože jsme se drželi za ruce, měli mokré tváře slzami loučení. Přišla jsem domů a nebyla jsem schopná říct nic na vysvětlení, jen jsem oznámila - svatba nebude. A zavřela se v pokoji vybrečet. Jenže slzy nějak nebyly.
Naďa Vencovská