Setkání

Dožil jsem se toho věku, o kterém někteří vtipálkové tvrdí, že má jednu výhodu: nedá se v něm už umřít předčasně. Nemám si vůbec nač stěžovat, měl jsem neobyčejně pestrý život, také díky tomu, že se mi podařilo prožít první polovinu života v jednom světě a druhou zas ve světě jiném, v mnohém úplně odlišném. A k tomu se pohybovat ve třech odlišných kulturách a to nejen jazykových. Je pochopitelné, že se mi za ta dlouhá léta nastřádalo množství vzpomínek, někdy veselých, někdy smutných, ale většinou dost zajímavých.

Tady je jedna z těch celkem veselých: Cestovali jsme kdysi před mnoha lety po hradech a zámcích, postavených milovníkem hudby a krásy, snílkem a podivínským bavorským králem Ludvíkem II. ze známého rodu Wittelsbachů, nazývaným také králem „pohádkovým.“ On to byl také, kdo platonicky a marně miloval rakouskou císařovnu, krásnou Sissi. Vystavěl si těch zámků tolik, že se tím finančně zruinoval. Nevděční poddaní ho tehdy prohlásili nesvéprávným a uvěznili na jednom z jeho zámků. (Nejde mi do hlavy, že se to dneska už nedělá. To by bylo nesvéprávných politiků na zámku, jejda. Těch zámků je v Česku taky dost.) Dlouho se tam ale milý Ludvík netrápil. Za dodnes nevysvětlených okolnosti se jedné bouřlivé noci utopil ve Starnbergersee, i se svým osobním lékařem. Ale dnes jsou mu v Bavorsku všichni moc a moc vděční. Zástupy turistů z celého světa, které se přijíždějí na zámky podívat, jim plní bohatě pokladny. Tisíce Japonců lezou téměř po celý rok jako brabenci ze zámku do zámku, zdola nahoru a pak zase shora dolů, nadšeně kvíkají a fotografují se. Nedivím se jim, nám se to líbilo také, a to jsme rozmazleni hojností zámků a hradů českých. Na Ludvíkově ( i našem) oblíbeném zámku Lindenhof jsme byli tehdy poprvé a celí nadšení si všechno prohlíželi, obdivovali bohatou rokokovou výzdobu uvnitř zámku a pozorně naslouchali výkladu průvodce. Bohužel jsme zjistili, že ten dobrý muž svůj výklad dost odbývá. A mnohé věci prostě asi nevěděl vůbec. Když vyprávěl o tom, co představují nástropní malby tak se v jedné z ložnic, dokonce velice a důkladně zmýlil. Prohlašoval totiž klidně, že vidíme na stropě vymalovanou bohyni lásky, krásnou Venuši s jejím manželem, bohem války, jménem Mars ( či Ares). Z klasické řecké (římské) mytologie by teda hnedka dostal u mého profesora ohromnou pětku. Byli tam ti dva opravdu spolu vymalovaní, a to v situaci dost nepříjemné. Mars byl zalezlý pod postelí, vykukoval mu jen kus hlavy s helmou (jaké to, prosím vás, mohlo být milostné setkání, když si nechal na hlavě přilbu, a proč by vlastně lezl pod postel, jsa legitimním manželem dotyčné dámy?). Skutečný manžel Venuše, kterým je bůh Hefaistos, byl na stropě též přítomen a pečlivě prohledával místnost, protože o své drahé ženě věděl svoje. Milá Venuše tam stála docela nahá, ale omlouvá ji, že jinak ani nikdy zobrazována nebývá. Všemu tomu přihlížel bůžek lásky Amor, čili Cupido, s připraveným lukem a šípy. Prý synek Venuše. Po skončení prohlídky moje manželka (je historička umění a nemůže toho nechat :-) průvodce upozornila na jeho politováníhodnou nepřesnost. Pán byl popisem těchto, kdysi každému studentíkovi známých skutečností velice překvapen a celkem slušně poděkoval, ale zároveň bylo vidět, že je mu to celkem jedno, že toho o těch freskách a o celém zámku ví ještě méně než někteří návštěvníci a že se tím nemíní zabývat ani v budoucnu. Především ho tehdy ale zajímalo to, odkud jsme my dva. Považoval nás sice za Holanďany, ale říkal, že má dojem, že slyší v některých slovech takový jakoby český akcent. Uklidnili jsme ho sdělením, že se nemýlí, že jsme dva do Holandska zbloudilí Pražáci. A hleďme, pán byl z Brna. Návštěvníci mezitím odešli a on využil volný čas k tomu, aby nám vyprávěl svůj životní příběh. Jako tříletý chlapec byl s rodiči pěšky (!) odsunut do Rakouska, odkud se dostali později do Bavor. Litoval, že už nemluví česky, také asi z profesionálního důvodu. I když to bylo v dobách, kdy pro Čechy cesty na Západ byly sporadické. Trochu jsme mu záviděli, bydlel totiž v krásném velkém dřevěném domě v zámeckém parku. Ptali jsme se ho mimo jiné, zdali někdy uvažoval o tom, přenocovat třeba v Ludvíkově ložnici s ohromnou postelí a s krásným výhledem do parku, kde nešťastný král sám prý nikdy vůbec nespal, nechápavě se na nás podíval. Což nás inspirovalo: jali jsme se ho intensivně přemlouvat, aby nás tam nechal přes noc. Jen se spacáky, dáme mu všechny své věci i klíče od auta jako zálohu, že zámek, ani jeho nějaký ten kousek neukradneme. A víte, že se nám to podařilo? Dnes je ten pán už dávno na pravdě Boží a nemůže mu ublížit tím, že to prozrazujeme. Prožili jsme tam divnou noc, plnou tajemných zvuků a mohu vás ujistit, že jsme nespali ani chvilku. V Ludvíkově ložnici jsme sice byli, ale nedovolili jsme si lehnout na tu jeho ohromnou postel, ke které se dal zezdola „vykurblovat“ stoleček se snídaní, jako v té známé pohádce. Bylo to krásné a je to hrozně dávno.

Ještě když bylo Československo jedna země, tak jsme často trávili dovolenou na Slovensku, jednou například na Velké Fatře v chatě na Križné. Počasí nám tehdy přálo a my se toulali celé dny po horách. Byli jsme především zvědavi, zda uvidíme medvědy, o kterých jsme slyšeli tolik vyprávět. Ale nic takového, stále jenom ovce a bačové. Jeden z nich si to dokonce rázoval po té Fatře v obyčejných bačkorách na přezky, opíraje se o sekyru. Tolik k důležitosti správné obuvi v horách. Na salaši, kam nás pozval, se nám podařilo koupit neobyčejně dobrý ovčí sýr, uzený nad ohništěm a oštěpky. Když jsme si tak jednou stoupali k naší chatě zdola z Harmance, objevili jsme na okraji lesa zbytky základů domu, zřejmě vyhořelého až právě do těch základů. Kolem něho i v něm jsme našli spoustu jahod trávnic, velkých jako zahradní jahody. Byly krásně zralé a sladké. Objevili jsme tam ale také dost nějakých vybělených kostí . Říkali jsme si, že to zkrátka některá zvířata nepřežila tuhou zimu. Byli jsme tam překvapeni naším chatárem, který se vracel také z Harmance. Hned se ptal se nás jak nám jahody chutnají, sám si je také pilně trhal. Ukazovali jsme mu, že jsme tam objevili kosti nějakých zvířat. Chatár se trochu zarazil a pak nám začal jaksi trochu nerad vyprávět o tom, že na tomto místě byla za Slovenského povstání partyzánská nemocnice. Několik méně statečných partyzánů prozradilo Němcům, kde se ranění skrývají. Nemocnička byla vypálena a všichni partyzáni pochopitelně postříleni. Ty kosti byly jejich. Jahody nám přestaly chutnat.

Příběh docela jiný a veselejší je ze Švýcarska, z doby o mnoho let později. Seděli jsme na terase u Klein Scheideggu a kochali se pohledem na hrozivou severní stěnu stěnu Eigeru. Vzpomínali jsme na všechny přátele horolezce, se kterými jsme prožili spoustu krásných chvil, jak na pískovcových skalách v Českém Ráji, tak v Tatrách. A četli si také v knize Radana Kuchaře „Sedm velkých stěn“, kterou jsme vláčeli sebou. Je to knížečka útlá a pro nás cenná tím, že nám jí Radan podepsal. Byla to jedna z těch mála knih, které nám příbuzní poslali do emigrace. Krásně tam popisuje jak se Zdeno Zibrinem tu severní stěnu Eigeru zdolávali. Museli tehdy nechat policii své auto, Octavii, jako jistotu, kdyby je Švýcaři museli jít zachraňovat, protože nebyli dostatečně pojištěni. Pak nás ale upoutala zajímavá konverzace u vedlejšího stolu. Seděly tam dvě starší dámy a rozmlouvaly se sympatickým číšníkem o všem možném. Holandsky. Dohadovaly se též, co by si měly objednat a číšník jim doporučil švýcarskou specialitu: Bündnerfleisch. Také jim hned vysvětloval, o co se jedná. Na jejich dotaz jak je to možné, že mluví tak dobře tolika jazyky a dokonce i holandsky, odpověděl, že správný číšník má vždy ovládat řeč svých hostů. A on že hovoří všemi evropskými jazyky. Po tomto rozhovoru jsme se rozhodli, že ho tedy vyzkoušíme. Když ty dámy obsloužil, přišel k našemu stolu a ptal se na naše přání. Věře to nedalo a zeptala se ho, zda umí teda také česky, když je takový specialista na evropské jazyky. S úsměvem odpověděl, že bohužel nikoliv, ale že se jmenuje Liška - a hbitě vysvětloval, že to je německy Fuchs a že jeho moravští protestantští předkové odešli po bitvě na Bílé Hoře do Švýcarska. A holandsky že mluví zásluhou své holandské manželky. Vida ho, kluka moravského.

V restauraci se často přihodí nečekané věci. Při poslední návštěvě Prahy jsme pozvali naše přátele do jedné italské restaurace v Mánesově ulici na Vinohradech, jménem Aromi. Chodíme tam rádi ne snad ze snobismu, restaurace je to drahá, ale chodíme tam, protože se vzhledem k stáří snažíme jíst lehká a především kvalitní jídla. Obsluhoval nás velice hbitý a šikovný číšník s trochu divným akcentem. Chtěli jsme jako obvykle něco lehkého a on nabízel především ryby. Odvětili jsme mu, že žijeme v zemi, kde ryby máme dvakrát týdně, a on se zvědavě vyptával kde to bydlíme. Když jsme mu řekli ze v Nizozemí, okamžitě zareagoval tím, že přehodil na holandštinu a prozradil nám, že je Holanďan, ženatý s Češkou, s kterou se seznámil na zájezdové lodi někde v Karibiku. Oba absolventi hotelové školy pracovali v lodní restauraci. Teď žije s manželkou a dvěma dětmi v Praze. Česky už mluví také.

Skutečnost, na kterou se každému Čechovi v cizině těžko zvyká, je absence „českého“ chleba s propečenou kůrkou. Ty uvozovky jsou tu proto, že je to také chléb německý a rakouský… ve světě se sice prodává mnoho druhů chleba, ale ten český (či viz dále německý, atd.) to nikdy není. Chlebů je v poslední době na pultech víc než moc druhů, ale spíše se jedná o různé pekařské experimenty, kdy se mistři pekaři snaží vylepšovat chleba různým zrním a podobně. Když manželka kdysi každý týden dojížděla pracovat do pařížské kanceláře holandského koncernu ve kterém byla zaměstnaná, objevila tam něco fantastického: V Rue de Cherche Midi , kde byla ta kancelář měl pekárnu a zároveň prodejnu-bufet jistý Lionel Poilane, který pekl fantastický chleba. Měl různé druhy, ale neuvěřitelný zájem byl o jeden z nich. Byla to vlastně tak zvaná česká „vejražka“, a to té nejlepší kvality. Dvoukilové, krásně propečené bochníky. S nádhernou hnědou zamoučněnou kůrkou. Zásoboval jimi různé vyhlášené pařížské restaurace a letecky ho posílal do celého světa. Prý i arabským šejkům. Ale nejdůležitější byla skutečnost, že se tam do té pekárny dalo prostě zajít na velký krajíc čerstvého chleba s máslem z Normandie, či s jinou pomazánkou - a na skleničku vína. Věra se vždy vracela z Paříže obtížena dvěma bochníky chleba a francouzskými sýry. Později jsme při pobytech v Paříži nikdy neopomenuli navštívit tuto chlebovou svatyni. Bohužel v říjnu roku 2002 se helikoptéra, se kterou letěl Lionel Poilane s manželkou Irenou a se svým psem na ostrov Ile des Rimains, kde měli weekendový dům, zřítila v Bretagni, těsně u francouzského břehu. Obchod vede nyní dále jeho dcera Apollonia, která sice vystudovala Harward, ale rodinná tradice jí nedala.

A ještě o kaprech, i když jsou Vánoce za námi. Před několika lety jsme čekali den před Štědrým dnem v Eindhovenu na autobus z Prahy, v kterém nám někdo měl přivézt třeboňského kapra. Byla to vlastně zbytečná komplikace, kterou jsme si sami způsobili. Při podzimní návštěvě Prahy, jsme se při kávě u bývalé Věřiny vychovatelky Boženky zmínili o tom, jak se těžko shání v Holandsku kapr. Protože jsme před tím Božence poslali po jednom známém tím autobusem bytelnou nákupní tašku na kolečkách, napadlo tuto čipernou dámu, že když jdou poslat věci tam, tak že musí být možnost poslat věci sem. To jsme ale netušili, protože se nám o „akci kapr“ nezmínila. Dva dny před Vánoci nám zatelefonovala, že den před Štědrým dnem přijede v půl šesté ráno kapr, kterého si můžeme vyzvednout u autobusu. Silně mi to připomínalo nádhernou povídku od Ignáce Herrmanna, ve které tento líčí jak starostlivý otec osobně přiveze vánočku svému synovi do Amsterodamu, ze strachu, že by mohla cestou ztvrdnout. A tak jsme čekali v zimě a sněhu na autobus, který měl pochopitelně zpoždění. Čekalo tam více lidí a jedna pohledná mladší Holanďanka se s námi dala se do hovoru. Mluvila velice dobře česky a začala vyprávět o tom, jak se seznámila s manželem, profesorem na gymnasiu, na dětském táboře někde na Moravě, kde byla na stáži. Vyprávěla veselé historky o jazykových problémech a o bojích s českými úřady, které jí stále svévolně mění jméno a z Van Dyjk dělají Van Dyjk-ová. Nechápou, že to nejde, když není Češka. Tak jsme se zabrali do hovoru, že jsme málem zapomněli na příjezd autobusu s jejím manželem a naším kaprem. Byl to kapr velice drahý, Boženka za něj zaplatila, my jsme dali něco šoférovi i tomu pánovi, co kapra opatroval,  zkrátka, kapr se zlatými šupinami. Ale chutnal nám.

Dobrý rok 2011 vám přeje

Karel A. Pokorný