Každý zodpovídá za své skutky
Každé naše rozhodnutí nese své důsledky. Je tedy nasnadě, že musíme nést také důsledky našich svobodných rozhodnutí .Jestli je naše rozhodnutí nesprávné nebo se časem ukáže jako chybné, je třeba s co nejmenšími negativními následky situaci napravit. 
V normálním světě, v normálním životě – bezesporu zcela jasná a evidentní pravda.
Pokud se však člověk dostane do izolace, stane se zajatcem svých představ, vlastních pokřivených myšlenek, žádná evidentní pravda není jasná. Je lehké být po válce generálem.
Taky je lehké „radit“, když je po všem.
Já jsem začala divnět. Jiné slovo nemám.
Přesto, že jsem už věděla, že intenzivní styk s Katy a dětmi nabývá čím dál víc větších rozměrů, neudělala jsem nic.
Katy už nebyla pořád s námi, Katy prostě byla všude.
Věděla jsem o ní skoro všechno – co dělá, kdy to dělá, jak se cítí, co jí bolí, co vaří, co nakupuje, jak často chodí na bazén a co si nového koupila.
Jen jedno jsem nevěděla.
Jestli spolu spí.
Sex – téma, které jsem zamlčela v celém povídání, totiž byl fenomén, který mne docela zmátl. Až do samého konce.
V prvopočátku jsme se poznali duševně – a „splynutí duší“ – sranda, jo, bylo dokonalé. Rozuměli jsme si ve všem, nebylo věci, na které bychom se neshodli, ať už to byla hudba, knihy, názor na svět, na lidi, způsob života, preference, nevycházela jsem z úžasu, že někdo může život stejně vnímat jako já.
Přetvařoval se?
Nebo byl zpočátku zamilovaný a odkýval všechno, ať jsem řekla sebevětší blbost?
Když jsme se pak potkali osobně, byl to úplný výbuch.
Nebyla jsem žádná patnáctka, abych se divila – ale naše „splynutí těl“ bylo dokonalost sama. Až do posledního dne.
Každý den se veškeré nesrovnalosti a nedorozumění rozplynuly v jeho objetí, v jeho nádherných slovech, v jeho něžném milování a hýčkání.
Nikdy jsem se necítila tak moc žádoucí ženou, jako s ním.
„Jsi žena, na kterou jsem celý život čekal. Už bez tebe nemohu být, jen s tebou mohu dál existovat!“
Takových slovíček a vět určitě každá žena slyšela mnoho a mnoho. I já. Ale JEHO povídání jsem vnímala jako něco jedinečného a věřila jsem mu. Všechno!
Věřila jsem, že to všechno jsou jen počáteční potíže, že se vše upraví, jak říkal, až se vezmeme. Plánoval do daleké budoucnosti a všechno v jeho náručí bylo tak jednoduché a krásné!
Nedovedla jsem si představit, že by se miloval ještě s jinou ženou, i když svou bývalou.
Ne, nejsem naivní. Nevěru jsem v životě potkala, vím, jak bolí a vím, jak blízko k ní je. Myslela jsem, že TO poznám, a že proti tomu dokážu bojovat.
Bojovat však člověk může jen proti tomu, co zná nebo aspoň tuší.
Já blbec netušila pořád nic. Nebo lépe řečeno – nechtěla tušit.
Bylo mi tak krásně při našem povídání o budoucnosti, sliboval mi nádherný život – ne, nebylo to o přepychu materiálním, ale o krásném životě spolu, smáli jsme se našim představám, co budeme dělat, až budeme staří, kdo koho bude vozit na vozíčku a kdo koho bude krmit. Byl úžasný – protože když chtěl, vždy mne rozesmál (bohužel i rozplakal, měl mne prostě ve své moci).
Byly to zvraty – po nádherné noci, kdy jsem nevěřila, že prožívám tolik štěstí, já, obyčejná ženská, kdy jsem ho milovala celou svou bytostí, byla mu vděčná za jeho bytí, za všechno krásné, co s ním prožívám přicházelo nepravděpodobné odpoledne, kdy se domů prostě vrátil úplně jiný muž.
Tak moc jsem se snažila, aby mi nebylo co vytknout, že jsem se stávala neskutečně dokonalá. Čím víc jsem byla perfektní, tím nesmyslnější výtky padaly na mou hlavu.
„Ty jsi dneska uklízela zadní koupelnu?“, prohlásil jednou po příchodu z práce.
„Ovšem! Uklízím každý den obě!“, dotčeně jsem se ohradila.
„A ty lišty jsi myla kdy?“
LIŠTY! Zrada. Lišty, která vedly po obvodu celé koupelny z nějakého bílého materiálu jsem řešila tak, že při vytírání jsem je přetřela.
„POCEM!“, zavelel. Poslušně jsem naklusala do zadní koupelny, abych shlédla „nepředstavitelně“ zanedbané lišty blbé, nějaké… no jo. Neleskly se. Neleskly.
Co udělá normální ženská?
Pošle úklidového maniaka do někam nebo prohlásí, že lesknout se nebudou nikdy, jelikož jsou z matného materiálu, a klidně si jde uvařit kafe a sednout si třeba ke knížce.
Co udělá vyděšená a vyplašená ženská v zajetí představy, že prostě všechno, musí být dokonalé? Nejen ona, dům, jídlo, zahrada či krtci a činy prezidenta, ale i ty pitomé lišty!
Druhý den ráno vezme kartáček na ruce, silný čistící prostředek, klekne na kolena a ten 15ti metrový bazmek začne čistit.
Po hodině sisifovské práce přestane a užasne.
„Proboha, co to dělám? To jsem úplně zblbla? Já tu klečím na kolenou a mydlím nějaké lišty, které nejen, že jsou čisté!, nikdo nikdy kromě mně a pána domu je neuvidí, jestli se lesknou nebo ne, já jsem schopna je ještě olízat jazykem!“
Praštila jsem s kartáčkem do kouta, a šla si s protestem sednout.
Seděla jsem přesně pět minut a představila si velice nespokojeného muže, který přijde, zkontroluje, a nebude spokojen!
Ano, opětovně jsem přiklekla a čistila…
Samozřejmě, že po jeho návratu si lišt ani nevšimnul, zato si všiml, že jsem neutřela prach z parapetů. Bylo sucho, mírný větřík povíval stromy, no romantika k zbláznění, jenže stejný romantický větřík záludně vrhal červený prach na parapety, na okna, všude.
Marnost nad marnost.
Byl to den, kdy „vezl“ poštu Katy.
Neměl hlad, neměl chuť se bavit, neměl chuť dělat nic.
Tvářil se, že jsem zapálila Řím a odbýval mne – „Nech mne na pokoji, nech mne laskavě být, jo?“
Nechala jsem ho být, ale nelaskavě.
Šla jsem rovnat dříví. Jednak miluji vůni dřeva, jednak jsem mohla odejít z jeho blízkosti, a tam se kochat větříkem příjemným, ne záludným. A být SAMA!
Sakra, čím déle jsem s ním byla, tím více jsem byla raději sama.
Když jsem se vrátila a myla jsem si ruce, objal mne a začal líbat.
„Miluji tě, jsem šťastný, že tě mám, nikdy se tě nevzdám, vybojoval jsem si tě a konečně mohu žít podle svých představ! Už se broučku ničeho neboj, přede všemi tě ochráním, a ty budeš šťastná! Udělám pro to všechno!“
Přemýšlím, jakým hlasem promlouval had v ráji k Evě, aby si vzala jablko. Určitě měl stejnou intonaci, barvu i naléhavost.
Eva kdysi dávno podlehla, a já také.
Zase.
Že se člověk nedokáže poučit z historie!
Dana Šťastná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.
