Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Z nìkdejšího svìta Sovìtù - II


Tìch destinací, do kterých jsem se mohl za starých èasù podívat nebylo mnoho, nacházeli se s nepatrnými výjimkami výluènì v lido-demo, nejèastìji v SSSR. Má ¾ena trefnì øíkávala, ty mù¾eš akorát tak na Sibiø. Skuteènì, konference v Londýnì, Øímì, Tokiu s mými referáty ochotnì absolvoval mùj hlavní in¾enýr, øadu jednání Výboru pro elektrickou energii Evropské hospodáøské komise v ®enevì, pro které jsem pøipravoval ès. pøíspìvky, ochotnì absolvoval mùj øeditel poboèky. Ale i z cest po Východì mi zùstala v pamìti spousta ne zcela všedních zá¾itkù.


S ruštinou v Gruzii
Asi je všeobecnì známo, ¾e Gruzínci nemají Rusy rádi, nemìli je rádi dokonce ani v dobì, kdy ještì všichni patøili do jediného velikého „sojuzu“. Tato averze se ještì dokonce prohloubila po bratrské pomoci sovìtských vojsk v r. 1968, dokresluje to malá pøíhoda.


Zaèátkem roku 1969 jsme pobývali ve Tbilisi s vìtší mezinárodní spoleèností na nìjaké vìdecké konferenci, na obìdy jsme chodívali do jedné z prvotøídních místních restaurací. Na èíšníka, který nás mìl obsluhovat, jsme se, ès. experti, pøirozenì obraceli s naší pomìrnì slušnou ruštinou. Výbìr nebyl nijak bohatý, ale co nás pøekvapilo, nabídka tìch lepších polo¾ek nebyla vùbec dostupná, nebyl k pøedkrmu uzený losos, nebyl proslulý langet ani tzv. kyjevský kotlet, nabízel nám jen „bifšteks rublonyj“, honosnì nazývanou sekanou, na kterou jsme nemìli sebemenší chu». Nebyla dokonce ani minerálka…Upøesním: to vše nebylo pro nás! Vše, co jsme po¾adovali vesele nosili na sousední stùl kolegùm Nìmcùm, kteøí své pamlsky objednávali rukama, nohami, lámanou ruštinou. Kývl jsem na vrchního a rozèílenì ¾ádal o vysvìtlení, jak to, ¾e to, co se Nìmcùm nosí na stùl, je pro Èechy nedostupné ! Omlouval se, podle naší pomìrnì dobré ruštiny se domníval, ¾e patøíme k „velkým bratrùm“, nepoznal, ¾e nepøedstavuje pøedpokládaný jazyk bratrských národù. Najednou bylo vše: uzený losos, kyjevský kotlet, langet i bublavá místní minerálka.


Dobrá rada: namíøíte-li si to do nìkteré z bývalých sovìtských republik, dejte dostateènì najevo, ¾e vaše ruština je ryze èeská!

 

  Mtacminda, Davidova hora nad Tbilisi


Není hostina jako hostina
Mezinárodní konference jsou ve svém závìru zpravidla doprovázeny hostinou, na ní¾ se hostitelská zemì sna¾í nabídnout to nejlepší ze své, evropské èi jiné gastronomie, nasytit zrak i chu». Absolvoval jsem jich nìkolik, v rùzných koutech Evropy, ale ta nejpamátnìjší se odehrála v Gruzii, zemi zcela mimoøádné pohostinnosti.


Bylo to po zasedání jednoho orgánu RVHP, kdy nás hostitelé pozvali na výlet do Gori. Odboèím: samozøejmì jsme se zajímali, kdy¾ u¾ jedeme do Gori, zda také uvidíme Stalinùv rodný dùm. Mám takový pokyn, dìla naše pøíjemná prùvodkynì, budou-li si to delegáti pøát, mám jim vyhovìt. Delegáti si pochopitelnì nenechali tuto pøíle¾itost ujít a tak se mimoøádným bodem výletu, jakýmsi aperitivem, stala návštìva prostého rodného domeèku JVS, obezdìného, obklopeného celým muzeem. Potom u¾ jsme se vydali do cíle dne (veèera), do objektu místního kolchozu, pøepychové patrové daèi.


Daèa záøila do dálky. V mohutných venkovních krbech obou podla¾í se u¾ naplno topilo, na ro¾ních se otáèely voòavé pitoresknì barvité kousky masa, v prostorné hodovní síni se stoly prohýbaly pod obrovským výbìrem pøedkrmù, ryb na nìkolik zpùsobù, sýrù, nikdy nepoznané zeleniny a bylinek, plackù gruzinského chleba…


Gruzinská hostina, to je obøad, to je ceremonie. Do èela hodovního stolu usedl staøešina z øad hostitelù, tamada, my jsme se zpùsobnì rozsadili kolem stolù a ritus mohl zapoèít. Prvním bodem obøadu jsou tøi základní pøípitky: na rodièe, na dìti, na pøátelství. S ohledem na jejich mimoøádný význam se pøipíjelo skvìlým gruzinským koòakem. Tamada pronesl nìkolik vøelých slov, spíše více, ne¾ ménì, a potom se pøipilo. Má to své pravidlo, kdo se k pøípitku pøipojuje, svoji sklenièku obrací, samozøejmì vyprázdnìnou, vzhùru dnem. Kdo by se nepøipojil?


Potom u¾ to bylo trochu jednodušší, slovo dostali šéfové jednotlivých národních delegací (RVHP jich mìlo celkem 7), pronesli svoji zdravici, tu struènìjší, tu objemnìjší, tu vtipnìjší, to ménì zá¾ivnou, ale pøipíjelo se u¾ jen vínem. Kdo se pøipojil, sklenièku, jen asi tak deci, deci a pùl obracel vzhùru dnem. Kdo by se nepøipojil ?


Hosté se mají pozdravit. Slovo dostali èlenové nejpoèetnìjší, sovìtské delegace a jeden po druhém pronášeli svùj pøípitek na zdraví jednotlivých národních delegací. Kdo se pøipojil, sklenièku, jen asi tak deci, deci a pùl obracel vzhùru dnem. Kdo by se nepøipojil ? Poèítali jste ?


Abych nezapomnìl, pøípitky prokládáte dobrotami ze stolu, uzeným lososem, marinovanou rybou, mezitím se na stùl nosí „kurica“, kurica peèená, kurica z ro¾nì, kurica sma¾ená. Potom ji vystøídá šašlik, šašlik z vepøového, šašlik z telecího, šašlík z baraniny. Pøipíjíte, pojídáte, pøipíjíte, pojídáte… A¾ se oficiální pøípitky vyèerpají, jsou povoleny zdravice i mimo pøedchozí rámec, nìkteøí se rádi blýsknou mimoøádným vtipem, potom u¾ se popíjí jen tak, bez pravidel. Vyvrcholením hostiny jsou do rù¾ova opeèená selátka, voòavá, s køupavou kùrèièkou, na jazyku se rozplývají jak hroudièka másla…Gurmánská fantazie!


Po oficiálním pøipíjení pøichází i nìco kultury, harmonikáø hraje nenapodobitelné gruzinské melodie. Dostávám (jako harmonikáø) nápad, pùjèuji si nástroj a abych se zavdìèil hostitelùm, jsem rozhodnut zahrát Suliku, v Gruzii nesmírnì oblíbenou. Ale ouha! První dotek kláves mì pøivádí do rozpakù, jsou podstatnì u¾ší ne¾ jsem zvyklý, nakonec s plným soustøedìním se mi daøí vyloudit oèekávané tóny. Mají ohromný úspìch. Nìkdy po pùlnoci sedím s jedním Gruzíncem u pianina a hrajeme ètyøruènì, nevím co, neví to ani on, ale je to svi¾né, má to rytmus, harmonii, i melodii a jde nám to náramnì dohromady. Asi nìjaké místní bo¾stvo umìní nám diktuje nápady, vede naše ruce i mysl.


(Závìr je ménì poutavý, sbíráme „padlé“, nosíme ve ètyøech do autobusu, odhadnout své mo¾nosti zøejmì nebylo v silách mnoha zúèastnìných. Pozorujeme i menší zázraky, kolega, který pøedtím neumìl blafnout po rusky, najednou plynnì konverzuje s místní krasavicí. Nicménì musím pøiznat, dodnes se divím, ¾e jsem to pøe¾il ve zdraví.)


Dramatický návrat
Jsem pøesvìdèen, ¾e letecká doprava je skuteènì mnohem bezpeènìjší, ne¾ automobilová, ¾e problémy má jen zcela nepatrné procento letù a to jen nìkdy, mù¾ete se obvykle bez obav svìøit kterékoliv renomované letecké spoleènosti. Konec koncù svìdèí o tom skuteènost, ¾e jsem v letech 1994-96 nalétal kolem 80000 km bez jakýchkoliv problémù. Nicménì nemìli byste patøit k tomu nepatrnému procentu, pro které se pouèka o mimoøádné bezpeènosti letadel ne zcela platí.


Byl to let z Moskvy do Prahy, který jsem sdílel se dvìma kolegy, nìkdy v sedmdesátých letech moderním IL 62. Start probìhl jako jindy, letoun strmì stoupal snad po dvì desítky minut, piloti stroj vyrovnali, a letušky zaèali roznášet obèerstvení. „Pøipoutejte se, nekuøte“ ještì nestaèili zhasnout, kdy¾ náhle jakoby vysadili motory, alespoò jejich vysoký tón se náhle pøenesl alespoò o dvì oktávy ní¾e. Letoun se strmì naklonil, zaèal nepøíjemnì klesat. Motory novì zaøvaly, jejich tón byl ale pøerušován nìjakými pazvuky, údery, ranami, nabrali jsme nìco výšky, potom se celý jev nìkolikrát opakoval. Mezi cestujícím zavládlo zlovìstné, tísnivé ticho.


Koneènì se tón motorù ustálil, nabyl jsem dojmu, ¾e opìt letíme „po rovinì“, po palubì se v tichosti prošel kapitán, letušky roznesly zbytek obèerstvení, ale málokdo se jídla, které se v plastovém obalu ponìkud promíchalo, vùbec dotknul (ti otrlejší hodovali). Všichni jsme si lámali hlavu nad otázkou „co to bylo, co to mìlo být“, ale nikdo se neodvá¾il polo¾it ji nahlas. Náš noèní let trval namísto obvyklých 2 hodin 10 minut hodiny nejménì tøi. V prùbìhu klesání se opìt ozývaly ty nepøíjemné pazvuky, nicménì jsme v Ruzyni bez problémù hladce pøistáli. Letištì mìlo zvláštní, tak trochu strašidelné osvìtlení: blikaèe šiku hasièských vozù a sanitek se neshodly ani v rytmu ani ve frekvenci svìtelných efektù…


A¾ v letištním autobusu do mìsta se jeden z nás odvá¾il polo¾it otázku: pánové, co to bylo? Odpovìï jsme samozøejmì nenašli a téma radìji nerozvíjeli. Pra¾ský kolega mi nicménì na druhý den volal, prosím tì, neøíkej mé ¾enì o našem letu, u¾ bych nikdy nikam nesmìl!


Imra Lencz

Další èlánky autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na bøehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Støípky z vojenského ¾ivota

Internet, web a senioøi 

Øeka mého ¾ivota

Sbohem pane profesore

Drobnùstky z dìtství

Pøedvánoèní výlet

Krávy a poèítaè

Co dovede Sitex

Mé dìtství

Ze svìta Sovìtù - I



Komentáøe
Poslední komentáø: 10.03.2010  23:35
 Datum
Jméno
Téma
 10.03.  23:35 JanaG
 10.03.  20:45 venca
 10.03.  11:05 Dixi
 10.03.  10:44 janina
 10.03.  10:35 Gabi-florka
 10.03.  09:16 KarlaA
 10.03.  08:47 jisuch53
 10.03.  08:14 Kopøiva.