Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O fotce z dìtství


Nedávno mnì bývalá spolu¾ákynì poslala staøièkou hnìdou fotku nás v šesté tøídì. Od té doby uplynulo nekøes»ansky mnoho let a jak jsem se tak zamyšlenì díval na mladièké oblièejíèky mých spolu¾ákù, postupnì se mi vybavovala jejich jména, i kdy¾ díky èasovému odstupu ne všechna. Co se asi stalo za padesát dva let se ètyøiceti spolu¾áky? Jaký osud je asi potkal na jejich ¾ivotní dráze? Kdo z nich byl v ¾ivotì úspìšný, kdo mìl smùlu, kdo se vyznamenal, kdo zklamal? Kdo ji¾ není mezi námi? Tyto otázky jsem si potichu kladl zatímco jsem zkoumal dìtské oblièeje, které buï usmìvavì nebo zakabonìnì zírají do èoèky fotoaparátu.


Sám sebe jsem stì¾í poznal. Tváøièka jako pìstièka, kluk jeden z nejmenších, stojící poblí¾ velkého kamaráda Vládi, postrachu všech uèitelù, se kterým jsem píchnutím špendlíkem do prstu uzavøel pokrevní pøátelství na ¾ivot a na smrt. Pobratim Vláïa mnì imponoval, proto¾e se umìl prát, nadávat jako špaèek a u¾ v šesté tøídì vìdìl jak se dìlají dìti. Teoretické znalosti mìl tak dobré, ¾e mì, kouøíce èerstvì zapálený vajgl, rychle vyvedl z mylného pøesvìdèení, ¾e dìtièky nosí èáp. Byl jsem mu za to neskonale vdìèný, proto¾e jako naivní hoch bych jinak klidnì tuto báchorku omílal ještì nejménì v patnácti letech. Vláïa v¾dycky, kdy¾ se naskytla pøíle¾itost, pøicmrdával u kolotoèù a jeliko¾ jsem byl pobratim tak mì èasto nechal zadarmo se poblít na øetízkáèi. Proto¾e se špatnì uèil tak šel na zeïára a já závistivì koukal jak má oproti mým bílým dlaním bez mozolù ruce chlapsky drsné a upracované. Rodièe nemìli rádi, ¾e jsem se s Vláïou kamarádil, proto¾e tušili, ¾e má na mì špatný vliv.


Z fotky na mì kouká v oèích mých rodièù další podezøelý kamarád s neobvyklým jménem Honza Èuba. Podobnì jako Vláïa, tak i Honza pocházel z nuzného prostøedí a ji¾ v útlém vìku byl ¾ivotem protøelý hoch. Miloval konì a kvùli jeho lásce k nim nejenom ¾e zanedbával školu, ale kdy¾ se nìkdy rozhodl pøijít, èpìl koòmi na sto honù. Honza byl také nejlepší rváè ve tøídì. Konì a potyèky se spolu¾áky mu znepøíjemòovaly ¾ivot. Aèkoliv to byl propadlík, nic mu to nevadilo. Nakonec se také vyuèil zedníkem a èert ví co se s ním stalo. Rozhodnì se v ¾ivotì neztratil.


Jasnì poznávám dalšího spolu¾áka, rovnì¾ se smìšnì neobvyklým jménem Jaroslav Psík! Kluk s jemnou tváøí, který umìl nádhernì kreslit a který mnì, inspirován Mikolášem Alšem, do památníku (ano, mìl jsem památník) namaloval parádního Jana ®i¾ku z Trocnova sedícího zpøíma na koni, v ruce tøímajícího palcát. Já mu na oplátku neobratnou rukou nakreslil infantilní obrázek vlajky s lebkou a se zkøí¾enými hnáty a pod to napsal: “Ho-ho-ho, a» teèe rum.” Jo, Jarda to asi v ¾ivotì nìkam dotáhl.


Na fotografii také ihned poznávám dva kluky, se kterými jsem plánoval emigraci do SSSR! Ano, byli jsme natolik zblblí bolševickou propagandou, ¾e jsme vìøili, ¾e v Sovìtském svazu bude ještì lépe ne¾ doma. Mìli jsme v úmyslu prostøílet se pøes hranice. Zbranì a støelivo mìli za úkol obstarat oba spolu¾áci od svých otcù, dùstojníkù Èeskoslovenské lidové armády. Strach pøed mo¾ným chycením a pìtky z mravù nám nakonec udìlal èáru pøes rozpoèet a místo útìku jsme rozpustile po Košíøích házeli dýmovnice.


V první øadì sedí s koleny slušnì u sebe a s rukama na nich dìvèata. Usmìvavá Majda Štìdrá, o které toho vím dodnes nejvíce, proto¾e to byla jediná holka ze tøídy, která se mnou pozdìji chodila na dvanáctiletku a se kterou jsem se vidìl na tøídní slezinì krátce po Sametové revoluci. Sestra populárního zpìváka šedesátých let, Karla Štìdrého, Majda mì hlasovì pøipravovala na pìvecké zkoušky na DAMU. Po dlouhá léta šéfredaktorka Mateøídoušky, v¾dycky umìla výbornì psát. Dnes je pyšná babièka, se smyslem pro legraci a se šibalskou jiskrou v oku.
A ejhle, tady je Dana Kutinová. Samá ruka, samá noha. Ano tak si ji pamatuji. Zrovna tak si však pamatuji, ¾e jsem pro ni o nìkolik let pozdìji zahoøel, jednoho dne jsem si jí šel vyzvednout, abychom šli do kina, naèe¾ tatínek-lampasák mnì strèil do rukou lux a vydal rozkaz, ¾e s dcerkou mohu jít na rande a¾ vyluxuji celý barák. Díky sveøepému tatínkovi mì láska velice rychle opustila. Nic nepomohl Danušèin pláè. Otce jsem se bál natolik, ¾e jsem o jeho dcerku nadále neusiloval.


Další spolu¾aèka, se kterou mám spojení dodnes, proto¾e ¾ije v Austrálii, je nedu¾ivì vypadající Marcela. Kde jsou èasy, kdy¾ jsme s Marcelkou a pár kluky ze tøídy pod vedením její maminky hráli divadlo! Díky její lásce k pøírodì a trampu jí bolševik pìknì znepøíjemnil ¾ivot. K maturitì jí nepustili, ale stejnì nad nimi nakonec morálnì vyhrála. Teï si píšeme a Marcelka ji¾ nevypadá nezdravì. Je spokojená babièka, která dodnes hou¾evnatì trampuje a své cesty dokumentuje krásnými ozvuèenými fotografickými prezentacemi.


Takøka ka¾dá tváø na ošuntìlé fotografii vyvolává vzpomínku a uvìdomìní jak rychle ubíhá ¾ivot. Jak jsme na této zemi pouze na krátkou dobu jen tak na návštìvì…


Fotka ve mnì vzbuzuje vzpomínky nejen na uèitele, ale také na lidi ve škole zamìstnané. Jako na pøísného, všemi dìtmi obávaného školníka Císaøe, na usmìvavé a vlídné kuchaøky v dru¾inì, které se èasto z¾elely nad mojí hubenou tìlesnou schránkou a ochotnì mi daly nášup. V neposlední øadì s radostí vzpomínám na školního lékaøe doktora Mikysku, kterého jsme mìli všichni rádi.


Doktor Mikyska byl hodný lékaø, který mìl ordinaci pøímo ve škole, kde nás pravidelnì podroboval lékaøským prohlídkám. Prokoukl nás natolik, ¾e hned vìdìl, kdy simulujeme jen abychom se vyhnuli zkoušce z matiky a kdy jsme doopravdy nemocní. Nenechal si zkrátka vìšet bulíka na nos. Chudák doktùrek mìl veliký tik, pøi kterém prudce trhal hlavou na jednu stranu. Samozøejmì, ¾e jsme se po nìm opièili, ale legrácky nás rychle pøešly, kdy¾ došlo k oèkování. To v¾dycky milému panu doktorovi trvalo dlouho ne¾ se uklidnil, ale ve stì¾ejní chvíli, kdy mìl rameno napíchnout, dostal tik, trhnul hlavou a do ramene se nestrefil. To se mu podaøilo tøeba a¾ na druhý pokus, kdy u¾ byl tak nervózní, ¾e jehlu zaboøil do svalu tak hluboko, ¾e na rameni okam¾itì naskoèila boule jako hrom a my jsme øvali bolestí jako paviáni. Teprve kdy¾ pan doktor dospìl k pøesvìdèení, ¾e to nezvládne, k neobyèejné úlevì ¾áèkù, kteøí èekali a¾ na nì pøijde øada, pøedal úkol zruèné zdravotní sestøe.


Jedno vyšetøení doktorem Mikyskou mnì nav¾dycky utkvìlo v pamìti. Jak jsem pøed ním stál v èervených trenýrkách s lampasem, jak mi nejprve pan doktor pøilo¾il ruku do rozkroku a pøikázal zakašlat, co¾ mì zmátlo natolik, ¾e mì napadla myšlenka jestli pan doktor není na kluky, potom mi rukou pøejel shrbenou páteø, pozornì se na mì podíval, kukátkem nahlédl do uší a pak monotónním hlasem nadiktoval sestøe: “Páteø køivá, hrudník propadlý, nohy ploské, chlapec podvy¾ivený.” Potom k nemalému studu mých rodièù pøipsal strohou poznámku: ”Umýt uši, je to nutné!”

Doktorùv nález mìl za následek, ¾e jsem byl poslán na tøi mìsíce na výkrm do Státní dìtské ozdravovny, kde jsem se sice mìl jako prase v ¾itì, ale kde jsem proplakal dlouhé noci steskem po rodièích. Musel jsem být opravdu velice vyzáblý chlapec, proto¾e v ozdravovnì jsem byl ještì dvakrát potom. Kdy¾ jsem tam byl naposledy, u¾ jsem rodièe nepostrádal, proto¾e jsem se hluboce zamiloval do hubené Jitušky Koøínkové, kterou jsem chtìl omámit svým neobyèejnì velkým citem a proto jsem jí kostrbatým písmem psal milostné dopisy. Ukázalo se, ¾e to byla dívka proradná, proto¾e místo aby byla š»astná, ¾e se do ní, která chrastila kostmi, vùbec nìkdo zamiloval, moje dopisy plné sladkých slov a nemravných návrhù pøedala øeditelce a já místo tøí mìsícù zùstal v ozdravovnì pouhý mìsíc. Netøeba zdùrazòovat, ¾e jsem to od rodièù, kteøí si pro mì do Kamenice nad Lipou museli pøijet, pìknì schytal.
Rozpaèitý doktor Mikyska mìl rovnì¾ za úkol pøichystat nás pro ¾ivot výukou pohlavní zdravovìdy. Nemìl to chudák lehké. Nejdøíve se za našeho pubertálního hihòání sna¾il namalovat pánské a dámské ústrojí na tabuli, co¾ se mu díky trhání hlavy pøíliš nedaøilo. Spíše naopak. Ústrojí se vùbec nepodobala ústrojím jaká jsme vidìli v kní¾kách nám podvr¾ených rodièi nebo jaká nìkteøí š»astlivci znali z kumbálu poblí¾e tìlocvièny, kde pod pøíslibem ¾vejkaèky se spolu¾ákynì více ménì ochotnì odhalily. Orgány nakreslené doktorem Mikyskou se díky jeho tiku zmìnily v bizardní obrázky pøipomínající scvrklý chobot nemocného slona a v pøípadì orgánù ¾enských nesrozumitelný labyrint cestièek v nìjaké hrušce. Pokus Honzy Èuby obrázky pøekreslit na nám všem srozumitelné, leè velice nemravné kresby se nestøetl s doktorovým porozumìním. Zrovna tak šmahem zamítnul návrh zruèného malíøe Jaroslava Psíka orgány vyhotovit umìleckou rukou v barvách. Zarudlý doktor naøídil tabuli smazat a na chování obou umìlcù si trpce stì¾oval uèitelskému sboru. Pøíštì moudøe od malùvek upustil a pøednášku uèinil pøita¾livì pouènou díky pou¾ití medických pomùcek z umìlé hmoty v nad¾ivotní velikosti. To mìlo tak silný dopad na spolu¾áka Jirku Potu¾áka, ¾e jenom zalapal po dechu a zcela vá¾nì oznámil chlapecké polovinì tøídy: ”Teï koneènì víte, ¾e to nemáte jenom na èùrání!”


Zatímco tøída propukla v bohapustý øev, ubohý doktor Mikyska pøednášku pøedèasnì ukonèil a prý se nechal slyšet, ¾e takhle zpustlou mláde¾ pohlavní zdravovìdì uèit nadále nebude, proto¾e je to ztráta èasu, jeliko¾ ¾áci stejnì u¾ v tomto pøípadì všechno znají. Zlí jazykové tvrdí, ¾e to s ním tak otøáslo, ¾e se chtìl pøešupaèit na zubaøe, ale kdy¾ zjistili, ¾e jeho tik by mu pøi vrtání a trhání zubù byl na pøeká¾ku, tak mu pøechod nepovolili. Prý zatrpknul, všeho nechal a šel prodávat encyklopedie. Ale já na nìj vzpomínám vøele a s úctou nebo» bych bez nìj mo¾ná umøel na úbytì.


Škoda, ¾e nemám tøídní fotografie z pozdìjších let. Kromì fotky ze šesté tøídy mám ještì fotku maturitního tabla, které jsme s kamarády umìlecky vytvoøili ze školní lavice a dostali jsme se tak s vedením školy do pìkné šlamastiky. Soudruzi prohlásili, ¾e nièíme socialistický majetek, tablo jsme nesmìli vystavit a mìli jsme popotahování. Na maturitní fotce je ze známých oblièejù ze šesté tøídy jenom krásnì vypadající, tentokráte ji¾ patøiènì vyvinutá a koketnì se usmívající Majda Štìdrá…
Kamarádi obèas posílají fotky z tøídních slezin. Pøi pohledu na nì je èlovìk zrovna tak u vytr¾ení jako kdy¾ se dívá na fotku šesté tøídy, kde jsme byli dìtièky se ¾ivotem pøed sebou zatímco nyní jsme dìdové a babièky na sklonku ¾ivota…

Ivan Kolaøík, OAM, Austrálie
 
 
O lásce k umìní - 4
Úvaha o vánocích
Nostalgická zastavení
Èásteèné pominutí mysli
Po¾áry v Austrálii
Uvaha o hrdinství
Úvaha o psaní dopisù
Kulturní úroveò

 
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.07.2009  08:02
 Datum
Jméno
Téma
 01.07.  08:02 Ivan
 01.07.  06:17 Bobo :-)))
 29.06.  17:42 hera
 29.06.  14:50 Ivo
 29.06.  08:15 jisuch53