Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Rozhovor Gustavem Bubníkem,

 

jedním z pilíøù legendárního národního hokejového mu¾stva, pøed slavnostním odhalením pamìtní desky 13. bøezna 2009 ve 12 hodin na domì v Pštrosovì ulici 192/24, Praha 1 (budova kliniky Santé), kde se dlouhá léta nacházel hostinec U Herclíkù a kde pøed témìø šedesáti lety zasáhla StB proti tehdejším hokejovým reprezentantùm.
V oficiální pozvánce se uvádí: Mìstská èást Praha 1 chce tímto aktem vzdát hold sportovnímu mistrovství i hrdinství hokejistù, kterého bylo tøeba pro absolvování a pøe¾ití estébáckých výslechù, zmanipulovaného procesu i nespravedlivého vìznìní. Pro nás, kteøí máme hokej rádi, ale také pro všechny slušné lidi, byli v¾dy vzorem vynikajících sportovcù, mistrù svìta, na nì¾ by byl ka¾dý demokratický stát hrdý. Ne tak bohu¾el komunistický re¾im. Pozváni byli Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Alena Rozinak, Ria Jirková, Jiøí Macelis, Lída Stoèková, Kvìta Nìmcová, Antonín Španinger, Anna Konopásková, Blanka Weissman a sestra Alena, Jiøí Hajný, Tomáš Hajný a další.

 

Josef Krám: Pane Bubníku, loni v listopadu uplynulo 60 let od doby, kdy bylo naše národní hokejové mu¾stvo tì¾ce posti¾eno tragickou smrtí šesti èlenù pøi leteckém neštìstí nad Lamanšským prùlivem a další hráèe ztratilo poúnorovou emigrací. Pøes tyto ztráty jste dokázali na mistrovství svìta ve Stockholmu roku 1949 završit tøíletou sérii, bìhem ní¾ získala naše reprezentace dva tituly mistrù svìta, tøi evropské primáty a ze zimní olympiády støíbrné medaile. Dovolte vyu¾ít Vaší návštìvy potštejnského zámku – ta beseda byla spontánní.

Gustav Bubník: U¾ jsem byl na mnoha pøednáškách, ale na zámku jsem ještì nebyl. Vidìl jsem tu spoleènost skoro v mé vìkové kategorii nebo o trošku mladší, ¾ádnou mláde¾. Je mnì pøes 80, roèník narození 1928, jako sportovec jsem pohyblivý nebo jak já øíkám, jako veška. Nu a v tomto vìku jsem byl po¾ádán hokejovým svazem, abych dìlal prùvodce v Síni slávy v nové nádherné hokejové O2 arénì v Praze, kde ve 3. patøe v tzv. V.I.P. boxech nebo SKY boxech, jak tomu øíkají, je místnost s deseti takovými výkladními skøínìmi a ka¾dá z nich je o desetiletí našeho èeskoslovenského, dnes u¾ èeského hokeje.

 

Pøinesl jste novì vydanou kní¾ku 100 let našeho hokeje, o ní¾ jste øekl, ¾e opravdu nádherná kniha a ¾e je pro Vás veliká èest být zaøazen mezi 40 lidmi v síni slávy èeského hokeje. Ostatnì právì tam jste se sešel v listopadu s pøedsedy celosvìtového hokeje a dokonce za pøítomnosti ministerského pøedsedy Mirka Topolánka.
Je to krásné pracovat na tomto postu, vykládat o této historii, ¾e náš hokej zaèínal v roce 1908 v belgickém Lutychu, potom pøes Antverpy, Chamonix a pøes další a další státy a olympijské hry se dopracoval na tolik významných poct, které jsme my hokejisté získali. Já zaèínal s hokejem jako pìtiletý, bydleli jsme v Praze-Holešovicích blízko zimního stadionu Štvanice, který byl vystavìn u¾ v roce 1931. A tak jako šestiletý chlapec jsem se tam chodil dívat na naše velikány hokeje a pomalinku jsem zaèínal trénovat a zaèal hrát za velmi slavný klub LTC Praha, který získal mnoho titulù. Pak jsem se vypracovával ze ¾ákovského mu¾stva do dorosteneckého, a¾ v 18 letech v roce 1947 jsem byl také nominován do èeskoslovenského národního mu¾stva pro mistrovství svìta v Praze.

 

To bylo veliké, slavné mistrovství svìta, na kterém jsme poprvé v historii získali titul mistrù svìta. Pamatuju se na nì.
My ten titul máme, ale øíkám - nebýt urèitých okolností, tak jsme mistry nebyli. Mìli jsme tehdy veliké mu¾stvo, mysleli jsme, ¾e porazíme všechny, ale najednou jsme dostali nátìr od Švédù a celý národ nás zatratil, proto¾e si ka¾dý myslel, ¾e jsme neomezení vládci ledu. Ale co èert nechtìl - v sobotu ráno se hrálo utkání Švédsko-Rakousko, no a proto¾e – jak øíkám – v Praze máme hezké holky, hodnì alkoholu, no a tím pádem Švédové, kteøí u¾ byli mistry svìta, král Gustaf u¾ jim poslal blahopøání, no tak se šli trošku obveselit. Táhli to do rána, no a v sobotu ráno najednou nastoupili proti úplnémi outsiderovi Rakušanùm a ti Rakušané vyhráli 2:1. Na zaèátku tam bylo pár stovek lidí, ale jakmile Rakušané vyhrávali 1:0, 2:1, tak nejenom v rádiu, ale po celé Praze a všude ampliony køièely, aby lidé pøišli na Štvanici a Štvanice byla plná. A vìøte tomu, ¾e kdy¾ to utkání konèilo, lidi v té euforii vtrhli na led, rakouské hráèe vzali na ramena a nesli je mo¾ná kilometr do jejich hotelu na Poøíèí. Tak jak byli, v dresech, to bylo nìco nádherného. Celý národ nám díky Rakušanùm pøipravil obrovské ovace a dary.

 

V roce 1947 na tom bylo Rakousko dost špatnì.
To je pravda, celý národ Rakušanùm pøinesl pøed ten hotel mnoho a mnoho darù – mouku, uhlí, cukr, pytle všeho mo¾ného, tak¾e odjí¾dìli z Prahy nejenom hráèi v v jednom vagonu, ale s nimi mnoho vagonù potravin. Odvá¾eli si je do Rakouska a byli nám za to strašnì a strašnì moc vdìèní.

 

Konèil rok 1947 a pak pøišel rok 1948, Únor.
V té dobì byly v lednu ve švýcarském Svatém Moøici olympijské hry a na nich naše národní mu¾stvo hrálo poprvé proti Kanaïanùm nerozhodnì 0:0. To bylo slavné utkání, hrál jsem v nìm, v roce 1947 jsem byl jen náhradníkem. Kanaïané nás do té doby porá¾eli obrovskými výsledky – v prvním utkání 1909 v Lutychu 30:0. Dát tøicet gólù za zápas, to je velký umìní, to je skoro ka¾dou druhou minutu dát gól. Tak¾e jsme to utkání sehráli 0:0, Kanaïané nepøíèetní, jak to bylo mo¾né - my ale mìli vynikající výkon, in¾enýr Modrý v brance, obránci Trousílek, Š»ovík , Nìmec, v útoku Roziòák, Zábrodský, Konopásek, já, Bouzek, hráèi, kteøí jsem se jim opravdu vyrovnali. Hlavní strùjce tohoto utkání byl náš brankáø in¾enýr Modrý, který provádìl takové kousky, ¾e Kanaïané kroutili hlavou, jestli ten puk mìl v rukavici, nebo ho mìl na sobì, tak to utkání vychytal. Kdy¾ skonèila olympiáda, tak jsme se nejen radovali, ale radostí breèeli.

 

Naše dru¾stvo bylo støíbrné.
Ano, na té olympiádì jsme mìli stejnì bodù jako Kanaïané, ale bohu¾el jsme mìli mnohem a mnohem horší bodový rozdíl, proto¾e jsme nepoèítali, ¾e s Kanadou mù¾eme vyhrát nebo hrát nerozhodnì. My poèítali, ¾e prohrajeme. Tudí¾ nám bylo úplnì jedno, jestli jsme hráli s Rakušany a ti dám dali tøi góly, jestli jsme hráli proti Italùm ti nám dali ètyøi. Prostì jsme mìli víc branek a tím pádem jsme dostali jen støíbrnou medaili.

 

A mìli jste jet do Kanady.
Ihned po této olympiádì nás pozvali do Kanady, proto¾e tam tehdy nehrálo tolik profesionálních mu¾stev jako dnes, tenkrát jen šest. Ta mu¾stva chtìla mermomocí dokázat, ¾e Kanaïané jsou Kanaïané, zakladatelé hokeje, proto¾e v Kanadì se zaèínalo s hokejem roku 1890. No ale bohu¾el pøišel Únor, v našem mu¾stvu byl vedoucí veliký komunista pan Vodièka, jeho bratr byl dokonce èlenem ÚV KSÈ, tak¾e ten vstupní vízum do Kanady nedostal a my do Kanady nejeli.

 

Ale ihned vzápìtí v únoru 1948 pøišla pozvánka do Ruska.
To jsme nevìdìli, co tam budeme dìlat. Nejen ¾e jsme tam jeli my hokejisté, ale také tenisté – Jaroslav Drobný, naše nejlepší tenistka paní Štraubeová. Zkrátka my jeli uèit Sovìty hrát hokej. Oni nehráli, hokej, ale tak zvaný bandy hokej – s tím se zaèínalo všude, a» se podíváte na Kanadu, Ameriku, Skandinávii i k nám - všude se zaèínalo bandy hokejem. Tedy hokej s malou hokejèièkou na trávì, kdy se honil takový míèek, a potom se pøešlo na led, kdy se stavìly umìlé plochy a zimní stadiony. A taky Rusové zaèali hrát tento bandy hokej. Kdy¾ jsme pøijeli, tak jsme se na nì dívali, hráli to na velkém fotbalovém høišti a byli strašnì rychlí. My jim pøedvádìli, jak støílíme, jak si s pukem dovedeme pohrát. Tak jsme jim to v Moskvì zaèali ukazovat, pak je dali mezi nás, aby s námi trénovali. Pøišli v takových helmách – jestli pamatujete tanky v 68. roce, tak takové – to jsme koukali, co to mají na hlavách, tehdy se hrálo bez helem. Sehráli jsme utkání Moskva-Praha a vyhráli, druhé Lvíèata prohráli a tøetí hráli nerozhodnì. Tehdy to bohu¾el pískali dva kluci ruští a ti nás poøad vyluèovali, a i kdy¾ to byly regulérní bodyèeky, tak jsme hráli poøád o jednoho èi o dva míò. Chtìli jsme odejít ze høištì, nechtìli jsme dál hrát, ala pak náš velvyslanec Laštovièka nás pøemluvil, abychom utkání dohráli.Tak jsme to dohráli.

 

A jeli jste do hotelu Nacional naproti Kremlu.
Kdy¾ jsme pøijeli na pokoj, tak Jarda Drobný volal: Kluci, pojïte nahoru na pokoj. Tak jsme pøišli, sedli si kolem dokola, v prostøedku byl malý tranzistor a tam jsme slyšeli Gottwalda: Právì jsem se vrátil z Hradu. Padla vláda, padlo všechno. Z nás mladých si staøí hráèi dìlali velikou legraci, ¾e se domù nedostaneme, ¾e pojedeme do gulagu. Já nevìdìl, co to je, teprve potom nám to vysvìtlili. No ale po nìkolika dnech nás nalo¾ili do starého letadla, do dakoty, pøiletìli jsme do Prahy a všecko bylo v poøádku.

 

Pøišel další rok, kdy jezdilo národní mu¾stvo pøed sezónou v záøí øíjnu do Anglie.
V Anglii jsme hráli nìkolik utkání proti anglicko-kanadským profesionálùm a pøi jednom takovém zájezdu v øíjnu jsme pøijeli do Paøí¾e, kde jsme hráli utkání s Francií – vyhráli jsme 4:3, pamatuju na to dobøe, proto v tom mu¾stvu hráli dva èernoši. To víte, 19letý kluk a èernoši - jak mù¾ou umìt bruslit? Koukali jsme na nì jako na objev. Ale kdy¾ u¾ jsme odlétali z Prahy, tak dva naši hráèi museli zùstat v Praze, proto¾e s námi letìl tehdejší ministr Clementis s poboèníkem na zasedání UNESCO do Paøí¾e, a proto¾e nemìli ¾ádné jiné spojení, tak je dali k nám do letadla. Tak¾e dva hráèi zùstali v Praze. Druhý den – byli jsme mladí kluci – jsme se tìšili na Paøí¾, kdy¾ vyprávìli ti starší hráèi, jak je tam Folies Bergère, ¾e tam budou holky a všelijaký podniky, tak jsme byli auf, ¾e to uvidíme. Odletìt jsme mìli do Londýna a¾ v pondìlí, kde zaèínalo mistrovství svìta. V nedìli ráno nás ale vzbudili, ¾e máme špatné letenky, ¾e musíme odletìt v nedìli, tak nás nalo¾ili do autobusu, projeli jsme se po Paøí¾i a odpoledne odletìli do Londýna. V Londýnì obrovská mlha, nic nejezdilo, na ulici jste na pár metrù nevidìli.

 

Veèer utkání proti Anglii.
Naši dva vedoucí odjeli na letištì a èekali na výpravu, která se mìla dostavit z Paøí¾e – to byli ètyøi hráèi, kteøí tam museli zùstat, proto¾e nemìli vyøízená vstupní víza do Anglie – úøadovalo se a¾ v pondìlí ráno. A dva pøiletìli z Prahy. Tak¾e tam ve Francii bylo 6 vynikajících hráèù, mistrù svìta. A jeliko¾ byla taková mlha, tak nelétaly ¾ádné spoje, tak jsme nastoupili v osmi k tomu utkání, proti nám 14 Anglièanù, po první tøetinì najednou koukáme, co se dìje, hrálo taky jen 8 Anglièanù jako my, øíkali jsme - jsou to gentlemani. Nejhorší pro nás bylo, kdy¾ po utkání, které skonèilo 4:3 pro nás, Anglièané pøišli k nám, a proto¾e jsem dovedl anglicky, tak mì pøekvapilo, ¾e mi jeden z Anglièanù neblahopøeje, ale kondoluje. On øíká: Spadlo letadlo. Teprve po tom utkání jsme pøišli do kabiny, tam nás zavøeli, pøišli pánové ze Scotland Yardu a øekli nám, ¾e to letadlo, s kterým letìlo tìch šest hráèù, spadlo do kanálu La Manche. Nedovedli jsme tomu uvìøit, ¾e je to mo¾né, jak se to stalo. Dál jsme nehráli, nikam nejeli, nalo¾ili nás do letadla.

 

V Praze na vás nikdo neèekal.
Co horší, nikdo ani z vedení hokejového svazu, ani z vedení ministerstva informací nešel za tìmi pozùstalými ¾enami hráèù øíct, jak to bylo. Tak jsme se sebrali, ka¾dý jsme ty pozùstalé navštívili. A pøedstavte si, ¾e tìchto šest hráèù bylo nìkolik let prohlášeno za uteèence. Komunisti stále tvrdili, ¾e ti hráèi nespadli, ale ¾e emigrovali do Ameriky, do Kanady, do Španìlska, všude mo¾nì. Ale my, proto¾e jsme mezitím u¾ byli venku nìkolikrát, jsme se nikdy nedozvìdìli nejmenší zprávièku o tom, ¾e by nìkterý z tìch hráèù ¾il. Tak¾e naše národní mu¾stvo ztratilo pìt vynikajících hráèù – Zdeòka Jarkovského, Miloslava Pokorného, Vilibalda Š»ovíka, Karla Stibora, Ladislava Trojáka a Zdeòka Švarce - pìt z nich bylo mistry svìta z roku 1947 a dr¾itelé støíbra z OH 1948, kteøí pøedtím vybojovali titul mistrù svìta.



Pøipravovalo se další mistrovství svìta v roce 1949 ve Švédsku, na které jste byli nominováni. Jen¾e ..
Na Vánoce 1948 hrálo mu¾stvo LTC Praha Spenglerùv pohár ve švýcarském Davosu a tam došlo k prvému oficiálnímu setkání s emigrací. Bývalý pøedseda, místopøedseda LTC Praha a vynikající pøedváleèný hráè Josef Maleèek, který hrál na mistrovství svìta v roce 1938 a v pováleèné dobì u¾ nehrál, vyzvali naše mu¾stvo k jednání a pokusili se vyjednat naši emigraci a hrát po hlavièkou èeskoslovenského národního mu¾stva v exilu. Došlo tam dokonce a¾ na hlasování, kteøí hráèi chtìjí emigrovat a kteøí ne. 8 hráèù bylo pro návrat a 6 pro emigraci. Hlavními mluvèími celé této akce byl Vladimír Zábrodský, jeho bratr Oldøich Zábrodský a hráè dr. Sláma. Kdy¾ Vladimír Zábrodský, který hrál i jako tenista s Drobným v Davisovì poháru 1946 nebo 19 48, nedostal tolik penìz, kolik po¾adoval, byl taky pro návrat do ÈSR. Doktor Sláma a Oldøich Zábrodský emigrovali a s mu¾stvem se zpìt do ÈSR nevrátili. Celý tento pøípad byl pøi pøíjezdu diskutován u pøedsedy vlády Zápotockého a dokonce vláda jednala, zda mu¾stvo pustí na mistrovství svìta 1949 do Švédska. Zápotocký øekl, já nám vìøí a ¾e nás pustí. Po tomto mistrovství svìta emigroval z našeho mu¾stva jen jeden hráè - náhradník Marek. Ostatní jsme se vraceli tímto vlakem do republiky.

 

To jsme ale pøedbìhli. Mu¾stvo bylo doplnìno o ètyøi hráèe z Budìjovic a dva z Moravy a odjelo do Švédska na mistrovství svìta. …
Všecko tam šlo v poøádku, ale najednou jsme prohráli s Amerikou 2:0 a u¾ to vypadlo, ¾e na medaili nedosáhneme. No ale potom Švédové prohráli taky, Kanada taky, poprvé v tomto mistrovství svìt jsme vyhráli s Kanadou 3:2 a vyhráli mistrovství svìta. Pamatuji na to jako dnes, proto¾e jsem dával druhý gól. Kanaïané mì potom honili po høišti, chtìli, abych šel za rozhodèími a øekl, ¾e ten gól neplatí, ¾e jsem ho bral nad výší ramen. Rozhodèí gól uznali, veèer Kanaïané podávali protest proti výsledku, jury to schválila, tak¾e jsme Kanadu porazili 3:2. Ale pak jsme prohráli 2:0 s Amerikou a vypadalo to špatnì, ale kdy¾ jsme hráli finálové utkání proti Švédùm, vyhráli jsme 3:0 a stali se mistry svìta.

 

Ale u¾ jste po tom leteckém neštìstí neodjí¾dìli letadlem, ale cestovali lodí a vlakem.
Pamatuji se jak dneska, kdy¾ jsme se vraceli vlakem pøes Polsko, to si nedovedete pøedstavit – vlak do Prahy mìl snad 8 hodin zpo¾dìní. Skoro na ka¾dé stanici vlak zastavil, aby nás mohli lidi pøivítat. Oni vìdìli, ¾e jedeme, no a my jsme dostali jídla, koláèù, kvìtin a já nevím èeho. V Praze nás èekala celá vláda, hlavnì pøedseda vlády Zápotocký, proto¾e po jakémkoliv mistrovství svìta, a» to bylo roky 1947, 1948 nebo 1949, v¾dycky jsme byli pozváni k ministru informací Kopeckému, co¾ byl náš šéf, a na pøedsednictvo vlády k Tondovi Zápotockému. To byl takovej lidumil, dobrej èlovìk, kterej kdyby mìl harmoniku, tak by nám i zazpíval. Tak¾e my jsme byli obdarováni všelijakými vìcmi, dostali jsme tøi metry estébácký látky, rádio, i známky od ministra pošt a rùzné takovéto vìci. Za ka¾dé utkání jsme dostali 200 Kè, èistého 180 Kè, tak¾e kdy¾ jsme šestkrát vyhráli, tak to bylo dohromady 1200 Kè. No, byly to peníze, ale ¾ádné obrovské dary. My nebyli profesionálové, proto¾e profesionalismus byl v té dobì absolutnì zašlapaný. V roce 1949, kdy¾ nastal pøerod tady, tak všechny kluby, které existovaly, byly ihned likvidovány, dostaly jiná jména a všechny ty tzv. kluby z døívìjška byly buïto zlikvidované, nebo pøejmenované.

 

Pøipravovali jste se na další mistrovství svìta1950 a pøišel šok…
V té dobì byli pøipravováni hráèi tzv. dìlnického pùvodu, byli vybíráni rùzní úderníci ze všech rùzných závodù. Ale pøece do toho mu¾stva se z nich skoro nikdo nedostal, byli to stejní hráèi pøedtím. Kdy¾ u¾ jsme byli pøipraveni na letišti a mìli odletìt a kdy¾ u¾ v letadle byly všecky vìci, my mysleli, ¾e u¾ pùjdeme do letadla, tak najednou se tam pøiøítilo asi pìt pánù v takových ko¾ených kabátech a øekli, ¾e se let na dvì hodiny odkládá. Mysleli jsme si, ¾e je špatné poèasí. Po dvou hodinách nás zavolali do takové velké místnosti a tam nám øekli, ¾e celé národní mu¾stvo se má vzdát reprezentace na mistrovství svìta, proto¾e dva rozhlasoví reportéøi pan Laufer a pan Procházka neobdr¾eli vstupní víza do Anglie. Náš kapitán Vladimír Zábrodský dostal takový papír, kdy on mìl prohlásit jako hlava mu¾stva, ¾e se toho mu¾stvo vzdává. Pak s tím papírem obcházel všecky hráèe, ale nikdo to nepodepsal, proto¾e my jsme chtìli odletìt a vyhrát titul mistrù svìta. Víte, my v té dobì pøedbìhli celý svìt v pojetí hokeje, v taktice, ve všem. My jsme udìlali nìco, co tehdy bylo nevídané – dva útoèníci jsme zaèali hrát v obranì, tak¾e já a Kobranov, kteøí jsme celý ¾ivot hráli v útoku, jsme najednou hráli obránce. A my najednou dávali víc branek ne¾ ti útoèníci, proto¾e jsme vìdìli, ¾e kdy¾ jsme puk chytili, tak jsme ho nikomu nedali. Tak jsme dali branku nebo ji pøipravili pro druhého. Tak¾e jsme porá¾eli všecka mu¾stva rozdílem deseti gólù.

 

Vra»me se k odletu.

Kdy¾ toto sklaplo, nikdo to neudìlal, tak prohlásili, ¾e let se - to bylo v sobotu 11. bøezna - odkládá na pondìlí. Pøedtím nás dr¾eli na Kladnì, kde bylo soustøedìní, kde jsme si ze zimního stadionu nemohli koupit pomalièku ani pastu na zuby a kartáèek. Byli jsme tam internovaní, nemohli se ani pohnout, abychom nemìli kontakt s lidmi. Tehdy jsme jako sportovci mìli mo¾nost vycestovat všude, vozili jsme rùzné dopisy, rùzné vìci emigrantùm, kdy¾ za námi pøišli tøeba rodièe. Je pravda, ty vìci jsme brali v domnìní, ¾e to nikomu neškodí a ¾e to není ¾ádná špioná¾. Kdy¾ jsme se sešli v pondìlí ráno, ta nám opìtnì zaèali øíkat nìco podobného. Jen¾e my jsme u¾ mìli fotokopie dokumentù tìchto dvou rozhlasových reportérù, kteøí u¾ v pátek ráno mìli tato víza udìlená. Tak¾e to byla le¾, byl to na nás dìlaný podfuk. Následovaly veliké debaty, diskuse a pak øekli, ¾e kdy¾ je to takhle, tak ¾e se na ¾ádné mistrovství svìta. Vzali pohár, který byl u nás, poslali ho letadlem do Londýna, proto¾e veèer mistrovství svìta zaèínalo.

 

A vy jste si øekli, ¾e kdy¾ nikam nejedete, tak to pùjdete oslavit.
Zrovna asi ètyøi dny pøedtím se narodil Vaškovi Roziòákovi kluk, Jirkovi Macelisovi taky, tak jsme si øekli: Sejdeme se v hospodì a oslavíme to. K veèeru jsme se sešli v jedné hospùdce za Národním divadlem, kam jsme chodívali na obìdy a veèeøe – ta hospoda patøila bratru Zdeòka Ulèíka, hokejisty Sparty, kam jsme právì my šest vojákù, kteøí hráli za ATK, chodívali se stravovat. Tak jsme tam pøišli – bohu¾el – alkohol, byl tam harmonikáø. Zaèali jsme zpívat rùzné písnièky, obmìòovali jsme jméno – místo Vlasta Kopeckej jsme zpívali Venca Kopeckej, to byl náš ministr, zaèali øvát a vybíhat na ulici, køièeli jsme Smrt komunismu a ¾e si nenecháme pøistøihnout køídla a ¾e chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci, mysleli jsme, ¾e to všecko zvrátíme. Kdy¾ ta merenda – jak já øíkám - byla v nejlepším, tak jeden z tìch pánù, co sedìli v rohu, vstal, chytil mì a Roziòáka a øíkal pùjdete s námi. Jenom¾e kdy¾ to vidìl náš tøetí kamarád Zlatko Èervený, vlítl na nìj – on se nelegitimoval, mysleli jsme, ¾e je to nìjaký èlovìk, který fandí komunismu, tak ten mu dal ránu, spadl pod kamna, ten druhý vzal pistoli, písknul a v tom okam¾iku tam vlítlo 40 policistù. Na tom námìstíèku dvì hodiny pøedtím èekal anton s rychlým policejním komandem a zaèali nás všecky sbírat, zatýkat a šli jsme hned do civilního vìzení, odtud do vojenského na Hradèany do tzv. domeèku.

 

Vzpomínal jste na jednoho z bachaøù.
Tam byl èlovìk, nejvìtší hyena, který pomáhal vyšetøovatelùm k likvidování, pøipravoval lidi na výslechy. On vládl v tom domeèku, v tom garòáku – vojenském vìzení, nedostali jsme jídlo, nenechali nás tam vyspat, v noci jsme museli dìlat kliky, dávali nám rùzné vìci do kafe. Odtamtud jsme jezdili k výslechu na „kulaté námìstí“, kde bylo 5. oddìlení vyšetøování, tak kdykoli on šel, dr¾el pistoli a øíkal: Udìlej krok a našiju to do tebe. Nikdy jste nevìdìl, kdy vás zastøelí. To byl tyran – my jsme byli sportovci, ledacos jsme vydr¾eli, ale ti chudáci, ti staøí páni, které on tam dostal do rukou. To byl likvidátor, ¾e ty lidi pøipravil, aby byli ochotní – u¾ ani nevìdìli. Pøedstavte si, ¾e kdy¾ byl proces se Slánským, on spadl do té skupiny Slánského – zavøeli ho také.

 

A mistrovství se hrálo bez Èeskoslovenska.
Pomalu se nad námi zaèaly stahovat mraky.a nakonec chtìli s národním mu¾stvem udìlat toté¾ co s doktorkou Horákovou. Pro výstrahu všem sportovcùm, proto¾e v té dobì u¾ sportovci utíkali, pro výstrahu všem otesat nás. Jenom¾e mìli obrovský strach, co øíct dìlnické tøídì, chtìli taky podpisy. Ale kdy¾ šli do Sokolova, tak vìdìli, ¾e dìlníci by nad tím kroutili hlavou, ¾e to není pravda, ¾e najednou se ztratilo národní mu¾stvo. A tak udìlali vojenský, tajný soud, kde nebyl pøítomen nikdo, no a byla to velezrada, špioná¾, rozvracení státního zøízení, hanobení vládních èinitelù, zkrátka tolik paragrafù, ¾e in¾enýr Modrý jako nejstarší, který do Švédska nemìl jet, proto¾e se vzdal reprezentace, tak byl dán jako hlavièka mu¾stva, já jako druhý nejmladší jako druhý organizátor a dostali jsme paragrafy na trest smrti. V øíjnu u pøelíèení, které trvalo dva dny, soud vynesl rozsudky – Modrý 15 let, já 14, Konopásek 12, Roziòák a Kobranov 10, ti další 8, 6, 3, 2, 1 atd. Odvezli nás na Bory a my, kteøí jsme mìli nad 10 let, jsme se odvolali k Nejvyššímu soudu. K nìmu nás pøevezli 22. prosince, Nejvyšší soud tyto rozsudky potvrdil, ¾e to bylo spravedlivì odsouzené, a u¾ jsme vìdìli, ¾e nám není pomoci. Samozøejmì jsme stále a stále spoléhali, ¾e se nìco stane, ¾e není mo¾né, aby na nás národ zapomnìl. Zapomnìl na nás, úplnì nás vygumovali. Tak¾e ani nikdo nevìdìl, kde jsme, co jsme.

 

Vy jste v Jáchymovì tì¾il uranovou rudu.
My ji vytì¾enou nosili, nesmìla se dávat do vozíku, na to byly speciální bednièky, vystlané olovem. Byla to strašnì tì¾ká práce, ani ta dìvèata, co tam chodila mìøit radioaktivitu – byly hezký, my jim øíkaly hokejistky, proto¾e mìly takovou bedýnku a hokejku - nemìly ¾ádné ochranné odìvy. Od nás se to vozilo na mìøicí tøídírnu a všecko se pak svá¾elo do Jáchymova na tak zvaný tábor L, nejhroznìjší tábor s vì¾í smrti. Tam se svá¾ela uranová ruda z dvaceti táborù, vytáhla do drtírny a¾ nahoru a propadávala rošty dolù, kde byly kameny na drcení. Dole vycházely jemné hranolky nebo prach, ten ti vìzni bez jakýchkoliv ochranných pomùcek nakládali do olovìných barelù a dávali do vagonù. Ka¾dý týden odjí¾dìl celý vlak do SSSR. Tìch táborù bylo mnoho a mnoho, ale nejhorší byla tato drtírna L, proto¾e tam šli lidé, kteøí byli urèeni na smrt. Na táborech to bylo kruté, jak jste nesplnil normu, byla vra¾edná, dostal jste polovièní stravu.

 

Pøišel rok 1953, zaèátkem bøezna zemøel Stalin, hned po nìm Gottwald a k moci pøišel Zápotocký.
Teprve tehdy, na veliké intervence našich rodièù a man¾elek pìti hráèù jsme dostali milost prezidenta republiky. Po pìti letech, kdy jsme fárali v jáchymovských dolech a tì¾ili uranovou rudu. A chtìli jsme hrát dál – já a Roziòák, hned jsme naskoèili na brusle, ale bohu¾el jsme nesmìli reprezentovat náš národ, naše Èeskoslovensko.

 

S tím souvisí památné utkání na Štvanici.
To ano, my byli v Brnì a mìli jsme hrát proti Spartì na staré Štvanici. Byla nabitá, a kdy¾ jsme nastoupili, lidé provolávali rùzná krásné hesla, slogany, a po rozbruslení nás z kabiny – mì a Roziòáka Státní bezpeènost vyvedla a dala do taxíku – tak¾e jsme se neobjevili. Lidi volali všelijaká hesla – ani bych vám je tu nemìl øíkat – tøeba Udìláme z toho mrdník, proè tu není Gustav Bubník nebo Dostanete na fròák, kdepak je ten Roziòák, Nepustíte-li je na høištì, pochèijem vám kluzištì! Ti lidi byli obrovsky dobøí, naházeli všecko, co mìli v rukou, na led. I ¾idle. Tak¾e se utkání nehrálo. A víte, jak to dopadlo? My dva jsme dostali zákaz dva roky hrát první a druhou ligu, proto¾e by docházelo k tìmto všelijakým Štvanicím. Bohu¾el jsme se dva roky potulovali, já hrál za Mariánské Údolí. ®ivot šel dál a já jsem se potom vrátil zpátky do Prahy, proto¾e jsem Pra¾ák a jsem rád v Praze, chvilinku jsem pracoval v Praze v Závodì Jana Švermy – to víte, deset let ztráta obèanských práv, jen jako pomocný dìlník.

 

Pak jste na ètyøi roky zmizel do Slovanu Bratislava.
No a v roce1962 pøi utkání v Plzni, kdy¾ jsem vstøelil branku, jsem koukal - puk z druhé strany a já vletìl po hlavì do mantinelu. Konec, prasklá páteø a u¾ jsem se na nohy jenom díval. Po roce po operacích jsem to znova zkusil, ale zase další zranìní, a u¾ jsem toho nechal. Tak v 62. roce jsem zaèal dìlat vysokou školu – Karlovu univerzitu - coby hokejový trenér, vystudoval jsem první tøídu a pomalu zaèal trénovat, a» u¾ to byla Karviná, a u¾ to bylo Brno. Ale proto¾e jsem si chtìl vydìlat taky nìjaké peníze, tak jsem stále ¾ádal, aby mì pustili trénovat venku. Od roku 1962 jsem pùsobil jako trenér a v letech 1966 - 1969 dokonce jako trenér reprezentaèního týmu Finska. Tenkrát se mi smáli, ¾e jdu trénovat do Finska, které nikdo neznal. O Finech se vìdìlo, ¾e jsou to sice dobøí sportovci, tvrdí sami k sobì a hou¾evnatí, ale ¾e v kolektivních sportech nejsou moc dobøí. Pod mým vedením se jim ale podaøilo za dva roky nad Èechy vyhrát. Ale to jsem si u nás v Èechách u¾il... Vymlácená okna, rozbité auto, vìèné nadávky mé ¾enì, která se potom u¾ bála chodit nakupovat, a spousta anonymních dopisù, ve kterých mi nadávali, ¾e jsem zrádce èeského hokeje a podobnì. To víte, èeská zloba.

Dìkuji za rozhovor.

 

Josef Krám



Odsouzeni byli:
Bohumil Modrý
- mistr svìta 1947 a 1949, dr¾itel støíbra z olympijských her 1948. V roce 1948 pozván oficiálnì hrát do NHL, ale odmítl. Odsouzen k 15 letùm odnìtí svobody. Zemøel pøedèasnì v roce 1963 (ve 46 letech) na následky práce v uranových dolech.
Augustin Bubník - mistr svìta 1949, odsouzen ke 14 letùm odnìtí svobody.
Stanislav Konopásek - mistr svìta 1947 a 1949, dr¾itel støíbra z olympijských her 1948. Pova¾ován za jednoho z nejlepších útoèníkù Evropy. V 50 mezistátních zápasech nastøílel 69 gólù. Odsouzen ke 12 letùm odnìtí svobody.
Václav Roziòák - mistr svìta 1947 a 1949, dr¾itel støíbra z olympijských her 1948. Odsouzen k 10 letùm odnìtí svobody.
Vladimír Kobranov - mistr svìta 1949, odsouzen k 10 letùm odnìtí svobody.
Josef Jirka - mistr svìta 1949, odsouzen k 6 letùm odnìtí svobody.
Zlatomír Èervený - odsouzen ke 3 letùm odnìtí svobody.
Jiøí Macelis - mistr svìta 1949, odsouzen ke 2 letùm odnìtí svobody.
Antonín Španinger - odsouzen k 1 roku odnìtí svobody.
Pøemysl Hajný - mistr svìta 1949, odsouzen k 1 roku odnìtí svobody.
Josef Stock - odsouzen k 8 mìsícùm odnìtí svobody.

 

Další èlánky autora:
Já chci také hvìzdu
Zmiják
Políbila ji múza
Pium falsum
Byl Ferda Mravenc v Rychnovì?
Rozhovor s Luborem Boøkem
Unikátní nález
O Rychnovácích, co unesli váleènou loï
Bezruký Frantík 
Nejen o kristiánce
Padna na Jelenu
Rychnov není v Rusku
Jetti v hrobì
K narozeninám Lubora Boøka
Za Jiøím Šlitrem
Být profík se vyplatí



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.03.2009  18:34
 Datum
Jméno
Téma
 09.03.  18:34 Jelena
 07.03.  10:26 wiki
 07.03.  09:20 jisuch53