Pamětníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Podnět ke vzniku této rubriky dal Karel (kmet), který mi napsal: Píši Ti z jiného důvodu. V našem kraji jsem se narodil, mezi zdejšími Němci strávil i celou dobu války a tím mám nikdy nepřerušované kontakty k nim. V posledním roce jsem pro jednu zdejší agenturu přeložil asi 250 stránek osobních vzpomínek našich Němců na období od třicátých let až do poslední doby. Teď nějak nejsou prostředky uvedené vzpomínky vydat knižně, snad budou vycházet na pokračování v městských novinách. Snad jen dvě nezní českým uším dobře, jsou takové německo-nacionalistické. Jinak opravdu je vše lidské. Mezi vzpomínkami jsou i velmi úsměvné či překvapující. Kdyby Ti někdy chyběla náplň, dej mi vědět.
Náplň sice nechybí, přesto se teď s námi do dalšího „příběhu“ přeneste…
Moje první křídlo
Ze vzpomínek Erwina Rudolfa Birkeho
Na nejhonosnější broumovské ulici, Císařské, bývala taneční kavárna „Eden“. Obvykle na konci týdne nebo o svátcích byla plná hostů. Rovněž já jsem tam rád zavítal, kdykoliv jsem přijel domů z Prahy a nebylo snad jiného hosta, který by do těch prostor po každé vstupoval se stejně radostným úsměvem jako já.
Dříve, než tam přibližně na konci dvacátých let vznikla kavárna, to byla taková starobylá nádherná panská usedlost obývána přestárlým a skoro osleplým panem Gelinkem a mou tetou Toni. Majitel si přál být výhradně oslovován „pane“, bez uvedení jména. A já, za ruku veden svou matkou jsem směl pána pozdravit uctivým „ruku líbám“. Jeho obvyklá odpověď, „zdar a vítězství“ mi dodnes zní v uších. To vše pamatuji, stejně jako na rok 1915, kdy ještě existovala Rakousko-Uherská monarchie a my všichni jsme byli jejími přívrženci a dobrými vlastenci. Tehdy to ještě nebylo zakázané, to nastalo až o tři roky později.
Pan Gelinek po špatný zrak rozpoznával potkávající osoby podle jejich hlasů. Jeho vidění bylo silnými brýlemi nasměrováno pouze přímým směrem. Pokud se chtěl podívat do stran, vždy se tím směrem otáčel celým tělem. S příznačnou nejistotou zrakově postižených tápal „pán“ svou hůlčičkou podél hrany chodníku, aby si došel na žejdlík na noc, či v neděli na ten ranní.
Jeho dům nevzbuzoval pozornost. Stál daleko od silnice v zarostlé zahradě, ve které mezi mnoha sukovitými stromy vynikal prastarý ořešák. Po rozviklaných dlaždicích příchozí docházeli k malé přístavbě domu, odkud pak několik zvětralých pískovcových schodů vedlo k hlavnímu vchodu budovy. Ze zasklené verandy nebyl skoro žádný výhled, byla celá obrostlá popínavými rostlinami. Mnohokráte jsem obdivoval obrovské listy těch rostlin, sahající až ke střeše. Z vestibulu, který se později v „Edenu“ stal tanečním parketem, vedly dveře přímo do salonu, postranní dveře pak do pánského pokoje a dále do ložnice. Z těch místností po vybourání příček vnikla zase kavárna. S ohledem na jejich společenské postavení měli obyvatelé domu o jeden pokoj navíc. S jeho zařízením, včetně bílými plachtami zakrytými plyšovými křesly se zacházelo šetrně a i rodina měla do něj přístup výhradně o velikých svátcích. V tom salonu venkovského sídla při Císařské ulici stálo ještě něco nedotknutelného, totiž dlouhé černé křídlo. Vegetací skoro zarostlými okny s malými tabulkami skla zbarvené denní světlo vše halilo do nazelenalého hávu a přítomní nacházeli odvahu spolu rozmlouvat nanejvýš tlumenými hlasy.
Mě z celého domu nejvíce a jedině zajímal tento pokoj. Byly mi tři roky, když jsem ponejprv ten hudební nástroj, to křídlo objevil a prakticky uviděl první klavír v životě. Nebylo možné mě od něho odtrhnout. Při každé další návštěvě jsem vždy usiloval, si na něm zabrnkat.
Přesto, že „ten chlapeček“ byl v uvedeném pokoji vždy pečlivě hlídán, jednou se mi podařilo nadzvednout víko nad klaviaturou křídla a něco na něm „zahrát“. Byla to náhoda, že mě mladší sestry, matka i moje teta během nějaké jejich rozmluvy na zahradě na chvíli pustily z očí. Když teta vyděšena mým muzicírováním otevřela dveře do pokoje a uviděla mě, prohlásila:“No poslechněte si toho chlapce. Musíte mu koupit klavír, on dokonce hraje na ty černé klávesy!“
Při jedné dovolence mého otce se celý ten případ v rodinném kruhu prodebatoval a uprostřed války se koupil klavír. Jednoho dne byl pak přivezen a namáhavě donesen do prvního poschodí. Bylo to hnědé křídlo. Ze životopisů slavných mi je známo, že velikáni světové pověsti se obvykle naučili hrát na nějaký nástroj, když jim byli tak tři roky. Započetí ve čtyřech však rovněž kteréhosi dovedlo ke slávě. Pokud se však dítě učilo na něco hrát až v pátém roce svého života, nejvýše se nějak naučí hrát a doprovázet každého z not, konče ale u Kreutzerově sonáty. Které dítě pak započne až v šesti létech, prý je schopné získat dovednosti tak nejvýše ku hraní po domácnostech, základní znalosti ale již nerozvine. Každou skladbu, kterou bude chtít hrát, musí pracně nabiflovat.
Dle uvedené teorie tedy mohli vychovatelé vypočítat, jak daleko jeho chovanec ve hře na nějaký nástroj pokročí za předpokladu, že má vlohy a potřebnou píli. Dle mě však vše uvedené není směrodatné, nejdůležitější přece pro formování mladého člověka je, aby se vůbec věnoval hudbě a je úplně jedno s jakými výsledky. Bývalo kdysi krásné, že patřilo k dobrému tónu, aby v každé domácnosti někdo hrál na nějaký nástroj. Dnes je slyšet jen dunění reproduktorů a všechny ty sluch poškozující zvuky jsou doplňovány texty, poškozující i duševní stav posluchačů. Nechutně navíc působí, že tančící napodobují nemocné z ústavů včetně jejich křečovitých pohybů.
Ale zpátky k mému křídlu. Dlouho jsem s nim byl spokojený, první cvičení nevyžadovala kvalitní nástroj. Ale se zlepšujícím prstokladem jsem poznával nedostatky nahonem koupeného nástroje. Klávesy kladly příliš malý odpor, nelíbilo se mi jejich nedokonalá běl a neutěšovala mě vůbec nijak skutečnost, že poněkud nahnědlé zabarvení dokazovalo, že jsou vyrobené z pravé slonoviny.
Pro sonáty moje křídlo mělo nedostatečný zvuk a při některých etudách se lámala i kladívka. Křídlo mělo vídeňskou mechaniku, vnějškem se ale spíše podobalo cembalu. Bylo velmi dlouhé a vpředu jako skřínka uzavřené. „Správný“ klavír musel dle mého posouzení mít ploché víko nad klaviaturou!
Nesmírnou hodnotu tohoto historicky cenného empirového nástroje tenkráte nikdo nerozpoznal. Jestli jeho nedostatky byly zaviněné přílišným stářím nebo mým zacházením s nim, kdy čím dále více kladívek se totiž ulamovalo, dnes již nevím. Ladič musel být stále častěji zván k nutným opravám. A to lezlo do peněz. Otec vše nakonec zařídil tak, aby při opravách a klížení kladívek byl vždy přítomen a mohl rozsah oprav kontrolovat. Nakonec to jednou zkusil sám a povedlo se to! Stal se skoro odborníkem. Bylo již na čase. Ukázalo se, že Chopinova etuda ulamovala 2-3, koncertní etuda Liszta 4-5 kladívek. A protože otec neměl každý den čas na potřebná klížení, vznikl sám od sebe týdenní pracovní rozvrh. V pondělí a úterý jsem hrál Bacha a Mozarta, ve středu Beethovena, ve čtvrtek Chopina a v pátek Liszta. A v sobotu se pak klížila kladívka.
Tak to samozřejmě nemohlo jít do nekonečna. Synáčkovi se koupil nový klavír! Nejprve ale muselo potřebné místo uvolnit to staré křídlo. Rodina tedy sháněla zájemce a podařilo se jej najít. Na nástroj se přišel podívat jeden sedlák z Hejtmánkovic. Podíval se… a koupil. „Kdy si pro něj pošlete nějakého stěhováka?“ ptali se ho rodiče. „Na co stěhováka, to zvládneme sami, do Hejtmánkovic to je kousek, jsme samí siláci!“ odvětil na to kupec.
Zanedlouho se ti siláci objevili. Před domem stál přistavený žebřiňák s párem koní. Přeochotně jsme pomáhali při demontáži pedálů a vyšroubování podstavců. Pak stál ten těžký nástroj již jen na své hraně. Po jednotlivých metrech sesouvali čeledíni asi 250 kilogramů těžké křídlo po schodišti. S hrůzou nahánějícím poskakováním po jednotlivých schodech až k domovním dveřím. Před domem bylo malé odpočívadlo, ze kterého se muselo přes roh po dalších čtyřech schodech dojít na cestu. A tehdy se to stalo. Ta dlouhá skříň nástroje se rozkývala, nezkušení muži ji už nedokázali zvládnout a …jen zapraskalo dřevo, s podivným zvukem se trhaly struny a vzduchem létala kladívka!
Poctivě jsme sesbírali všechny třísky a na opravu doporučili našeho ladiče, který křídlo do podrobnosti znal! A my ztratili obavy z nějakých reklamací praskajících kladívek!
Co se s tebou starý nástroji mého uměleckého klavírního přednesu asi dělo dále? Spravili tě na muzejní exponát nebo jsi skončil někde na smetišti? Kdož ví.
Z němčiny přeložil Karel Bůna
