Ji¾ od dìtství mì lákala Francie. Nejprve kouzelné a tajuplné zámky na Loiøe, pozdìji bohémská sladká Paøí¾, a kdy¾ jsem si – ji¾ v dospìlém vìku – pøeèetla kdeco od Miroslava Horníèka, stala se pøedmìtem mé touhy Provence. Paøí¾ jsem v poklusu zhlédla pøedloni, a tak kdy¾ se na zaèátku letošního roku zaèalo uva¾ovat o cíli letošního zahranièního zájezdu, doufala jsem v skrytu duše, ¾e naším cílem bude vysnìná Provence. Vyšší mocnosti – v mém pøípadì man¾el – však rozhodly jinak. ®ádná Provence! Budou se poznávat perly Francie. A tìmi perlami mìly být, alespoò podle katalogu Èedoku, Bretaò a Normandie.
Lovci perel jsme se stali v pátek 15.èervna 2007, kdy¾ nás po dvouhodinových letištních procedurách koneènì pohltil airbus ÈSA létající na trase Praha – Paøí¾. S nelibostí jsem konstatovala, ¾e opìt nesedím u okénka, nýbr¾ u ulièky, ale rychle jsem se s tím smíøila a jala se tipovat, kdo z procházejících cestujících by mohl patøit k úèastníkùm zájezdu. A nutno øíct, ¾e jsem se ve svých odhadech ani moc nemýlila. Odstartovali jsme s asi pùlhodinovým zpo¾dìním zapøíèinìným „pøetí¾eností letových drah nad Evropou“. Tuto formulaci jsem si zapamatovala a pøi zpáteèní cestì jsem konstatovala, ¾e ve vzduchu je husto zøejmì poøád – a» je to v pátek v poledne, nebo ve støedu naveèer. Nu co¾! Pøipoutala jsem se, vyslechla bezpeènostní pokyny a dozvìdìla jsem se, ¾e do Francie nás letadlem èeské letecké spoleènosti dopraví kapitán s polským jménem.Mezitím jsem zaregistrovala, ¾e mladík, který v naší trojici sedadel obsadil ono ký¾ené místo u okénka, sotva dosedl, usnul. No jo, asi se s výhledem z okna lépe spí!Ne¾ jsem tento poznatek staèila vstøebat, ocitl se pøede mnou balíèek s obèerstvením a díky turbulencím, do nich¾ jsme se dostali, zaèala moje káva opouštìt šálek. Drncalo to, jako kdy¾ jedete trabantem po koèièích hlavách. Ale i to se pøe¾ilo, káva naštìstí neskonèila u mne v klínì, ale pouze na tácku, tak¾e let pokraèoval v pohodì. Na výsuvných obrazovkách nad sedadly jsme byli prùbì¾nì informováni, kudy letíme, v jaké výšce a pøi jaké venkovní teplotì. Sotva jsme odevzdali pozùstatky po našem hodování, dozvìdìli jsme se, ¾e zaèínáme klesat a chystáme se na pøistání v Paøí¾i, kde bylo oblaèno, teplota 24°C. O tom, ¾e zaèínáme klesat, mne nikdo informovat nemusí. V¾dy toti¾ ohluchnu jako poleno a zaène mne krutì píchat v uších, aèkoli ¾výkám jako pubescent první kategorie.
Pøistání i pasová kontrola probìhly úspìšnì a nastal lov na zavazadlo. Všichni jsme se rozestavili kolem pojízdného pásu a laèným pohledem sledovali otvor, z nìho¾ mìl vyjet ký¾ený kufr èi taška. Nejprve nejelo nic. Asi po pìti minutách vyjela rozmìrná krabice, k ní¾ se však nikdo nehlásil. Dùstojnì nás tedy všechny objela a zmizela „kdesi“. A zase nic. Po dalších pìti minutách opìt vyplula na molo ji¾ známá krabice. Ani tentokrát nemìla úspìch. Abych to zkrátila, prozradím, ¾e se projela šestkrát, ne¾ se v závìsu za ní objevil první kufr. Nu a mezi posledními tøemi zavazadly – jak je u mne ostatnì zvykem – dorazil koneènì i náš kufr. Se š»astnì uloveným kufrem jsme se vydali hledat prùvodkyni Èedoku, je¾ nás v pøíletové hale mìla èekat. Èekala, nasmìrovala nás nejen k vytou¾eným toaletám, ale také k východu, u nìho¾ nás èekal modrý autobus znaèky Renault s nápisem Èedok a s pohodovým øidièem. Prùvodkynì nic neponechala náhodì, mìla nás u¾ i rozesazené podle zasedacího poøádku, a tak jsme jenom vypudili ze „svých“ míst vetøelce a byli jsme pøipraveni na dlouhou cestu smìr Chartres, kde nás èekala proslulá katedrála. Jen¾e katedrála se ještì mìla naèekat! Vyjí¾dìli jsme toti¾ z Paøí¾e v pátek kolem tøetí hodiny odpolední, tak¾e jsme byli uvìznìni v nekoneèných kolonách , které se pouze posunovaly. A tak zatímco z Prahy do Paøí¾e jsme letìli asi 1 hodinu 25 minut, z Paøí¾e jsme se probojovávali víc jako 2 hodiny. A proto¾e do Chartres bylo ještì daleko, dostaly se na poøad první úpravy programu…
Chartres
Do Chartres jsme tedy pøijeli v pátek a¾ veèer. Moc nechybìlo do deváté hodiny, kdy¾ jsme vjí¾dìli do ulic mìsta, jeho¾ upravenost a pùvab nás okouzlily hned zpoèátku. A to nás u¾ z dálky vítaly vì¾e impozantní katedrály. Jak u¾ jsem se minule zmínila, prohlídka mìsta a hlavnì katedrály byly naplánovány na páteèní podveèer. Jen¾e katedrála se zavírá veèer o ètvrt na 9, tak¾e nezbylo, ne¾ si její návštìvu nechat na ráno pøíštího dne. Èas nás tlaèil i z jiného dùvodu. Na 8 hodin byla objednána veèeøe v restauraci v jedné okrajové èásti Chartres… A tak následovalo klièkování našeho autobusu smìr Mainviller (co¾ byla –nazveme-li to „po našem“- nìco jako místní èást Chartres). Autobus posléze zastavil u skupiny budov, je¾ ve mnì svým vzhledem asociovala spíš Divoký západ ne¾ Francii. Jednoduchá zánovní døevìná budova pøipomínající bytelnou stodolu, s venkovním kovovým schodištìm, které umo¾òovalo pøístup na pavlaèe táhnoucí se ve dvou øadách po celé délce stìny, to byl náš hotel. Z pavlaèe vedly dveøe pøímo do malých pokojù s pøíslušenstvím. Hned vedle hotelu stál supermarket, naproti Mac Donald a o kousek dál nevelká restaurace vybavená ve venkovském stylu. Tam nás èekala veèeøe. A tak honem ulo¾it zavazadlo do pokoje, udìlat zadost základní hygienì a poklusem na veèeøi! No a tady jsme se setkali s jedním problémem, který nás spolehlivì provázel, a» jsme stolovali kdekoliv. A tím problémem bylo nesmírnì stìsnané sezení u stolu. Jako by se Francouzi s nìkým vsadili, ¾e k tøímetrovému stolu nacpou celý zájezd èítající asi 30 lidí. A tady musím s údivem konstatovat, ¾e se jim to v¾dy nìjak povedlo. K veèeøi jsme dostali jako první chod nesmírnì chutnì upravený salát s nezbytnou bagetou. Ne nakrájenou na plátky, jak jsme zvyklí u nás, ale nalámanou na nevelké èásti. (Nutno øíci, ¾e francouzské bagety, jako¾ i peèivo vùbec by zaslou¾ily zvláštní oslavnou kapitolu!) Mìla jsem neblahé tušení, ¾e bude následovat ryba. Tušení mne nezklamalo, ale ryba byla kostíprostá a tak dobrá, ¾e se po ní jen zaprášilo. Zajímavé bylo, ¾e Francouzi jako pøílohu k rybì podávají èasto rý¾i.Tentokrát se pøílohou staly kromì rý¾e i opékané brambory a mladé zelené fazolové lusky, co¾ je pøíloha velmi èastá a chutná, to vše ve velmi decentním mno¾ství. Na závìr ka¾dý doplnil denní dávku vitamínù miskou ovocného salátu. K pití jsme dostali na stùl karafy s vychlazenou vodou a ka¾dý pøibli¾nì 2 dcl èerveného vína. Víno jsme pak dostávali ke ka¾dé veèeøi, ale tak chutné, jako bylo to z prvního veèera, nebylo u¾ ¾ádné z nich. Po veèeøi, která se protáhla pøes 10. hodinu, jsme u¾ smìøovali do postelí. Mìsto bylo na veèerní procházku pøíliš vzdáleno a vedoucí navíc slibovala, ¾e druhý den bude snídanì v 7, abychom o pùl 8. mohli vyjet do centra Chartres.
Ráno jsme brzké vstávání pøe¾ili, honem zapakovali veèer rozbalený kufr a pøed sedmou u¾ jsme jako správní èeští úèastníci zájezdu mlsnì stepovali v jídelnì, kde nás èekala pestrá, vydatná a hlavnì chutná snídanì podávaná formou švédského stolu. Nasyceni jsme o pùl 8. všichni ukáznìnì stáli u autobusu. My jsme byli vùbec netypicky ukáznìná sestava! Všichni chodili všude vèas, ba nìkdy a¾ pøedèasnì, nikdo se neztratil, na nikoho se nemuselo nikde èekat. I naše vedoucí kvitovala, ¾e jsme ojedinìlí zjevové v historii èeské organizované turistiky. Krátce po pùl 8. u¾ nás autobus odvá¾el do centra mìsta, do blízkosti katedrály. Po cestì jsem pøímo hltala krásnì upravené domeèky, obklopené záplavou kvìtin, se svì¾e zelenými udr¾ovanými trávníèky. Kvìtina, jí¾ je Francie pøímo zaplavena, je hortenzie. Najdete tam všechny odstíny-od svìtlounce rù¾ové pøes sytì rù¾ovou, smetanovì na¾loutlou a¾ po nádhernì nì¾nì modrou. Hortenzie jsem si za tìch nìkolik francouzských dnù zamilovala. Autobus nás vyklopil ne pøíliš daleko od katedrály zasvìcené Pannì Marii. Dnešní katedrála Notre Dame ji¾ od svého zalo¾ení šestkrát zmìnila podobu. Poprvé byl na tomto místì zalo¾en chrám ve 4. století, ale byl znièen po¾árem. Po¾ár byl pøíèinou zániku i dalších chrámù postavených na tomto místì. Dnešní katedrála byla zalo¾ena v roce1124 na základì tzv. zlatého èísla (1,618 -všechny rozmìry jsou násobkem tohoto èísla) a na její podobì je zøejmý pøechod od románského slohu ke gotice. Ji¾ní vì¾, Clocher Vieux, je ukázkou románské prostoty, zatímco vyšší severní vì¾, Clocher Neuf, je u¾ sebevìdomá- svìtlejší a štíhlá. U støední brány, Portail Royal, jsme nemohli pøehlédnout zasmušile shlí¾ející, úmyslnì prodlou¾ené postavy ze Starého zákona. Sochaøská výzdoba severní a ji¾ní brány pùsobí mnohem ¾ivìji a svì¾eji.Katedrála se chlubí 173 nádhernými okny. Jejich nezamìnitelná modø a èerveò prosvìcovaná paprsky slunce zanechá v èlovìku nezapomenutelný dojem.K tìm nejstarším a nejslavnìjším oknùm patøí okno na ji¾ní stranì zobrazující Pannu Marii s malým Je¾íškem na klínì. Panna Maria je v katedrále zachycena na výzdobì oken a v sochách 175krát. Pùvodní, nejstarší soška, nazývaná „èerná panna“ se ji¾ nezachovala. Uprostøed lodi na dlá¾dìní najde návštìvník labyrint.Ve støedovìku hledali vìøící cestu od jeho obvodu ke støedu, co¾ byla souèást jejich mystického duchovního cvièení. Kdy¾ jsme do katedrály vstoupili my, tonula loï v hlubokém šeru a právì ze støedu chrámové lodì zazníval tlumený, monotónní, ale fascinující zpìv, èi lépe-brumendo. Kdy¾ jsme pøišli blí¾, uvidìli jsme asi 20 osob pravidelnì rozestavených po obvodu labyrintu, je¾ v záøi nìkolika svící snad provozovaly nìjakou magickou bohoslu¾bu. Jejich zpìv byl doprovázen pohyby pa¾í, je¾ se tu vznášely vzhùru sledovány pohledem oèí, tu se spojovaly v øetìz s pa¾emi sousedù. V tu chvíli jsem si poprvé manì uvìdomila, ¾e jsem v zemi, která má svoji slavnou keltskou minulost… Ale pak se rozsvítilo svìtlo, kouzlo pominulo a èlovìk si uvìdomil, ¾e je potøeba si pospíšit, proto¾e nás ten den èeká ještì daleká cesta. A tak honem ještì pár snímkù pøed katedrálou a cesta k autobusu, který nás odveze do Rennes…
Dùstojnì nás tedy všechny objela a zmizela „kdesi“. A zase nic. Po dalších pìti minutách opìt vyplula na molo ji¾ známá krabice. Ani tentokrát nemìla úspìch. Abych to zkrátila, prozradím, ¾e se projela šestkrát, ne¾ se v závìsu za ní objevil první kufr. Nu a mezi posledními tøemi zavazadly – jak je u mne ostatnì zvykem – dorazil koneènì i náš kufr. Se š»astnì uloveným kufrem jsme se vydali hledat prùvodkyni Èedoku, je¾ nás v pøíletové hale mìla èekat. Èekala, nasmìrovala nás nejen k vytou¾eným toaletám, ale také k východu, u nìho¾ nás èekal modrý autobus znaèky Renault s nápisem Èedok a s pohodovým øidièem. Prùvodkynì nic neponechala náhodì, mìla nás u¾ i rozesazené podle zasedacího poøádku, a tak jsme jenom vypudili ze „svých“ míst vetøelce a byli jsme pøipraveni na dlouhou cestu smìr Chartres, kde nás èekala proslulá katedrála. Jen¾e katedrála se ještì mìla naèekat! Vyjí¾dìli jsme toti¾ z Paøí¾e v pátek kolem tøetí hodiny odpolední, tak¾e jsme byli uvìznìni v nekoneèných kolonách , které se pouze posunovaly. A tak zatímco z Prahy do Paøí¾e jsme letìli asi 1 hodinu 25 minut, z Paøí¾e jsme se probojovávali víc jako 2 hodiny. A proto¾e do Chartres bylo ještì daleko, dostaly se na poøad první úpravy programu… 
supermarket, naproti Mac Donald a o kousek dál nevelká restaurace vybavená ve venkovském stylu. Tam nás èekala veèeøe. A tak honem ulo¾it zavazadlo do pokoje, udìlat zadost základní hygienì a poklusem na veèeøi! No a tady jsme se setkali s jedním problémem, který nás spolehlivì provázel, a» jsme stolovali kdekoliv. A tím problémem bylo nesmírnì stìsnané sezení u stolu. Jako by se Francouzi s nìkým vsadili, ¾e k tøímetrovému stolu nacpou celý zájezd èítající asi 30 lidí. A tady musím s údivem konstatovat, ¾e se jim to v¾dy nìjak povedlo. K veèeøi jsme dostali jako první chod nesmírnì chutnì upravený salát s nezbytnou bagetou. Ne nakrájenou na plátky, jak jsme zvyklí u nás, ale nalámanou na nevelké èásti. (Nutno øíci, ¾e francouzské bagety, jako¾ i peèivo vùbec by zaslou¾ily zvláštní oslavnou kapitolu!) Mìla jsem neblahé tušení, ¾e bude následovat ryba. Tušení mne nezklamalo, ale ryba byla kostíprostá a tak dobrá, ¾e se po ní jen zaprášilo. Zajímavé bylo, ¾e Francouzi jako pøílohu k rybì podávají èasto rý¾i.Tentokrát se pøílohou staly kromì rý¾e i opékané brambory a mladé zelené fazolové lusky, co¾ je pøíloha velmi èastá a chutná, to vše ve velmi decentním mno¾ství. Na závìr ka¾dý doplnil denní dávku vitamínù miskou ovocného salátu. K pití jsme dostali na stùl karafy s vychlazenou vodou a ka¾dý pøibli¾nì 2 dcl èerveného vína. Víno jsme pak dostávali ke ka¾dé veèeøi, ale tak chutné, jako bylo to z prvního veèera, nebylo u¾ ¾ádné z nich. Po veèeøi, která se protáhla pøes 10. hodinu, jsme u¾ smìøovali do postelí. Mìsto bylo na veèerní procházku pøíliš vzdáleno a vedoucí navíc slibovala, ¾e druhý den bude snídanì v 7, abychom o pùl 8. mohli vyjet do centra Chartres. 
zalo¾en chrám ve 4. století, ale byl znièen po¾árem. Po¾ár byl pøíèinou zániku i dalších chrámù postavených na tomto místì. Dnešní katedrála byla zalo¾ena v roce1124 na základì tzv. zlatého èísla (1,618 -všechny rozmìry jsou násobkem tohoto èísla) a na její podobì je zøejmý pøechod od románského slohu ke gotice. Ji¾ní vì¾, Clocher Vieux, je ukázkou románské prostoty, zatímco vyšší severní vì¾, Clocher Neuf, je u¾ sebevìdomá- svìtlejší a štíhlá. U støední brány, Portail Royal, jsme nemohli pøehlédnout zasmušile shlí¾ející, úmyslnì prodlou¾ené postavy ze Starého zákona. Sochaøská výzdoba severní a ji¾ní brány pùsobí mnohem ¾ivìji a svì¾eji.Katedrála se chlubí 173 nádhernými okny. Jejich nezamìnitelná modø a èerveò prosvìcovaná paprsky slunce zanechá v èlovìku nezapomenutelný dojem.K tìm nejstarším a nejslavnìjším oknùm patøí okno na ji¾ní stranì zobrazující Pannu Marii s malým Je¾íškem na klínì. Panna Maria je v katedrále zachycena na výzdobì oken a v sochách 175krát. Pùvodní, nejstarší soška, nazývaná „èerná panna“ se ji¾ nezachovala. Uprostøed lodi na dlá¾dìní najde návštìvník labyrint.Ve støedovìku hledali vìøící cestu od jeho obvodu ke støedu, co¾ byla souèást jejich mystického duchovního cvièení. Kdy¾ jsme do katedrály vstoupili my, tonula loï v hlubokém šeru a právì ze støedu chrámové lodì zazníval tlumený, monotónní, ale fascinující zpìv, èi lépe-brumendo. Kdy¾ jsme pøišli blí¾, uvidìli jsme asi 20 osob pravidelnì rozestavených po obvodu labyrintu, je¾ v záøi nìkolika svící snad provozovaly nìjakou magickou bohoslu¾bu. Jejich zpìv byl doprovázen pohyby pa¾í, je¾ se tu vznášely vzhùru sledovány pohledem oèí, tu se spojovaly v øetìz s pa¾emi sousedù. V tu chvíli jsem si poprvé manì uvìdomila, ¾e jsem v zemi, která má svoji slavnou keltskou minulost… Ale pak se rozsvítilo svìtlo, kouzlo pominulo a èlovìk si uvìdomil, ¾e je potøeba si pospíšit, proto¾e nás ten den èeká ještì daleká cesta. A tak honem ještì pár snímkù pøed katedrálou a cesta k autobusu, který nás odveze do Rennes…