Když babičky cvičí Tai-Či
Začalo to krátkým oznámením v regionálních novinách: „Pro všechny, kteří usilují o upevnění svého zdraví a chtějí využít léčebné metody z Východu, otevíráme kurz Taj-Či. Pohybovými cviky objevíte proudění skryté energie a nastolíte harmonii těla i ducha.“ Ámen, dodala jsem k závěru věty, a šla jsem se přihlásit. Vzhledem k tomu, že ČT uváděla kdysi záběry scvrklých čínských babiček a dědečků, kteří půvabnými pohyby suchých paží dokonale harmonizovali s přírodou, věděla jsem, že Taj-Či je 
cvičení stvořené pro mě. Rozhodla jsem se, že budu taky harmonizovat.
Skupina tajčichtivých cvičenců ke které jsem byla zařazena, sestávala z osmi barbín, dvou babiček včetně mne, tří svalovců a osmi cvičenek, které ani v nejmenším nepřipomínaly scvrklé čínské stařenky. Renomovaný učitel, mistr Taj-Či cjuaň ve stylu Čcheň, absolvent Školy dřímajícího tygra, nám rozdal papíry s rozepsanou sestavou 24 forem Taj-či. Popis jednotlivých forem byl psán česky, ale pro mne měl stejnou platnost, jako kdyby byl psán čínským kaligrafickým písmem. Četla jsem: Pohlazení páva za ocas zleva. Had a zlatý kohout stojí na levé noze. Prohrábnutí hřívy divokého koně. Odtlačení opice. Obrat a kop levou patou. Bodnutí jehly do mořského dna. Prohození tkalcovského člunku.…. atd. atd. Přepadlo mě zlé tušení.
Jenomže nic nemusí být tak horké, jak se uvaří. První fází cvičení jsem byla nadšená. Zvládla jsem to nádherně a pochopila hravě. Každý, kdo nevlastnil karimatku, si stáhl z dvoumetrové hromady žíněnku, aby se na ni blaženě uvelebil a relaxoval podle tichých a vemlouvavých pokynů mistra. Učili jsme se přenášení pocitu tíhy do končetin i celého těla. Přes veškeré úsilí se mi přenášení tíhy moc nedařilo. Jediné co mě tížilo, byl močový měchýř a obava, co bude dál. Po deseti minutách relaxace začalo moje zlé tušení nabývat konkrétnější podoby.
První forma Taj-Či bylo zvedání energie. Svalovcům muselo být hej, ale já jsem veškerou energii vyčerpala ovládáním močového měchýře. Nicméně předstírala jsem, že zvedat energii je pro mne hračka.
Druhá forma přesahovala již moje chápání. Mistr nádhernými, ladnými pohyby prohraboval hřívu divokého koně, zatím co já jsem se zmohla tak akorát na jedno ubohé hrábnutí. Barbína, která cvičila za mnou, zjevně nadaná pronikavou inteligencí, si mě otestovala jako babku se sníženým IQ, prohlásila do hrobového ticha: „Paní, děláte to špatně!“ To rozhodlo. Byla jsem odhodlaná vytrvat a propracovat se k formě číslo 15, - což byl Obrat a kop levou patou. Barbína měla štěstí, že opustila naše řady již při páté formě Hry na loutnu. Ostatní barbíny, dva svalovci a jedna babička nevydržely, a průběžně vypadávaly ze skupiny. Cvičení pokračovalo. Každé pondělí dvě hodiny, plných sedm měsíců.
Vím, že nejsem pohybově příliš nadaná, ale někde hluboko v mozkových závitech jsem měla zafixováno přísloví ještě z doby studia německého jazyka: Übung macht den Meister – cvičení dělá mistra. Cvičila jsem usilovně a poctivě. Vidina dosáhnout kvalit mistra, byla nekonečně vzdálená, absolutně nereálná, nedosažitelná. Zorka Jandová, mistryně asijských bojových umění ze mě určitě nebude. Spokojila jsem se s rolí snaživého učně.
V příručce, kterou jsem si zakoupila za účelem prohloubení teoretických vědomostí se pravilo: „Taj-Či je časový moment od ničeho k něčemu – je to substance bytí. Cvičení nás přiblíží k samotné podstatě vesmíru.“ Ve snaze přiblížit se k podstatě vesmíru jsem se v domácnosti začala pohybovat spíš od ničeho k ničemu. Děda začal být velmi kritický k substanci mého bytí. Když jsem jednou u televize procvičovala vláčné, měkké pohyby rukou, prohlásil nevrle: “Proboha co děláš? Vždyť jsi mi mohla vylít kafe!“
Odpověděla jsem dotčeně: „ Nacvičuji formu Bílý jeřáb rozpíná křídla.“
„Ježíšikriste, nemohla bys je rozpínat v předsíni? Nevidím přes tebe na televizi!“ Urazila jsem se a přemýšlela, proč jsem si ho vůbec před padesáti lety vzala.
Navždy vyhoštěna se svým cvičením ze společného obýváku do předsíně, procvičovala jsem jednou Hada a zlatého kohouta stojícího na pravé noze. Tuto složitou formu jsem vláčnými, ladnými pohyby měla v úmyslu přivést k dokonalosti, abych zažila meditaci v pohybu a rozproudila tak léčivou energii čchi. Ani jsem si nevšimla, že mě při té energetické transformaci pozoruje manžel, který s jízlivou jedovatostí prohlásil:
„Ale, ale, nacvičujete Labutí jezero?“
„Móc vtipné!“ opáčila jsem a potlačila chuť předvést mu formu číslo 14 – Úder pěstí na uši.
V létě jsme jeli na dovolenou. Jeli s námi děti, desetiletý vnuk a dvanáctiletá vnučka. Oba věděli o mojí posedlosti cvičením a žádali:
„Babi, že nebudeš cvičit tajči?!“
Nechápala jsem, co jim na tom vadí a zeptala jsem se:
„Proč? je na tom něco špatného?“
„To né, ale nám to připadá takový blbý,“ odpověděl vnouček.
Cvičení v přírodě člověku skutečně přináší pocit vnitřní radosti a harmonie. Když jsem byla přesvědčena, že jsem na zahradě hotelu sama a nikdo mě nevidí, cvičila jsem bosky v orosené trávě. Jednoho dne, zrovna v okamžiku, kdy jsem soustředěně rozháněla oblaky, což je krásná forma číslo 10, jsem za plotem zahrady zaslechla mužský hlas:
„Nevíš kdo to je, ta paní, co tam cvičí?“
Odpověď zněla: „Ne…, já ji neznám. Ale ta tady tak blbne každý den.“
Ten Jidáš! Zapřel vlastní babičku.
V zimě jsem si zlomila ruku. Na tři měsíce mi ji dali do sádry. Rodina byla šťastná a spokojeně si oddechla.
Růžena Sosýnová
