Moje babička bydlí v Libici, a proto jí říkáme Libičková babička. Její dům stojí na konci vesnice u lesa, přímo pod Železnými horami. Je to prosluněný pohádkový dům.
Má v něm hodně slunce, zvířátek a pohádkových strašidýlek i jiných postaviček. Všechny je vymýšlí a šije sama.
Také má v něm spoustu květin. Růží i tulipánů šech barev i maličký kaktus, o který se starám tak, že ho nezalévám. A vedle květin má nejkrásnější slepičky. Bílé, černé i kropenaté. I kuřátka.
Babi, a snášejí stejná vajíčka?
Kdepak.
A jaká?
Jen velikonoční.
To jako uvařené v cibuli a kraslice?
Přesně tak, vajíčka malovaná všema pastelkama. Však na Velikonoce uvidíš.
Také má velký špajz. A voní to tam houbami. Má je vystavené usušené v pětilitrových sklenicích. To je velká krása.
Vždyť spolu chodíme celý podzim do lesa a nosíme domů plné košíky hub. Naučila mě, které jsou jedlé a které nemám sbírat. Už vím, jak se všechny jmenují. Pak je spolu doma krájíme a sušíme.
Když nastane zima, to už babička sedí v obýváku, kreslí, stříhá a u šicího stroje a kouzlí tu všechnu krásu, která je kolem ní. Kočičky, ptáčky, kačenky, kytičky. Před Vánoci zase dělá z velkých šišek vánoční stromečky. Dává je do stojánků a zdobí je. Dětem se líbí a hodně jich rozdá.
A když jde do vsi, každý ji zdraví, ona se usmívá a taky chodí v klobouku.