Jejich dům býval přes den trvale nezamčený, u vchodových dveří obyčejná klika.
„Někdo vás vykrade, máte v předsíni klíče od domu, kabelku, peníze, doklady. Vždyť pokud by někdo vešel dovnitř, nemůžete ho slyšet, ani nás jste neslyšeli přicházet!“ hudrovali občas rodiče.
„TADY se nekrade!“
Tuto dlouholetou, skálopevně vyhlašovanou jistotu domácí paní, jednoho dne značně narušil podivný, jakoby obluzený návštěvník, náhle se zjevivší až v patře, jenž se otázal, zda „tu nebydlí pan Pr… Prošek?“
„Nebydlí, a okamžitě odejděte“ vykázala ho mladá žena s dítětem v náručí. Až později si všimla, že nezvaný návštěvník si při odchodu vzal na památku peněženku i s doklady, které měla v předsíni pohozeny v kabelce, v dětském kočárku.
Teď se už musí něco udělat!
V první fázi zmizela ze vstupních dveří obyčejná klika. Jenomže dveře se rády „samy“ zabouchávají a co dělat na zahrádce bez klíčů? Lze sice dopověsit prádlo, ale nelze zavolat o pomoc, když mobil klidně leží za oknem v zamčené předsíni.
Byl tedy instalován alarm. Vzdělaní montéři rozvěšeli po domě čidla, u vstupních dveří pověsili chytrou krabičku s mnoha tlačítky určenými k programování různých možností zabezpečení. Dolní okruh, horní okruh, když jsme doma, když nejsme doma, když odjedeme na dovolenou atd.atd. Tímto lze vynulovat následky náhodného zabouchnutí dveří, protože v takovém případě bude dveře otvírat správně vyťukaná číselná kombinace.
Jenomže k rodině přísluší i staří rodiče. Někdy přivedou dítě ze školky, jindy během delší nepřítomnosti majitelů jezdí kontrolovat dům, nakrmit, vypustit, či opět vpustit domů rodinné domácí zvíře.
Bylo provedeno školení, oběma rodičům se dostalo náležitého podrobného vysvětlení i s varováním, že špatně vyťukaný kód a nedodržení předepsaného postupu, spustí v domě sirénu, zároveň se rozblikají světýlka na pultu stálé služby ostrahy objektů, a pohotovostní hlídka vyjede zachraňovat majetek.
„A to stojí nemalý peníz, babi, dědo, dejte si proto opravdu pozor na to, kam saháte!“
S velkou trémou jeli senioři poprvé – mladí odjeli do ciziny – nakrmit kocoura, s vědomím že tentokrát je systém zapnutý.
Dokázali odemknout, okamžitě vběhnout do domu a rychle a správně vymačkat tajný kód, který vypíná alarm.
Kocourek byl vděčný za jejich návštěvu, dostalo se mu jídla, pití, i prodrbání kožíšku. Bylo mu vysvětleno, že teď večer, kdy obvykle smí ještě na noční vycházku, už to nejde, musí zůstat doma. Nerad se smířil se situací, ale neprotestoval.
Pak se rodiče se nadechli, soustředili, přeříkali si v duchu i nahlas „pokyny při odchodu z domu“, učinili, co učinit měli, hbitě vyběhli ze dveří (do třiceti vteřin!), vyslechli celý program předpovězeného pípání, které ohlašuje správně provedenou operaci a s ulehčením zamkli a odjeli.
Při zpáteční cestě se ukázalo, že babička nemá svoje hodinky.
„Měla jsem je určitě, popadla jsem je, když jsme odcházeli prve z bytu, ale měla jsem toho v ruce víc, snad jsem si je pak položila do klína… při vystupování mi možná vypadly na silnici. Prosím, pojď, můžeme se vrátit?“
„Počkej, nepospíchej“, pronesl svoji oblíbenou průpovídku její muž. „Možná sis je nechala doma na stole. Nejdříve se podíváme v bytě.“ Stůl byl podle očekávání prázdný, ale mozek mezitím vypátral, jak se to přesně přihodilo.
„Ále, to už je jedno, zůstaňme klidně doma, přece není možné, aby tam ještě ležely. Chodí tam množství pejskařů… Ráda jsem je nosila, ale je to moje chyba, nech to být.“
Muž je však nenapravitelný optimista.
„Ne, pojedeme, alespoň deset procent naděje je vždycky!“
Nerada nasedla k němu do auta.
Když přijížděli ulicí vedoucí k domu, už z dálky uviděli před brankou stát bílé auto s logem – rychlá hlídka, pohotovost! Představili se a položili otázku: „Co se děje?“
„Máme nahlášený alarm, majitelům jsme se nedovolali, už jsme byli vevnitř, nikdo tam není, jenom kocour čekal u dveří. Taktak, že nám neutekl. Nechali jste otevřeno do spodní místnosti, asi tam vešel a čidlo zareagovalo. Ale nic se neděje, tento výjezd platit nebudete, napíšeme to jako technickou závadu.“
„A dejte nám pro jistotu vaše telefonní číslo.“
Děda s babičkou poděkovali, ulevilo se jim, že se to nestalo tak zcela jejich vinou. Tohle přece nemohli vědět!
„Jo, a na plotě leží něčí hodinky… Našli jsme je tady na zemi.“
Utěšili vyděšeného kocourka, vytřeli loužičky (ten alarm hvízdá strašlivě), pevně zavřeli zmíněné dveře, zopakovali si trému při odchodu a jeli domů.
Zajímavě započatý večer se nachýlil k půlnoci, když si šli konečně lehnout. Už zhasli, víčka se klížila, když se z obývacího pokoje ozvalo tichounké cvrlikycvrlikycvrrr. Telefon. Ona, o něco hbitější, vyskočila a pádí k přístroji.
„Tady služba Ostraha objektů, máte doma manžela?“
Jaroslav převzal sluchátko:
„Cože? Zas? To není možné! Ano, do dvaceti minut jsme tam.“
Málem v nočním oděvu se opět řítili nočním městem. Tentokrát už tam stály vysílačkami vybavené pohotovostní vozy dva.
Důvod tentokrát zjištěn nebyl, ale pro jistotu kocour dostal povolení k noční vycházce (lépe řečeno byl vyhoštěn z domu), a hlídatelé se konečně mohli vyspat.
Je to už dávno. Chlupatý člen rodiny, který ještě párkrát podráždil čidlo i nervy obyvatel domu, už není mezi živými, noční poplachy už se nekonají.
Do domu se přistěhovala matka a tchýně. Je trochu pohodlná, nechce se jí chodit otvírat vrátka, která mají stejný kód jako vstupní dveře. Když přicházejí její kamarádky mastit karty, ozývá se celou ulicí:
„Mariééééééé, jaké je to čísloóóóóó????“ a vzápětí zahlaholí odpověď.