O létání
Létám ráda a dá se říci, že i často. Tato moje záliba je asi nějaký pozůstatek zálib(y?) z minulého života, či životů. Jako malá holka jsem seděla u okna v Praze – Podolí, koukala jsem na kopec naproti a snila o tom, že jsem letcem a létám nad ním. Později jsem na kopci trávila spoustu času, ať již sama zasněná nebo s partou výrostků, kdy jsme si tam hráli swingové desky našich rodičů na přenosném gramofonu. Museli jsme točit klikou, vyměňovat jehly, ale to vůbec nevadilo, byli jsme odvázaní a písnička Goody, Goody znějící na louce poblíž místa, kde je dnes Plavecký stadion, mi bude navždy splývat s tímto místem kousku mého mládí.
Jednou, když mi bylo asi 5 let, se tatínek nemohl dívat na moje divoké vlasy a pravil “Evičko, hezky se umej, oblíkni a po snídani půjdeme k holiči na stříhání.” Poslechla jsem, ale jaksi mechanicky, kam jdeme mi bylo jedno, nemohla jsem pustit z hlavy svůj krásný sen, který mne navšítvil k ránu. Scházela jsem v něm po schodech v našem domě. Zastavila jsem se na posledních pěti schodech, které jsou nad vchodem do domu. Uviděla jsem dokořán otevřené dvojdílné vchodové dveře. A pak jsem rozpřáhla ruce, zamávala jimi a skočila. Pravda, že to plachtění, které asi ve snu následovalo, si nijak vybavit nedovedu. Ale to, co se stalo ráno opravdu, to ano. Stála jsem na tom pátém schodě a užívala si ten krásný pocit štěstí, který jsem v tu chvíli cítila. Tatínek šel za mnou a pomalu si zapaloval cigaretu. Já jsem rozpřáhla ruce, zamávala “křídly” – a skočila… Přistála jsem hlavou na železné mříži, která chránila sklo vchodových dveří. Místo k holiči jsme s tátou jeli na pohotovost. Ale až poté, co mi přispěchavší maminka ovázala hlavu a umyla to krvavé nadělení na chodbě v domě.
Když jsem po létech kdesi na Východním Slovensku přijala na pár týdnů “práci vychovatelky” třídy 5. b z Prahy, která tam přijela na tzv. školu v přírodě, pochopila jsem, že jsem v minulém životě musela býti ptákem. Ne nějakou vlaštovkou či brabcem s třepotavými křídly. Ale velkým plachtícím. Však jsem také o tom měla od dětství sny. A tady, na Slovensku na skále zvané Sivec, jsem to pocítila velmi silně.
Po středně dlouhém, ale pro děti jistě užitečném stoupání do vrchu (když odmyslím milostnou dvojici ležící přikrytou dekou na trávě a čekající, až se všech 120 dětí posune z dohledu, když se jich z těch 120 alespoň 50 zlomyslně zeptalo, co tam ti lidé dělají a jestli jim není zima) jsem se ocitla na skalním výběžku asi 1×1 m a pode mnou hluboké údolí s říčkou vinoucí se kolem skal jako modrou tkaničkou a silničkou vinoucí se dole jako bílou tkaničkou. A s rozhledem do široširého okolí hor, údolí a lesů. Bylo to pro mne fascinující. Ale za mnou stálo těch 120 dětí a každé se chtělo podívat. Mohl se ke mně posunout vždy jenom jeden po druhém. Děti byly také fascinovány tou výškou a pohledem dolů, věži ale asi méně než já, která jsem to absolvovala 120krát. Měla jsem tehdy co dělat, abych nerozpřáhla ruce a nevrhla se do volného prostoru. Tak silný to byl létací pocit.
Podobně jako v Paříži na kostela Notre Dam, kam jsem vlezla až na střechu, ale to mi ještě nestačilo, šplhala jsem dále až na hromosvod. Kdo nevěří, mám z toho fotky. Byla jsem úplně očarována jako…jako pták nad Paříží. Ve svých 40 letech jsem poprvé (ano, až tehdy, protože předtím jsem hnila 40 let za železnou oponou) letěla letadlem. Bylo to se skupinou novinářek z postkomunistických zemí, jichž se ujala skupina žen ze Západu sdružených v jakési dobročinné organizaci, aby je poučila o demokracii. Součástí bylo cestování letadlem do Bruselu, do Dublinu a do Athen. Fajn, sedla jsem do letadla byla jsem hodná. Ne, že bych se nějak moc bála, to ne, ale pro jistotu jsem byla hodně pokorná. Ale přitom i moc vzrušená, což jsem za chvíli dávala hlasitě najevo, vstávala jsem ze svého sedadla a nakláněla se k okýnku přes kolegyni, abych lépe viděla. Naše “vedoucí zájezdu” Kanaďanka Laura to nevydržela a vyměnila si se mnou místo u okýnka řka, že ona už je nalítaná dost a ještě lítat bude…
Pché, to netušila, ani nemohla, že v mé prozatím od létání odstrčené bytosti se probudí cestovatel s velkým C… nicméně zařídila, abych na všech letech zmíněného ženského putování měla okénko. A nakonec, radovala se nahlas spolu se mnou, když jsme se vracely z Irska a díky bezoblačnosti nad Šumavou a nad Vltavou jsem mohla cestující emotivně poučit, nad jakými krásnými horami, které tvoří naší hranici, to právě letíme, i představit řeku Vltavu a pak, když jsem pod námi objevila Karlštejn, nebyla jsem k zastavení a celé letadlo se dozvědělo kus historie o našem nejslavnějším hradě a Karlovi IV. Měla jsem tehdy úmysl napsat nějakou cestovatelskou knížku z nebe, ale jaksi jsem nenašla nikde pochopení…. Myslela jsem, že by nejen mne, ale i ostatní cestující v letadlech mohlo zajímat, co je to za město, nad kterým se zrovna vznášíme v Německu, co za řeku obtékající horu na kraji Francie, či jezera v Anglii. O nádherných krajinných obrazech, které mi mé létání později poskytlo, ani nemluvě.
Když jsem na podzim 1996 letěla do Austrálie s mezipřistáním v Singapuru, byl tam zrovna svátek světel. Jako korálky navlečené na šňůrkách obepínající domky, lodě a lodičky zářila světla a světýlka bílá, žlutá a barevná. Oči mi mohly vylézt z důlků nad tou roztomilostí. Po hodině zastávky v asi nejkrásnějším letišti světa (aspoň co jsem spatřila já) jsme vzlétli nad indonéské ostrovy. Byly hustě zelené, moc zajímavé, ale mně se moc klížily oči. Ještě jsem stačila zahlédnout to velkou sopku na Timuru….??, ale pak jsem si opřela hlavu.a zavřela oči… jen jsem si v duchu poručila: vzbuď se, až budeme přilétat nad začátek Austrálie! To nesmím propásnout!
A tak se také stalo.
Jakoby mne něco do víček tlačilo… otevřela jsem je ve chvíli, kdy se na obrazovce před mnou objevila mapa s pobřežím Austrálie a šipka našeho letadla se jí dotýkající…Promnula jsem si oči a stočila je dolů. Ach, nikdy před tím jsem nic takového nespatřila! Modrozelené moře se dotýkalo hnědozelenosvětlého břehu. Ale co jsou ty jakoby ohromné hvědé větve rozhozené po plážích? Nebo jsou modré? Slunce si ze mě dělalo v tu chvíli legraci a měnilo barvy na krajině dole pod letadlem. Podle mapy jsem pak zjistila, že to zřejmě jsou zálivy řek.
Nebo let do Kanady přes Grónsko. Nikdy bych nevěřila, že takové syté a různorodé barvy může člověk spatřit na údajně nehostinné ledové krajině. Obrovitá hnědá kola se zelenými a světlými “jezery”, modré oblouky, žluté a bílé nejroztodivnějšíc obrazce.
Určitě už dnes exisuje spousta obrazů a fotografií zmíněných míst. Nicméně, když jsem se před pár týdny vracela z druhého břehu Atlantického oceánu a na kraji Francie jsem pod sebou viděla město obtočené kol dokola modrou řekou, opět jsem zalitovala, že nikdo nemá zájem o moji mapu letadlového nebe. A dala bych do ní i ty dva tři rybníky, které vidí každý člověk přistávající v pražské Ruzyni. Vím, ke kterým obcím patří. Ale neřeknu… až ve své letadlové knížce…