Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, anebo životní trapasy a paradoxy (52)
Kocourkovské poměry v naší lidové armádě mohu dokumentovat i dalšími příhodami, které by bylo škoda opomenout. V polovině října 1958 jsem nastoupil jako svobodník aspirant na půlroční prezenční službu do Bratislavy, kterou jsme jako budoucí hlavní město Slovenska měli bránit protiletadlovými kanóny. Protože v tom podzimu protáhli vojenští páni některým vojákům „prezenčku“ o pár měsíců, nějak se pro mne nenašla prázdná postel, a tak jsem až do Vánoc spal na zemi na matraci v místnosti telefonní ústředny. Teprve po Novém roce jsem byl převelen do kasáren v Pezinoku.
Nebudu unavovat vojenskou odborností, v polovině dubna – po „jakýchsi“ dalších zkouškách v Brně - jsem byl vyškolen na velitele velitelské čety. Zajímavější jsou však mé civilnější příhody ve vinařském kraji. Koncem zimy jsem konferoval vystoupení estrádního souboru naší velitelské baterie na místním kole Armádní umělecké tvořivosti a jednou jsem dokonce jakž takž zaskakoval za pianistu našeho malého kasárenského tanečního orchestru, když měl ruku v sádře. K našemu velkému překvapení nás pár muzikantů jednou pozvali do malého vinného sklípku. Bylo to sice milé, leč náročné a neskončilo to moc dobře. Po několika malých sklenkách mi už rozjařený majitel sklípku nasadil plný koštýř do úst a pomalu pouštěl ten výborný mok. Ale čeho je moc, toho je příliš. Navíc jsem si vzpomněl na podobně neblahé nalévání vínem před dvěma lety v Jelení Góře. A tak jsem se po pár locích ohnal rukou a ten koštýř nad svým obličejem rozbil! Střepy mi naštěstí neublížily, bílé víno na uniformě moc nevadilo a ani vinař se kupodivu moc nenaštval, asi na to byl zvyklý…
A ještě se zde zmínit o jednom dalším opravdu velmi zajímavém vystoupení toho našeho vojenského estrádního souboru. Byli jsme požádáni, abychom vystoupili na jako kulturní úderka v blízkém psychiatrického zařízení, ale bohužel už jsem zapomněl, kde přesně to bylo, tuším, že v Modre. Měli jsme tam asi hodinové vystoupení pásma scének a písniček a samozřejmě nechyběl ani náš taneční orchestr. Reakce diváků byly zajímavé. Někteří byli neteční, někteří neskutečně nadšení. Náš celkový dojem byl ale dosti pochmurný a dovršil to náš odchod. Když jsme procházeli na dvoře kolem jednoho z uzavřených pavilonů, ze suterénu nám skrze mříže podstrčil jeden chovanec jakýsi zmačkaný moták. Já jsem to zahlédl jen letmo, ani nevím, jak to s ním dopadlo. Ale od kamaráda jsem se později dozvěděl, že v tom motáku byla zoufalá prosba, abychom ho doručili na jistou pražskou adresu, neboť dotyčný chovanec tam byl držen protiprávně - z politických důvodů. Bylo to v březnu 1959. No – obraťme list.
Ačkoliv jsem byl pouhý aspirant, měl jsem přístup do důstojnického klubu, a to z jediného důvodu. Jeho „vedoucím“ byl „prezenčák“ – v civilu číšník z Václaváku od Vaňhy – kterému se velmi líbila mladá herečka, pozdější oblíbená moderátorka Československé televize. Mladičká Jaroslava měla za sebou velký filmový debut ve filmu Štěňata. A já jsem v létě 1958 kamarádil s jednou její spolužačkou a jedním spolužákem. A na vojnu do Pezinoku jsem si vzal, ani nevím proč, pár fotografií různých svých přátel, na kterých byla i „Panča“, jak jí spolužáci říkali! A ta fotka, kterou jsem „nezištně“ číšníkovi věnoval, byla mou permanentkou do důstojnického klubu. Chodil jsem tam na kulečník a někdy i zdarma na „nedopitky“ z důstojnických oslav, tedy na šikovně „ulité“ láhve pezinského a modranského vína. A ke kulečníku se váže další zajímavá příhoda. Zčista jasna jsem byl jednou v neděli odpoledne vyrušen ze své siesty, když pro mne přišel dozorčí, že se mám ihned – na rozkaz velitele bratislavského okruhu - dostavit do klubu. Myslel jsem, že je to žert, ale pak jsem pro jistotu poslechl a čekal co se bude dít. Ten náš velitel tam pořádal kulečníkový zápas s nějakou jinou vojenskou jednotkou a v jeho družstvu chyběl jeden maník. O mně se dozvěděl od vedoucího klubu a tak jsem hrál „tří koulovou stovku“. Bohužel jsem se svým protihráčem prohrál o dva karamboly a náš plukovník s tím svým také. Přitom kdyby kterýkoliv z nás dvou svou partii vyhrál, vyhrálo by i celé družstvo! Samozřejmě celou tu prohru svedli na mne, ale nezavřeli mě… A jako obvykle mohu na závěr přidat další pikantnost – ten plukovník se jmenoval Eliáš, což byla moje přezdívka od útlého mládí!
Ten půl rok na Slovensku jsem přežil bez úhony, ale už za dva roky v dubnu 1961 jsem dostal povolávací rozkaz na vojenské cvičení. A armádní „Kocourkov“ pokračoval, i když zpočátku docela logicky. Byla mi totiž změněna odbornost na vojenského meteorologa, takže veškerá vojenská příprava na vysoké škole byla na nic! Nastoupil jsem na šest neděl na letiště v Hradci Králové, kde jsem mimo jiné předpovídal a prováděl předletové přípravy i pro indonézské Sukarnovy vojenské piloty, kteří zde byli na výcviku. Ovšem šokující událostí, zejména pro tamní velitele, byl můj odchod z tohoto cvičení. Když do mé vojenské knížky zapisovali data právě skončeného cvičení, s hrůzou zjistili, že nemám vojenskou přísahu, což jsem ani já nevěděl! Do Bratislavy jsem totiž před třemi lety na vojnu nastoupil v době, kdy ostatní „bažanti“ už měli přísahu za sebou a o nás aspiranty se nikdo nestaral. Tak jsem za přítomnosti dalších asi tří záložáků, už v civilu, tento výsostný akt provedl! V Kocourkově by bledli závistí…
A už opravdu na závěr těchto vojenských paradoxů jen kratičce o dalších vojenských cvičeních. Nevím, zda to byl nějaký taktický či dokonce strategický záměr, ale ta moje vojenská cvičení téměř vždy probíhala za nějaké světové vojenské krize. V tom dubnu 1961 se něco mlelo na Kubě a v roce 1967 pak „vypukla“ šestidenní válka na Blízkém východě. Důstojníci v záloze byli povolávání na cvičení každé dva až tři roky a tak mi na jednom z dalších byla opět změněna vojenská odbornost. Ještě s několika kolegy z Komořan jsme byli přeřazeni do štábu civilní obrany. Na těchto cvičeních jsme malovali do map různé „doutníky“ – oblasti zamořené po atomovém výbuchu a jednou jsme dokonce byli téměř tři dny „zavřeni“ v podzemí na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem! To zíráte, že!
Po takovém zážitku si pak člověk opravdu velmi váží slunečního světla a snad je to docela zajímavá tečka, za těmito totalitními vzpomínkami. A nyní jen doufám, že jsem nikoho těmito svými vojenskými paradoxy příliš neunavil!
Pamětníci, vzpomínejte!
Ačkoliv jsem byl pouhý aspirant, měl jsem přístup do důstojnického klubu, a to z jediného důvodu. Jeho „vedoucím“ byl „prezenčák“ – v civilu číšník z Václaváku od Vaňhy – kterému se velmi líbila mladá herečka, pozdější oblíbená moderátorka Československé televize. Mladičká Jaroslava měla za sebou velký filmový debut ve filmu Štěňata. A já jsem v létě 1958 kamarádil s jednou její spolužačkou a jedním spolužákem. A na vojnu do Pezinoku jsem si vzal, ani nevím proč, pár fotografií různých svých přátel, na kterých byla i „Panča“, jak jí spolužáci říkali! A ta fotka, kterou jsem „nezištně“ číšníkovi věnoval, byla mou permanentkou do důstojnického klubu. Chodil jsem tam na kulečník a někdy i zdarma na „nedopitky“ z důstojnických oslav, tedy na šikovně „ulité“ láhve pezinského a modranského vína. A ke kulečníku se váže další zajímavá příhoda. Zčista jasna jsem byl jednou v neděli odpoledne vyrušen ze své siesty, když pro mne přišel dozorčí, že se mám ihned – na rozkaz velitele bratislavského okruhu - dostavit do klubu. Myslel jsem, že je to žert, ale pak jsem pro jistotu poslechl a čekal co se bude dít. Ten náš velitel tam pořádal kulečníkový zápas s nějakou jinou vojenskou jednotkou a v jeho družstvu chyběl jeden maník. O mně se dozvěděl od vedoucího klubu a tak jsem hrál „tří koulovou stovku“. Bohužel jsem se svým protihráčem prohrál o dva karamboly a náš plukovník s tím svým také. Přitom kdyby kterýkoliv z nás dvou svou partii vyhrál, vyhrálo by i celé družstvo! Samozřejmě celou tu prohru svedli na mne, ale nezavřeli mě… A jako obvykle mohu na závěr přidat další pikantnost – ten plukovník se jmenoval Eliáš, což byla moje přezdívka od útlého mládí!
