Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Byla doba honů
Soboty, které tehdá vyšly jako klouzavé, tedy volné, a neděle jsme s Danem věnovali myslivosti v okolí Červených Janovic až po Tupadly. Nějaká ta stovka zajíců nebo bažantů – to nebyl žádný problém. Bývaly to prelimináře, tedy počty byly předem určené.
Byl jsem pozván právě k sousedům do Červených Janovic. Parta myslivecká to byla výborná. Trochu jsme se doplňovali. Oni měli vysoké stavy drobné zvěře a u nás na Vickovicku byla skoro stálou zvěří prasátka. Tak od nás k nim na zajíce a bažanty a Janovičáci k nám na černou. Vyhovovalo to všem. Však nakonec se ty dvě honitby dokonce sloučily.
Výhodou bylo, že každý, kdo na hon přišel, si nejen vystřelil, ale i zastřílel! Nemít kolem stovky patron bylo na pováženou. Vždyť jejich honitba už velice voněla Čáslavským krajem. I zde jsme dělali na polích dvě kolečka, tedy řádné kruhové leče. A výřady od dvou do tří set kusů nebyly nic výjimečného.
Pro mne, parkosa z lesa, to nebyla žádná sláva. Nedovedl jsem táhnout po zajíci a potom teprve zmáčknout. Co se mi nasmáli! Já byl zvyklý dvojku v ponosu, a když vyběhl zajíc, nebo táhl bažant, švihem do ramene a hozená rána. Z počátku jsem před matadory, střílejícími s rozmyslem závodníka na střelnici, byl jen pouhý bouchal. Ale časem se vše srovnalo a stavěli mě často na hranice, nebo tam, kde kohouti táhli jako tryskáče a kde na zajíčka byl průsek ne víc jak dva metry.
Tato doba pro mne zůstane tím pravým mysliveckým nebem na zemi. Moc a moc bych přál dnešním mladíkům, které někdy hanobí názvem „ozbrojení brigádníci“, aby se takové doby dožili. Tehdy si každý vystřelil téměř dle své chuti, nebylo třeba spěchat s ranou a tak nebylo tolik neštěstí. Sice byli i nedočkaví, ale ty jsme znali a věděli, jak na ně!
Jenže i mezi dobrými myslivci se najdou takoví, kteří si nejsou docela sympatičtí. Někdy je v tom osobní nenáklonnost, jindy to mohla být i politika. Zrovna jeden takový, který tvořil pro mne tu výjimku, byl postaven v kruhu přes jednoho od nás. Tedy ode mne a Dana. Po jeho boku si vykračoval docela schopný fousek.
Kolečko se dalo pohybu. Moc ran nepadlo. Zajíci se stahovali doprostřed k rybníku, jehož břehy byly obrostlé rákosem. Jen sem tam nějaký zoufalec vyrazil z kola ven.
Můj spolulovec jednoho takového sebevraha střelil. Na hlavu, tak jak to má být. Střelec na poli byl výborný. Horší už to bylo jako člověk nebo myslivec. Jeho pes vyrazil a podle všech mysliveckých regulí zajíce sebral a začal aportovat.
V tu chvíli na mě kouknul Dan: „Hele, můžu?“ „Můžeš!“ - neměl jsem námitek. Tělo obr psa vyrazilo. Střídala se nekonečně dlouhá linie s pouhým uzlíčkem. Náš Daneček, když měl volno a rychlost, tak to stálo za to! Vůbec nemířil v tom výpadu přímo na fouska. Jen si přesně vypočítal, jak jej křižovat, aby se neminuli. Srazili se a rána to byla slušná. Fousek zůstal ležet a zajíc vedle něho. Daneček se kořisti souseda ani nedotkl. Jen dal najevo, že o nějakého ušáka vůbec nejde! Sedl vedle konkurenta, vyplázl jazyk a já přímo viděl i slyšel psí výsměch: „Ty plívo, vstávej! To seš pes honicí, slejško? Kam se hrabeš na nás!“
Pak se vrátil k noze, kouknul na mě a já si myslím, že řekl:Dobrý!!!
Pamětníci, vzpomínejte!