Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (36)
V těchto místech jsem nucen učinit významnou inovaci a při odhalování dalších životních paradoxů postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborů, disciplin - kdo ví? Největší problém budu mít s tím, jak moc se odvážím odhalit své nejnitřnější nitro, takže prosím eventuální čtenáře o notnou míru shovívavosti. A protože nemá cenu těžké věci odkládat, tak ať to mám za sebou, začnu paradoxy a renoncy milostnými, a začnu velmi obecně.
Všichni filozofové, etikové, psychologové i básníci se už dávno shodli na tom, že bez lásky se prostě nedá žít. Dokonce je jasné, že bez lásky by naprostá většina z nás nebyla vůbec na světě, neboť bychom nebyli ani počati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory přenášet i procházet žaludkem a přináší i takové paradoxy, jako že – láska nehněvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám snažil namluvit text jedné starší písně. A že bez lásky žít je soužení, to věděli už textaři za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající režisér Zdeněk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, že slovo láska je nejfrekventovanějším slovem v českých písňových textech a v překladu možná i v textech cizojazyčných. Mám to od něj z první ruky. Jednou počátkem 70. let minulého století jsem měl tu čest, vystupovat s ním v jakémsi pořadu pro děti, natáčeném ještě ve starém studiu ve Vladislavce. A tam měl tento režisér vůči mně, respektive vůči nám meteorologům, jednu velkou výhradu – proč udáváme v předpovědích rychlost větru v metrech a ne v kilometrech, což by si každý uměl daleko lépe představit. Měl vlastně pravdu, těžko jsem to vysvětloval. Pak ale nám meteorologům docela „zalichotil“, když mi prozradil, že v tom jeho osobním výzkumu se slůvko „déšť“ umístilo na ohromujícím třetím místě! Co bylo na místě druhém, jsem bohužel zapomněl. Moc se mi to nezdálo, asi by to chtělo prověřit, ale zpět na naši milostnou parketu.
Láska má tolik podob, že je ani nemohu spočítat – a to mám mat-fyz. fakultu! Jako snad každý jedinec druhu homo sapiens sapiens tak i já jsem začínal láskou platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného, než dnes... U mne sem patří dvě první předškolní, tedy „školkové“ lásky a dále několik předpubertálních i pubertálních lásek, o které jsem tu už zavadil ve střípcích jičínských i vrchlabských. Objektem mých snů to nevadilo, protože jsem to tutlal, a tak se to vůbec nedozvěděly, i když asi některé to posléze vytušily, leč nechávaly mne v tíživé nejistotě.
Jako další stupeň - tedy spíše předstupeň lásky nebo jakási její náhražka - přichází právě v té pubertě s trochou studu sebeláska typu já a já. Sexuologové však říkají, že se v těchto případech nikdo nemusí za nic stydět, naopak, že je to dobrá a bezpečná příprava pro další život. Tady samozřejmě nemohu mluvit za něžné pohlaví, ale za to „silnější“ druhé snad ano. A snad se ještě mohu přiznat, že první „zajímavý“ a dosud neznámý pocit jsem zažil při šplhu na laně a pak v noci ve spaní na sokolském táboře.
Začátky mých „opravdových lásek“, tedy takových, že o mých citech objekty mé lásky alespoň tušily, se datují do éry vrchlabské a další fázi mých milostných začátků – už v Praze - s předstihem nejlépe popsal Bohumil Hrabal v Ostře sledovaných vlacích. V jeho Milošovi Hrmovi, tedy alespoň co se týče milostné problematiky, jsem se doslova poznával!
A pak jsem už postupně zjišťoval jakousi časovou genesi opravdových lásek a opravdového sexu, ale prosím čtenáře, aby další řádky byly brány spíše v rovině obecné, než osobní! V mládí, které je u každého ohraničeno jak „dole“, tak „nahoře“ jinak, se prosazuje sex pokud možno denně, tedy spíše nočně a pokud máte s kým a kde ho provozovat! Ve středním věku pak na doporučení sexuologů přichází sex týdenní, zpočátku dvakrát, později jednou týdně. V penzijním věku se pak postupně dostavuje sex měsíční a posléze sezónní. A tak jak na začátku při platonických láskách se sex pomalu probouzel, tak nakonec poměrně rychle zaniká a opět se mění v lásku bez sexu, na kterou se už s dovolením docela těším! A právě sem se hodí jedna starší dobová anekdota. Komedie je, když máte s kým a nemáte kde, tragedie je, když máte kde a nemáte s kým, a když máte kde i máte s kým, ale musíte na schůzi, pak je to socialisticko-realistické drama!
Vraťme se ale do roku 1962. I když se říká – co je v domě není pro mne, jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro manželství vybral kolegyni z práce. Další druh lásky - lásku manželskou jsem poznal dvakrát. Ta první vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezličky typu – není lásky bez nevěry a žárlivosti, a jak jsou pak ty usmiřovačky sladké. Prostě nějaké ty techtle-mechtle za těch téměř třicet let manželského života na obou stranách byly, techtle určitě, mechtle možná, ale přesto ta první láska manželská nám vydržela tak jak se patří, až do skonu jednoho z partnerů. C´est la vie! Nesmím ale skončit smutně, a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní prožíváme krásnou lásku penzistů. Studentská láska těch našich potomků nevydržela, ale naše drží už více než dvacet let jak helvetská víra! Navíc jsem po vzoru Bolka Polívky koncem minulého století pořídil své druhé drahé polovici Evě „sociální plastiku“, neboť jsem z ní v jejích padesáti letech učinil oficiální mladou paní. A tím vším je vinno, jablko Evino!
Pamětníci, vzpomínejte!
Všichni filozofové, etikové, psychologové i básníci se už dávno shodli na tom, že bez lásky se prostě nedá žít. Dokonce je jasné, že bez lásky by naprostá většina z nás nebyla vůbec na světě, neboť bychom nebyli ani počati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory přenášet i procházet žaludkem a přináší i takové paradoxy, jako že – láska nehněvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám snažil namluvit text jedné starší písně. A že bez lásky žít je soužení, to věděli už textaři za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající režisér Zdeněk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, že slovo láska je nejfrekventovanějším slovem v českých písňových textech a v překladu možná i v textech cizojazyčných. Mám to od něj z první ruky. Jednou počátkem 70. let minulého století jsem měl tu čest, vystupovat s ním v jakémsi pořadu pro děti, natáčeném ještě ve starém studiu ve Vladislavce. A tam měl tento režisér vůči mně, respektive vůči nám meteorologům, jednu velkou výhradu – proč udáváme v předpovědích rychlost větru v metrech a ne v kilometrech, což by si každý uměl daleko lépe představit. Měl vlastně pravdu, těžko jsem to vysvětloval. Pak ale nám meteorologům docela „zalichotil“, když mi prozradil, že v tom jeho osobním výzkumu se slůvko „déšť“ umístilo na ohromujícím třetím místě! Co bylo na místě druhém, jsem bohužel zapomněl. Moc se mi to nezdálo, asi by to chtělo prověřit, ale zpět na naši milostnou parketu.
Vraťme se ale do roku 1962. I když se říká – co je v domě není pro mne, jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro manželství vybral kolegyni z práce. Další druh lásky - lásku manželskou jsem poznal dvakrát. Ta první vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezličky typu – není lásky bez nevěry a žárlivosti, a jak jsou pak ty usmiřovačky sladké. Prostě nějaké ty techtle-mechtle za těch téměř třicet let manželského života na obou stranách byly, techtle určitě, mechtle možná, ale přesto ta první láska manželská nám vydržela tak jak se patří, až do skonu jednoho z partnerů. C´est la vie! Nesmím ale skončit smutně, a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní prožíváme krásnou lásku penzistů. Studentská láska těch našich potomků nevydržela, ale naše drží už více než dvacet let jak helvetská víra! Navíc jsem po vzoru Bolka Polívky koncem minulého století pořídil své druhé drahé polovici Evě „sociální plastiku“, neboť jsem z ní v jejích padesáti letech učinil oficiální mladou paní. A tím vším je vinno, jablko Evino!