Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (34)
A nyní bych si dovolil velmi nostalgicky vzpomenout na pár (doslova) zajímavých kolegů z fakulty. Jedna vzpomínka bude krátká, druhá delší.
Na přednášky s námi v prvním ročníku chodila slepá matematička Kárka, která nám pak bohužel brzy zmizela „z očí“. Nevím, zda studia dokončila, myslím že ano, a každopádně jsem se později od jejích kamarádek dozvěděl, že se z ní stala učitelka. Dalším jinak postiženým kolegou byl také matematik, který měl obě ruce od narození jen po lokty! Ačkoliv byl Pražák, chodíval na „náš“ kolejní dvůr hrávat fotbal. Docela to válel, neboť nohy měl samozřejmě naopak pořádně vytrénované. Mnohem obdivuhodnější bylo, jak dovedl hrát ping-pong! A vůbec jsme pak nemohli pochopit, jak se naučil tak krásně psát a jak si stíhal na přednáškách vše zapisovat! Navíc – nomen-omen - měl první výkonnostní třídu v šachu a jeho jméno bylo téměř shodné s jménem tehdy nejslavnějšího amerického šachisty Fishera! No a také hrál samozřejmě výborně bridge. O hezkých pár let později jsem se s tímto svým kolegou častokrát potkal na bridgeových soutěžích, kde jsme všichni, samozřejmě potají, obdivovali, jak briskně dovedl zařadit své karty do speciálního prkénka se třinácti šikmými rýhami tak, že na ně ostatní hráči neviděli. No a pak jsme asi dvakrát proti sobě hráli nohejbal v jakési soutěži pražských ústavů.
Zde opět nastává malé dilema, kam zařadit další střípek, který se týká bridge, přesněji bridgeových večerů v pražské jídelně U Bumbrlíčků. Tam chodila v sedmdesátých letech večer zajímavá společnost. Setkával jsem se tam nejen s některými bývalými spolustudenty z fakulty, ale i s opravdovými všeobecně známými osobnostmi.
Chodíval tam na příklad table-tenisový mistr světa Ivan Andreadis, bývalý letec RAF pan Šefl, který nám vyprávěl, jak při náletech vyhazovali z letadla prázdné láhve koka-koly, které v pádu vydávaly zvuk, který strašil a rušil německou protiletadlovou obranu. S dojetím a úctou vzpomínám na tehdy více než osmdesátiletého pana Voňavku, který byl dokonce jednoho večera mým partnerem, a o kterém jsem se dozvěděl, že byl v roce 1911 mistrem Čech ve skoku vysokém! A samozřejmě bridge vždy hráli a hrají naši výborní šachisté a šachistky – jako třeba Vlastík Jansa nebo Květa Eretová. V těch letech byl bridge ideologicky poněkud nevhodná karetní hra a domnívám se, že i dnes je stále třeba tuto karetní hru propagovat. Stále asi mnoho lidí neví, že co se týče exaktního myšlení je to hra, která hravě konkuruje šachu, uplatní se v ní i různé finesy a navíc proti královské hře je mnohem společenštější. Dá se při ní na příklad i mírně konverzovat a také leccos konzumovat. A že se v ní konají i různá mistrovství Evropy a světa, to už je snad známo. Když jsem jako mariášník s bridge začínal, žasl jsem nejen nad jeho variabilitou, propracovanými licitačními systémy, ale při turnajích i nad jeho přesnými a objektivními pravidly. Všechny dvojice na turnaji sehrají postupně naprosto stejná rozdání, a tak je vyhodnocení turnaje výsostně objektivní.
Pro ty, kteří „do tohoto“ trochu vidí – mohu přidat dvě tradující se bridgeové perličky ze staré dobré Anglie. Známý lord XY prý vydědil svého jediného syna proto, že v jedné jejich společné partii nevytrumfoval! A z podobného soudku – Po londýnských ulicích prý chodí mnoho žebráků a prodávají zápalky, protože v bridgeových partiích, když hráli o peníze, nevytrumfovávali příliš často!
A nastává čas „proletět“ naposled naší matematicko-fyzikální fakultou. V prvních třech semestrech jsem bral prospěchové stipendium, zřejmě mi postačil výborný základ z gymplu. Pak však začalo přituhovat. Sice jsem „dělal“ všechny zkoušky v prvním termínu, ale zejména na konci pátého semestru to bylo jednou „o prsa“. Na zkoušce z mechaniky u profesora
Brdičky to bylo s přimhouřením obou jeho očí za tři! Byla to má první trojka a ten milý profesor mi dokonce nabízel, ať přijdu ještě jednou, neboť tou trojkou přijdu o možnost získání červeného diplomu. Protože jsme ale v té době razili „hrdé“ heslo – nejsme žádní filatelisti, tu mimořádnou nabídku jsem bohužel odmítl. Mimochodem – ze syna tohoto výborného profesora se pak vyklubal vynikající hokejista pražské Sparty. Přesně v polovině studií se pak rozhodovalo o tom, na jakou specializaci půjdeme. Jako obyčejně i zde se vše plánovalo, a zřejmě i proto, že jsme se stále nacházeli ve studené válce, nejvíce studentů, včetně mé maličkosti, bylo zařazeno na atomovou fyziku! Někteří studenti, zejména „ádékáři“, dokonce odjeli studovat tuto specializaci do Moskvy a Dubny. Atom se mi rozbíjet nechtělo a rozhodl jsem se, že budu bojovat o geofyziku. S kamarádem Vladimírem jsme si napsali žádost o přeřazení a osobně ji donesli na ministerstvo nějakému referentovi. A světe div se – ono nám to vyšlo! Udělali jsme moc dobře, neboť studium bylo lehčí, na té specializaci nás bylo jen šest a v posledních dvou ročnících se opět v mém indexu sem tam objevila i jednička.
Pamětníci, vzpomínejte!
