Kola vlaku na kolejích drnkala své dyn dyn a já se kochala podzimní krajinou za oknem. Mám ráda ten čas, kdy na stromech začne kvést listí, a pak se tichounce snáší k zemi. Najednou se energicky rozlétly dveře a do kupé vstoupilo mé dětství. Mělo veliký batoh na zádech a podobalo se Jarce z Rakovníka, kterou jsem poprvé uviděla, když mi bylo osm let. Ze stěhovacího auta, které zastavilo v Erbenově ulici, vynášeli moji rodiče nábytek do našeho nového domova a já se rozhlížela kolem sebe, kde že teď budeme žít. Z vrátek u protějšího domku vyšla holčička skoro o hlavu větší než já. Měla žluté spartakiádní tričko, modré trenýrky s kapsičkou a na tenkých nožkách ušmudlané jarmilky. Okamžik jsem si ji prohlížela a pak bez dlouhého přemýšlení řekla: „Ty se mi líbíš. S tebou budu kamarádit.“
To kamarádství nám vydrželo desítky let i přesto, že mě v dospělosti život zavál z rodného Rakovníka přes půl republiky.
Pozorovala jsem spolucestující, která jako by Jarce vypadla z oka, dívala jsem se, jak na hliníkové žbrdlinky nad hlavou uložila batoh, a nestačila se divit té vzácné podobě.
„Dokonce i filigránový prsten s českým granátem na levačce má stejný jako moje rakovnická kámoška,“ žasla jsem čím dál víc.
„Musím se s tou paní dát do řeči,“ napadlo mě, a tak jsem hned vypálila otázku: „Že jsem tak smělá, kampak jedete s tím velkým batohem?“
„Ááále,“ mávla rukou, až se jí na prsteníčku zablýsklo červeným kamínkem, „jedu do Polska mužovi pro tabák.“
A byla moje. Tu osobu si nenechám ujít. Kdyby po Dé jedničce nejezdila auta, ale chodili lidé po svých, a kdyby tam byla hlava na hlavě a já s nimi šlapala pěšky do Brna, takové štěstí, takovou inspiraci, takovou člověčinu, jak já říkám vzácnému náboji, který v sobě někteří lidé mají, hned tak nepotkám.
Než jsem vystoupila z vlaku, vyměnily jsme si číslo telefonu, a to byla právě ta vteřina, kdy mi do života vstoupila Maruška.
Za pár dnů zazvonil telefon a ozval se v něm její hlas.
„Kdypak, Jarunko, jedeš zase k mamince do Olomouce?“ byla zvědavá.
„Právě zítra,“ řekla jsem popravdě.
„Tak si najdi spoj, abys byla v devět hodin v Kolíně. Já budu vstávat v pět, abych tam z Leštiny u Světlé také dorazila,“ slibovala. „Přisednu k tobě do vlaku a hodíme řeč,“ měla vše do detailu naplánované.
„Pojedu s tebou až do České Třebové, protože odtud mám ideální spojení pro zpáteční cestu.“
„Něco ode mne, Maruško, potřebuješ?“ podivila jsem se.
„Ty něco potřebuješ,“ zasmála se. „Přivezu ti košík hub a taky máš u mne dvacet vajíček od našich vlašek.“
Rychlík Praha – Žilina vyjel z Hlavního nádraží na minutu přesně. Seděla jsem v kupé sama samotinká, až do chvíle, kdy tam vstoupil asi tak vyfešákovaný čtyřicátník s pestrobarevnou kravatou.
Dala bych ruku do ohně za to, že voněl parfémem Davidoff a že rukavice, které položil na kufřík z vepřovice, měl z jemné jehnětiny.
¨
„Můžu s vámi sdílet cestu?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ usmála jsem se na něj. „Nebo si snad myslíte, že ten vlak vypravili jen kvůli mé osobě?“
Oplatil mi můj úsměv svým úsměvem a řekl: „Tak si tedy vzájemně popřejeme příjemnou cestu.“
„Zřejmě ji budete mít příjemnou jen do Kolína,“ opáčila jsem a začetla se do knihy Saze na hrušce, kterou jsem hodlala vrátit v termínu do Knihovny města Olomouce, kde jsem si ji vypůjčila.
Nechápavě povytáhl obočí, ale respektoval mé rozhodnutí číst si raději Horníčka a také hned vylovil z luxusního kufříku od Honoré de Balzaca román Lesk a bída kurtizán.
„Hleďme, fešák je intelektuál,“ zaregistrovala jsem a pak zase sklonila hlavu nad knihou. Před Kolínem na mne padl nepokoj. „Jen aby mě Maruška v té dlouhé řadě vagónů našla,“ strachovala jsem se. „Vlak zastaví ve stanici sotva na jednu minutu, protože z Prahy nabral zpoždění.“
Marně jsem vytáčela její telefonní číslo, abych jí sdělila, ve které části vlaku sedím. Neosobní hlas v mobilu mi stále oznamoval, že volaný účastník je nedostupný.
Kola rychlíku zaskřípěla a vlak konečně zastavil. Ihned jsem se vrhla k okýnku, prudkým trhnutím ho otevřela a vyklonila se do pasu ven. Rychle jsem pohledem přelétla nástupiště a mávala oběma rukama jako tetřev hlušec černohnědými křídly s bílou skvrnou, když chce vzlétnout z tokaniště, abych na sebe Marušku upozornila a nasměrovala ji ke správnému vagónu.
Švarný intelektuál si mě měřil nevěřícným pohledem. Asi čekal pod dojmem četby Kurtizán, že začnu jako ten pozoruhodný kurovitý pták ještě tokat a těmi hlučnými námluvami přilákám do našeho kupé nějakého případného milence či snad dokonce manžela, kterého jsem unáhleně opustila, a teď ho vyzvala, aby na mne čekal v Kolíně na peróně, kde se ho chystám přivábit zpět.
Zůstal jako přibitý, když se do kupé přihnala Maruška s vrchovatou snůškou vajec a košíkem čerstvě nasbíraných hub. Tušila jsem, jak každou minutu klesám v jeho očích, jak je zklamaný z toho, že sotva odložím na sedačku vedle sebe českého klasika, klábosím podle jeho názoru o věcech nepodstatných, pomíjivých a podružných. Chvíli poslouchal, jak Maruška nakládá do octa oranžově červené ryzce, které v rusky mluvících zemích upřednostňují před hřiby a kozáky. Snad ještě zaregistroval, že do nálevu přidává čtyři zrnka nového koření, dva bobkové listy a pět lžiček cukru. Pak schoval zmoženou hlavu pod sako z anglické látky a asi se v duchu modlil, ať už rychlík zastaví v České Třebové.
Když Maruška vystoupila z vlaku a my v kupé zase osiřeli, vymotal se opět na denní světlo, ale mne už nevzal na milost, třebaže jsem se zase intenzivně věnovala Horníčkovi.
„Bohapustá přetvářka,“ šlo mu asi hlavou. „Teď už ti nikdo, milá zlatá, neodpáře, že jsi matlapatla od plotny.“
To dvacítka s plavými vlasy na tom byla lépe než já. Sotva ono hezounké stvoření vstoupilo do našeho kupé a posadilo se proti němu, zbystřil svou pozornost. Tohle byla, panečku, hned jiná káva. Neokoukané mládí, a v blonďaté hlavě se snad také něco najde.
Narovnal se, vypnul hrudník, srovnal si kravatu pod bradou, a rázem sršel velkou energií.
Pozorovala jsem ho koutkem oka, jak se mu málem zavařily mozkové závity, když přemýšlel, jak s dívkou navázat hovor.
Ale dívenka mu nedala ani pramalou šanci. Dobře vytušila jeho zájem a ani za mák ji ta pozornost nepotěšila.
Úpěla v duchu, že nemá u sebe mobil, aby někomu zatelefonovala, že si nevzala notebook, aby ťukáním do klávesnice zaštítila své soukromí, že doma nechala i empétrojku, a tak si nemůže vrazit sluchátka do uší a poslouchat radši Xindla X místo keců, které se na ni ten vykopávka chystá vybalit.
Nakonec jí nezbylo, než znuděně zapíchnout pohled někam do stropu nad jeho hlavou a doufat, že mu dojde, jak je jí volnej.
Ale intelektuál to nevzdal. Dlouhou chvíli na ní visel očima, a jak ji tak bedlivě pozoroval, zřejmě došel k názoru, že nad něčím usilovně hloubá.
„Slečno,“ zeptal se nečekaně. „O čempak tak urputně přemýšlíte?“
S kamennou tváří na půl pusy opáčila: „O ničem.“
„O Nietzschem!“ rozzářil se intelektuál. „Friedrich Wilhelm Nietzsche! Německý filosof, filolog, básník a skladatel! Profesor v Basileji! Významná osobnost 19. Století!“
Za oknem vlaku se mihnul premonstrátský klášter Hradisko. Pro mne to bylo znamení, že už za malou chvíli rychlík zastaví na olomouckém nádraží.
Zavřela jsem rozečtenou knihu, pobrala zavazadlo, řekla oběma – na shledanou a zašoupla za sebou dveře kupé. Cestou z nádraží mi vrtalo hlavou, jak ta situace, která mě vážně pobavila, asi dopadla.
Pak mi došlo, že se to nedozvím, protože se už nikdy neshledáme. Ale došlo mi také, jak jsem tak nad oběma pasažéry přemýšlela, že ten elegantní intelektuál, ba i ta mladičká blondýnka měli v sobě kousek oné krásné člověčiny, kterou mezi lidmi stále hledám. A potěšilo mě, že jsem ji na té dnešní cestě zase našla.
Kola vlaku na kolejích drnkala své dyn dyn a já se kochala podzimní krajinou za oknem. Mám ráda ten čas, kdy na stromech začne kvést listí, a pak se tichounce snáší k zemi. Najednou se energicky rozlétly dveře a do kupé vstoupilo mé dětství. Mělo veliký batoh na zádech a podobalo se Jarce z Rakovníka, kterou jsem poprvé uviděla, když mi bylo osm let. Ze stěhovacího auta, které zastavilo v Erbenově ulici, vynášeli moji rodiče nábytek do našeho nového domova a já se rozhlížela kolem sebe, kde že teď budeme žít. Z vrátek u protějšího domku vyšla holčička skoro o hlavu větší než já. Měla žluté spartakiádní tričko, modré trenýrky s kapsičkou a na tenkých nožkách ušmudlané jarmilky. Okamžik jsem si ji prohlížela a pak bez dlouhého přemýšlení řekla: „Ty se mi líbíš. S tebou budu kamarádit.“ 