Rozsvítilo se světlo. Zčistajasna začalo zářit a nepřestalo. A právě o tomto světle bych vám chtěla povídat a zaujmout vás tak jeho nevšedním kouzlem.
Ponořte se se mnou do světa těch, kteří nemohou vstát a jít, rozběhnout se vstříc nejrůznějším krásám, nemohou věci vidět či slyšet tak jasně jako my, co můžeme vše. Motiv světla nás má provázet tímto povídáním.
Někdo přišel, spatřil tmu, a tak rozsvítil světlo. Rozsvítil jej tak, že si uvědomil, že není proč klopit oči či se vyhýbat postiženým, kteří byli dříve odstrkováni na kraj společnosti, a začal pro ně budovat školy. V takových školách jsou děti, co kvůli svému postižení vyvolávají pocit ostychu u stále ještě nedospělého lidu. Jsme takoví i my? Vždyť postižení lidé mají svůj vlastní a úžasný svět plný radosti. Já jsem se svými spolužáky měla tu možnost nahlédnout právě do tohoto světa a po návštěvě Speciální školy Svítání v Pardubicích jsem o některých věcech začala přemýšlet trochu jiným způsobem. Pojďme tedy zavřít oči a spolu se mnou se do Svítání vydat. Podívat se do světa hendikepovaných a prožít něco neopakovatelného a fantastického.
Stála jsem obklopena svými spolužáky před moderní budovou, která vyrostla kousek za pardubickou nemocnicí. Na její rekonstrukci a vybavení přispěl stát i Evropská unie částkou několika desítek milionů korun. Trochu jsme se obávali jít dovnitř. Všichni jsme byli plni obav a ostychu ze setkání s hendikepovanými dětmi. Možná, že jsme se i trošku báli a ani se nám tam moc nechtělo.
Ale pak jsme vešli dovnitř, obě naše třídy a třídní učitelé, a po schodech jsme vystoupali do sborovny školy Svítání. Byla malá, trochu jsme se mačkali, ale myslím si, že tolik dětí ve Svítání ještě nebylo. Tady se jich učí méně, v jedné třídě kolem šesti, to aby se jim mohli vyučující více individuálně věnovat. A pak, některé děti potřebují asistenta, který jim pomůže se vším, s čím si nevědí rady a co nezvládnou samy.
Jedna paní učitelka ze Svítání nás seznámila se vším, co nás zajímalo ohledně výuky hendikepovaných dětí. Potom byly naše třídy rozděleny do několika menších skupin na podrobnější prohlídku školy. Já jsem se svými kamarádkami a jednou paní učitelkou ze Svítání zamířila do rehabilitační místnosti. Sestra právě ošetřovala slepou holčičku Míšu. Míša měla krásné velké oči, ale nemohla jimi nic vidět. Připadalo mi, že se dívá přímo do těch mých. Zamyslela jsem se. Nevím, jestli bych vidět jen tmu dokázala stejně statečně jako ona…
Rozloučily jsme se s Míšou a dál jsme procházely různými moderně vybavenými třídami, ve kterých jsem se vůbec necítila jako ve škole. Na barevně vymalovaných stěnách visely veselé obrázky, které si žáci sami vytvořili. Z oken byl krásný výhled do babím létem oplývající zahrady a všude bylo plno světla. Nedivte se, vždyť jsme ve Svítání!
V rukodělné dílně nám paní učitelka povídala o tom, s jakým nadšením zde děti pracují, protože nikde jinde než právě ve Svítání nemají tu možnost vyrobit si tolik pěkných věcí. Třeba výrobky z papíru, textilu a obarvené listy obtisknuté na čtvrtky. Líbily se mi snad všechny. Možná proto, že mně se obtiskování listů nikdy tak nevedlo. Ale práce dětí byly čisté, neumazané. Povedené.
Poté jsme všichni vstoupili do zajímavé místnosti, ve které byla praktikována metoda muzikoterapie. Byla tam tma, zatažené žaluzie, sedací pytle a všude kolem spousta všelijakých hudebních nástrojů. Většina-bubínky a nejrůznější misky-vypadala jako z Afriky. To se ví, že jsem se ihned zasnila a přenesla se na černý kontinent. Šamanka, totiž paní učitelka muzikoterapie, vyprávěla, že toto je místnost, kam se děti chodí uklidnit a odpočinout si, když jsou vyčerpané. Procházela kolem nás s velkou dřevěnou mísou, uhodila do ní dlaní a já od podlahy ucítila dunění, které mi prostupovalo celým tělem. Pak jemně klepla paličkami na kovové zdobené misky, z nichž každá vydávala jiný zvuk. Dovedu si představit, jak tato hudba dětem pomáhá. Je skvělé, že škola Svítání muzikoterapii aplikuje, neboť má na děti jistě dobrý vliv.
Kolem pěkně vybavené truhlářské dílny jsme došli až k útulně zařízené kuchyňce, kde zrovna pracovaly větší děti. Jakmile nás uviděly, popadly do rukou talíře s cukrovím, které upekly, a s nadšením a úsměvy na tvářích nám ho spěchaly nabídnout. Nejprve jsme se před dětmi trochu ostýchali, ale nakonec jsme zjistili, že vlastně nemáme proč, a cukroví jsme ochutnali. Bylo opravdu moc dobré.
Na závěr naší prohlídky jsme navštívili tělocvičnu. Byla mnohem vetší než ta na naší škole. Podlaha byla z gumy, takže jsme dovnitř museli jít jen v ponožkách. Bylo legrační, jak na zemi zůstaly naše otisky nohou. A právě tyto otisky byly to jediné, co po nás ve škole Svítání zůstalo. My jsme si však domů kromě předmětů, které děti vytvořily jen pro nás, odnesli ještě mnohem víc. Plno dojmů a překvapivých poznání. Poznání toho, že v dnešním světě mají hendikepované děti obrovské možnosti a že je úžasné, co všechno jim Speciální škola Svítání nabízí. Jsem ráda, že jsem Svítání navštívila a dověděla se tak něco víc.
Dostala jsem na památku látkový váček, který vyrobily samy děti. Je malý, celý v teplé oranžové barvě. Díky němu mám i v šedi všedních dnů kousíček léta. Je ovázaný slaměnou stužkou a voní skořicí a sušenými bylinkami, kterými je naplněn. Mám ho na svém pracovním stole a právě teď při psaní se na něj dívám. Vidím v něm zahradu v pozdním létě a výkresy dětí, jež mi říkají, že „Světlo“ Svítání je jasné, prozařuje celý svět a já doufám, že jen tak nezhasne a bude dětem ještě dlouho svítit…
Rozsvítilo se světlo. Zčistajasna začalo zářit a nepřestalo. A právě o tomto světle bych vám chtěla povídat a zaujmout vás tak jeho nevšedním kouzlem.
