Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Babka a vosy

V kanceláři polesí Vickovice se rozkřičel naplno telefon. Právě jsem připravoval plán probírek na příští rok. Do telefonu se ozval hajný řečený Otec Rychtářů.“ Přijedou sem, bába Dlouhejch se sekla srpem. Sme nad Rakouskem.“ Telefon zacvaknul a šmytec.

Popadl jsem brašnu, sedl na motorku a vyrazil. Byl pěkný, podzimní den a ženské vyžínaly kultury. Nešlo to jednoduše. Třtina narostla do výšky očí, ostružiní se zamotalo kolem sazeniček a tak to byla fuška. V téhle džungli našly domov hnízda vos a jiné žoužele.

Před odbočkou na Hlohov seděly na škarpě ženský. Mezi nima babka Dlouhejch. Normální člověk by čekal, že ženská při vyžínání se poseká na noze, výjimečně na ruce. Jenže babka měla obalenou hlavu rukávem z blůzky.

„Kde ste se posekala?“
„No nevidíte tajhle!“

A prst směřoval doprostřed zamotané hlavy dost zezadu. Tam mívají lidé takové to kolečko. „Sem a špičkou srpu, eště že to ta makovice vydržela.“

Už jsem viděl ledacos, ale tohle eště ne. Jak se vám to babi povedlo?
„Na to sou eště mladej. Zkusili někdy v sukni seknout do hnízda vos? Nikam jinam neletěly jak nahoru. To by se sekli do zad jako prd!“

Vysvětlení dostatečné. Dovedu si to živě představit.

„Tak se zastavím aspoň za mladým, aby pro vás přijel.“ To byla hozená nabídka po vymytí ranky která krvácela až hrůza.
„S doktorem daj pokoj, to se zahojí. A fáč nechci. To bych vypadala jak z války. A za mladym nejezději, vono to trochu splaskne a pak už to vobkročim. A dem na to, holky. Zejtra se sem přeci nepotáhnem znova.“

Takové byly naše babky v lese na pasekách. Hodně jsem od nich okoukal a moc se naučil. I to, jak se bere život. Proto jsem s nima rád hodil řeč. Bylo mi tam daleko líp jak v nějaké kanceláři.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora