Je to jen skok
Bála jsem se.
Bála jsem se skočit, je to přece taková výška! Ale cožpak to teď vzdám? Vždyť i strach je pouhopouhý pocit, pomíjivý, jako všechny ostatní, když nemají pořádnou váhu. Jako první lásky, co se rozplynou a zůstane po nich jen ohlušující bolest. Ale i ta se přece rychle ztratí, tak rychle, jako zrnko prachu ve větru…
Vítr mne sem tam bičoval do tváře. Přátelsky mě plácal, to abych věděla, že skočím-li dolů, tak mi nebude bránit. Když skočím, zanechám tu starosti, ale také lásku maminky a tatínka a hlavně lásku mého milého Kuby. A proč tu stojím? To myšlenky na mé nejbližší mě nutí ještě chvíli pobýt ve výšinách. A nejen ty. Také strach.
Celé město je odtud jako na dlani. Vidím náměstí, kde moje babička často a s oblibou sedávala na lavičce a krmila přitom holuby. A pak mi doma s dědou vyprávěla, jak je museli za války jíst, pokaždé mi to připadalo kruté a nespravedlivé. Nejen kvůli nebohým lidem, ale také kvůli těm peříčkatým holoubkům. A když babička odešla, tak s ní i moje bezstarostné dětství. Byl konec, musela jsem být samostatná. Je to tak dávno a přitom mi připadá, že mne od dospělosti oddělil jen malý skok. Jen škoda, že nejde zavřít oči a skočit vzad…
Nelze skočit ani zpět do malé čajovny, jen ulici od našeho náměstí. Není tomu dávno, co jsme tady s Kubou splynuli v jednoho, to když jsme si dali náš úplně první polibek. A už vůbec nelze vrátit osvěžující chuť čaje, který byl toho večera spíš opojný a silný jako medovina. Inu, každá chvíle a s ní i chutě a pocity, nás potká jenom jednou. A mne mrzí, že jsem si ji tehdy pro mladickou nejistotu neuměla vychutnat aspoň do takové míry, kdy bych dnes ničeho nelitovala. Ale to rychlé bušení srdce, chvilka přemýšlení nad každou větou… to k tomu přece patří!
A je to dávno, co jsem přestala být majitelkou hlavy bez starostí. Básně, které jsem si v zahradě našeho domu čmárávala do sešitku, nabyly na vážnosti. Namísto výlevů štěstí, kterým byli moji přátelé, v básničkách náhle byly dopodrobna rozebrané jejich vlastnosti a já častokrát zjistila, že jsem k nim mnohdy nebyla spravedlivá a mohla využít jejich laskavého srdce, či pouhých nápadů a ne svoje smutky a špatnou náladu. Vyrostla jsem a značně přehodnotila všechno, co pro mě bylo důležité, každý den jsem objevovala cosi nového. Tak nevím, jak je možné, že jsem zůstala normální. A stejná. Ale je to právě strach, co mne umí přimět k tomu, abych se nezměnila a zůstala sebou. Když o tom tak přemýšlím, jsem někdy jako kanár v kleci, kterému není dáno se rozletět. Jenomže kdyby mu otevřeli, tak by jen líně poskakoval po bidélku a snad by ani nevyletěl ven. Co ho čeká v tom širém světě? Není to nebezpečné? Raději zůstane ve své kleci, kterou pořádně zná a v níž jediné ho baví vesele zpívat. A to je také strach. Ne ten z pitomé písemky z matiky, na kterou jsem se nenaučila ani vzorec, ne ten ze smrti, který je všudypřítomný, ale i umírající si ho uvědomí jen zřídka. Ale je to strach, díky němuž znám své hranice. Strach, kvůli kterému se nesnažím být někým jiným, hvězdou, jíž nejsem a nikdy nebudu. Vždyť já na to ani nemám předpoklady. Protože když jsem přicházela na svět, hvězdy na obloze vidět nebyly. Je to takový zdravý strach. Vděčím mu za to, že mám to, co mám, ale také za to, že se někdy zkusím překonat. A takové zkoušce čelím právě dnes, ve výšce několika metrů.
Odrazila jsem se z prkna a skočila. Neviděla jsem sice nic, ale pořádně se houpalo, jak to za mnou volalo několik dunivých tónů. Ale ty se rychle ztratily; potlesk diváků je přehlušil lépe než obrovský amplion. Slyšela jsem obecenstvo, které obklopovalo bazén jako plot, jak nadzvukovou rychlostí spojuje ruce a ty pak vydají ten přelibý zvuk-tlesk. Tlesk, tlesk a zase! Tleskali jenom mně. A byl to pocit snad stokrát, milionkrát mocnější, než umí být kterýkoli strach na světě.
Konečně jsem na prstech ucítila chlad vody. Vklouzla jsem do ní celá, přesně tak, jak to už dobře znám. Voda v bazénu, jejíž klid jsem svou šipkou povedeně rozvířila, se za mnou zavřela a já se octla u samého dna. A nač myslím? To se dá popsat jen těžko – ve vodě se totiž umí báječně ztratit slzy a dokonce i ten strach. Ale já tu cítím především pýchu. Pýchu nad skokem, který divákům sebral všechen dech, pýchu nad sebou samou. Bát se skoku bylo úplně zbytečné, teď jsem hrdá! Proto, že jsem dokázala překonat svůj strach, jsem nakonec překonala i sebe…
Hana Křivánková
* * *
Koláže © Marie Zieglerová