Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Co se také vybaví…

Vraceli jsme se z provozní praxe na Valšovickém polesí podle Bečvy. Proudy tu střídají tůně a úplavy. Voda čirá jak ve studánce. Nikdo by nevěřil, že tahle řeka umí za den dvakrát vyběhnout z koryta, zabouřit, pohrozit a zase vrátit tak čistá , že bylo až ku podivu, když se povedlo vytáhnout rybu, a divit se kde se tam vzala. Na dně se ukazovalo skoro každé zrníčko písku. To vše lemovaly porosty olší a vrb, podrostlé trávou. Taková „šumná děvčica“ řeka to byla. Však se v ní také málokdo vyznal. Nevtíravá, prosvětlená hejny ostroretek v proudcích a slunečních paprscích.

Přede mnou vykračoval náš pan třídní profesor. Také jeden z těch, kteří ve mne nechali svoje stopy. Rybáře poznáš. Když jde podle vody, nevidí skoro nic jiného, než to, co tam pod hladinou je. Tak jsme tam petrachtovali oba. Najednou se pan profesor jen tak na zlomek vteřiny pozastavil, podíval pod břeh tůně a šel dál. No nakoukl jsem tam taky a viděl. Stála tam, a pěkná, štika ve stínu olšičky. Ani já nedal najevo, že jí vidím. Asi nám oběma v hlavě proběhlo to samé.

Pokračování přišlo navečer. Sbalil jsem „cajk“na štikování. Tak se tam lovu dravců říkalo. Byly stanoveny i povinnosti navíc co musel rybář splnit při tomto způsobu lovu. Zasedl u tůně a čekal. Káča, tedy splávek, se pohupoval na hladině v záplavě modře oblohy. Kolečka kolem avizovala lákavý pohyb nastražené rybky. Nepřišla štika, ale od rajčuru (bývalá vojenská jízdárna), pan profesor. Pozdravil jsem, on odpověděl, rozbalil cajk a nahodil. Seděli jsme a mlčeli.

První, kdo situaci porušil, byl můj splávek. Poskočil a rozjel se k druhému břehu. Pan profesor komentoval. Vem jí to, je to čudla. Tedy jsem aniž bych přisekl, v pohodě nastraženou rybku, trochu poškubanou, vytáhl. Dál pokračovalo krásné ticho. Toto samé se za chvíli odehrálo, samozřejmě s mým jiným, uctivějším, upozorněním znova na druhém břehu. A pak mlčení než pan profesor sbalil. Pozdravil jsem, on odpověděl a já za chvilku začal balit taky. Večer se hrálo na nějaké slávě v Ústí u Jarmilky.

Moc jsem toho nenaspal, ale jak se ukázalo, víc než bylo třeba. Cajk a po páté k tůni. Rosa krásně studila přes sandály, nad vodou tak trochu. Spěchal jsem. Musím v sedm balit, abych to stihl do školy.

Pan profesor už tam seděl. Pozdravil jsem a zase replika včerejšího ticha. Po chvíli se múj splávek rozjel k druhému břehu. Pan profesor najednou bez řeči začal balit. Jen tak-tak jsem mezi taháním zubaté stačil pozdravit. Byla pěkná. Měla snad tři kila.

Donesl jsem jí paní profesorové. Co já, kluk na privátě s ní? Stačil jsem se zeptat jestli to nebude bráno jako provokace. Odpověď byla jednoznačná. Nemudruj Tondo a přiď na oběd.

Došel jsem a pak mě pan profesor učil chytat ostroretky “podustvy“ jen tak, na bič.

Ale to snad příště…

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora