Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Dárek z pouti
I malé věci dělají život velkým…
Když na mne promluvil ten štíhlý mladík, ještě jsem netušila, že odpovídám svému budoucímu manželovi.
Seděla jsem sama u oválného stolu v kavárně Fénix, kde se každý sobotní večer tančilo, a pozorovala usměvavé páry tančící na parketu v rytmu svižné polky. Podupávala jsem pod stolem do taktu levou nohou, ta pravá byla uvězněna po koleno v sádře.
„Slečno, smím vás požádat o tanec?“ zeptal se s mírnou úklonou mladý muž a zároveň si mne pátravě prohlížel. Asi chtěl vyzkoumat, proč „sedím“ a o tanec se mnou nikdo nestojí. Pod stůl neviděl.
„Lituji“, odpověděla jsem s úsměvem, „ale netančím, chybí mi jeden střevíc“ a vystrčila zpod stolu nohu v sádře.
„No, to se podívejme, žádná Popelka, jenom nešika“, navázal stejným tónem, ale hned se omlouval, přisedl si s dovolením ke mně a za chvíli jsme si u skleničky vína povídali jako staří známí.
Konverzace příjemně plynula, cítila jsem se uvolněně, nevypadalo to, že by mne chtěl „sbalit“. Na to se mi jevil moc starý. Ve svých devatenácti letech mi každý muž nad pětadvacet let připadal jako můj otec. Asi to vytušil, nevnucoval se a choval se ke mně jako starší bratr. Doprovodil mne domů a nenápadně si dojednal další schůzku.
Těch schůzek bylo čím dál víc. Jarda, tak se jmenoval, byl vtipný, zábavný a inteligentní, věnoval mi pozornost a upřímný zájem. Začala jsem objevovat, že je docela příjemné mít „staršího nápadníka“. Nemluvil stále jen o sobě jako moji vrstevníci, neotáčel se za každou holkou a neutíkal na kdejaký fotbalový zápas.
Když jsem Jardu přivedla domů, oblíbili si jej rodiče, bratr, tetičky, babičky i kocour Vilém. Zakrátko byl téměř členem rodiny. Jako student strojní fakulty VŠB se vyznal v motorech a rozumělo se samosebou, že se bude hrabat s tátou v naší rachotině, která dosud více stála, než jezdila. Mámě míchal majonézy k nedělním obědům, tetičkám držel vlnu k pletení – hned dostal teplou šálu domácí výroby – a bratr nosil nyní jedničky z početních úkolů.
Nevěděla jsem, je-li to láska; začala jsem se na Jardu těšit, tělem mi probíhalo slastné vzrušení, kdykoliv mne chytil za ruku, a když nahradil pusy, které dostávají děti na dobrou noc pořádnými polibky, doufala jsem, že pokročíme dále, jen co rodiče s bratrem někam odjedou a budeme mít prázdný byt.
Po roce mi Jarda navlékl zásnubní prstýnek a rozhodl se představit mne svým rodičům.
Po dlouhé jízdě vlakem napříč republikou jsme jednoho sobotního podvečera vystoupili v malém městě a za chvíli stáli před brankou solidního měšťanského domu na předměstí, postaveného někdy kolem roku 1880.
„Nic se neboj, naši jsou „fajn“. Ale musíš si získat bábi.
Ta je u nás „Jenerál“, uklidňoval moji nervozitu Jarda.
Rodiče byli vskutku „fajn“.
Čekala jsem, jak mne přivítá bábi. S nabytým optimismem jsem zaklepala a otevřela dveře jejího pokoje.
„Šla sem“, oslovila mne mohutná stará paní celá v černém, jak se na vdovu slušelo, i když manžel odpočíval v rodinné hrobce téměř dvacet let.
„No tak, šla sem, ať se podívám, koho nám ten Jarouš přivedl“, řekla už nedůtklivě, protože jsem stála na prahu pokoje jako kus dřeva. Vystrašena nezvyklým „onikáním“ přistoupila jsem konečně k vysokému křeslu. Bábi na mne upřela vypouklé a lesklé rybí oči zpod masitých víček bez řas a zeptala se:
„Jakpak se jmenuje?“
„Ema“
„Ema, Ema! Každá pořádná ženská je Růžena, Blažena, Anděla, Tereza. Jakápak Ema, skoro jako ta nestyda Bovaryová! A co dělá?“
„Studuji knihovnickou školu, budu půjčovat lidem knihy.“
„Ani zaměstnání nemá pořádné“, pokračovala v příjemné konverzaci bábi, „dnes lidí moc nečtou. Já sama nemarním čas nějakým čtením. Správná ženská vezme do ruky pletení a ne knížku.“
Po několika dalších podobných otázkách byla audience ukončena a bábi nám určila pokoje, kde budeme po čas návštěvy bydlet. Každý sám.
Následující dny byly pro mne výcvikem v minovém poli.
Příštího dne zrána položila bábi na kuchyňský stůl kus krásného masa a stručně mě požádala, ať je k obědu upravím, jak umím. Potom odešla do kostela zkontrolovat květinovou výzdobu.
Ještě dnes se stydím, co jsem s tím masem, vepřovou plecí, jak jsem se později dozvěděla, provedla.
Bábi při pohledu na zčernalou hmotu v kastrolu překvapivě nenadávala, ale bolestně vzdychala a zlostně komentovala:
„To se dalo od ní čekat, že vařit neumí. To Božena Kolářůch uvaří oběd o čtyřech chodech a pro dvanáct osob. Ach, ach!“
Vyrozuměla jsem, že Bóža byla pokládána za potenciální Jardovu manželku než jsem se objevila já. Bydlela přes ulici, rodiny se znaly řadu let, otec vlastnil před znárodněním masný krám na náměstí a Boženka měla pořádnou výbavu i věno, ale neměla moje černé lesklé mikádo a zelené oči.
Od onoho dne mi bylo svěřeno pouze mytí nádobí, vlastně drhnutí hrnců a pánví, v lepším případě loupání brambor a čištění zeleniny. Neodporovala jsem, nebránila se, trpělivě vykonávala to, na co jsem podle bábi stačila. Přes svou nezkušenost a mládí jsem dobře chápala, že bych neprospěla ani sobě, ani Jardovi, který byl pro babičku osou života a on její lásku oplácel. Nechtěla jsem mu to dělat těžší než to vskutku bylo. Pouze v noci, když za mnou Jarda vlezl do pokoje oknem ze zahrady, jsem z jeho chlácholení čerpala sílu pro další den.
Druhou neděli po našem příjezdu jsme se ráno vybrali na pouť v nedaleké vesnici s poutním místem „Na vršíčku“.
Bylo tak krásně! Nebe bez mráčku, samou radostí jsem si připadala jako voják „na opušťáku“. Cestou jsme potkávali procesí s korouhvičkami a mariánskými soškami, poslouchali poutní písně zpívané s předříkávačem slov, napili se léčivé vody ze zázračné studánky a najedli opékaných klobásek a okurek v láku. Od dětství miluji kolotoče, střelnice, turecký med a cukrovou vatu, ale tehdy jsem poprvé viděla i bramborové divadlo a tančícího medvěda na řetěze.
Když Jarda nakoupil „pouti“ – dárečky pro rodiče a bábi, chystali jsme se v pozdním odpoledni k návratu.
Míjeli jsme jeden z posledních stánků, uviděla jsem prodavače, který držel v ruce vrbový proutek s navlečenými bonbóny v růžové a žluté barvě. Proutek byl uzavřen očkem a tvořil tak neobvyklý sladký a voňavý náhrdelník. Když spatřil můj zájem, zvolal:
„Kupte si, slečinko, je to léčivé, proti kašli; ochutnejte“ a podal mi kulatý růžový bonbon s dírkou uprostřed.
Měla jsem plnou pusu větrové chuti a krásně se mi dýchalo. Vzpomněla jsem si na bábi a její dunivý kašel, který mě občas budil ze spaní.
„Koupím to bábi“, řekla jsem Jardovi.
„Ale už přece pro bábi dárek máme“.
Koupil mámě i babičce perníková srdce s cukrovým nápisem „Z lásky“.
„Ale já jí chci koupit něco sama“.
„Jak chceš, ale ona si to bábi za své chování moc nezaslouží“, řekl Jarda, ale v nákupu mi nebránil.
Najedou mi napadlo, že bábi, ten „Jenerál“ v sukních, je vlastně chudák.
Nemůže už na pouť, nevyslechne v kapličce kázání, nepochutná si na malinové limonádě a kuřecí pečínce. Žije uzavřena ve světě manýrů první republiky, kdy se jako manželka policejního nadstrážmistra slunila mezi maloměstskou elitou a byla zvyklá poroučet. Zabylo mi té staré ženy hluboce líto.
Doma jsem za ní zašla a podala jí hnědý sáček s bonbónovým náhrdelníkem:
„To máte ode mne z pouti. Bude se vám lépe dýchat.“
Neodložila ten sáček mezi ostatní tretky na stůl, kde už leželo Jardovo perníkové srdce, ale otevřela ho, chvíli držela v prstech vrbový proutek s bonbóny, a po tvářích jí stékaly slzy, které neutírala.
„Sedni si děvenko. Tak ty jsi mi donesla dáreček. A to i přes všechna příkoří, která jsi tu se mnou zažila. Je to od smrti mého Františka prvně, co mi někdo dal něco jenom a jenom pro mne. Kdo na mne myslel.“
Nevím, co všechno ještě řekla, pochopila jsem, že to její nepěkné chování pramenilo ze strachu, že jí Jarouška odvedu daleko. Daleko na černé Ostravsko, kde mu může hrozit nebezpečí a také jí určitě trápilo pomyšlení, že za ní bude méně než dosud jezdit.
Znovu si prohlížela ten proutek, který pro nás obě měl cenu perlového náhrdelníku.
Když jsme přijeli za čtyři měsíce na vánoce, vítala nás bábi už na nádraží.
A když jsme přijeli koncem léta, položili jsme jí do náruče první pravnučku.
Dostala po ní jméno. Terezka.
Text: Marie Szottková
Ilustrace: Václava Arnoštová
***
Zobrazit všechny články autorky