Já mám babiček, víc než Sněhurka měla trpaslíků!
aneb povídání Vendulky

Všichni mi říkají Vendy. A já už na to slyším. Lítám po celém sídlišti a mám fůru kamarádek. Honíme se a hrajeme si různé hry. Závodíme na všem, co se dá. Nikdo nechce prohrát, tak se snažíme. A většinou u toho křičíme. I ve školce je nás plná třída. Paní učitelka se nás někdy vyptává a my vyprávíme. Každý co ho napadne. Nejvíc o rodičích. Naši jsou ale rozvedení a to má výhodu. Tak já vyprávím o dvou maminkách a o dvou tatíncích. A nejsem sama, je nás takových hodně. Na víkend se rozprchneme. Většinou všichni jezdíme k babičce. A v pondělí si sdělujeme, co jsme dělali, jak jsme vyváděli, co jsme zažili za dobrodružství. Nejhůř jsou na tom ti, kteří mají babičku jen jednu. Když k ní přijedou, dělají stále to samé. A my ostatní si myslíme, že je to nuda.

Já si to neumím představit mít jen jednu babičku. Já jich mám několik. Ještě to ani nemám spočítané. Nejvíc jezdím k Libičkové babičce. Ta má dům na vesnici a velikou zahradu. A taky tam mají starou babičku. Takže tam mám dvě. Hned za plotem se pasou ovečky. Jsou celé bílé a mají černé hlavy. Někdy jdu k plotu a ony se seběhnou. Ale já už se jich nebojím. Babička mi říkala, že se pěstují pro vlnu. A já už vím, co je to vlna. Mám z ní takovou krásnou teplou přikrývku a čepici. Nosím ji v zimě a krásně hřeje.

No a s tatínkem zase chodíme k babičce Mirce. U ní spolu pečeme cukroví, buchty a krásné dorty. Ona je asi cukrářka, když se naučila takové dobroty. Vaří mi horkou čokoládu a pořád to u ní voní vanilkou. Taky mě bere na přehradu, kde mají chatu a na zahradě grilují samé dobroty. V přehradě plavu úplně sama, ale mám balonky na rukách, aby mě nestáhla nějaká ryba. Babička mě pokaždé nabádá, abych se nechytila nějakému rybáři na háček. Já nic neříkám, ale myslím si, copak jsem hloupá.

No a pak mám ještě dvě babičky, které jsou také mladé. Jsou od nového tatínka a od nové maminky. Obě bydlí na vesnici a každá má domek a bydlí s nimi děti. Když k nim přijedu, všichni mě mají rádi a všechny děti si se mou hrají doma i na zahradě. Také chodíme do lesa, sbíráme houby, někdy se ztratíme a máme radost, když nás dospělí volají a hledají. Některé děti jsou už starší a naučily mě básničky a písničky. Kristýna k nám často chodí a já se od ní učím. O Vánocích mně bude pět roků a už si umím spočítat všechny prsty. Každá babička je jiná, ale obě mně kupují čokoládu a mlsky.

Babička Chotěbořova má velký dům. Říkají, že je moje prababička, ale já jí říkám babičko. Pořád sedí u počítače a píše. Když přijdu, tak se mně věnuje. Čte mi pohádky nebo si se mnou skládá puzzle. Také spolu vystřihujeme a malujeme. Nakreslila jsem zebru a babička ji pochválila, že je moc krásná a že si ji dá za rámeček. Ale ještě ji za rámečkem nemá. Asi na to zapomněla. Pak mám ještě jednu takovou prababičku Hraničkovou. Ta má zeleninovou zahrádku, kde také pěstuje brambory a má králíky a suší seno. Taky má kočky, které se mne nebojí. Ale když přijedeme, tak babička je stále v kuchyni, vaří a peče a myje nádobí. Schází se u ní celá rodina. Hodně lidí a hodně dětí. Všichni se baví, my děti vřískáme a babička většinou mlčí. Domů si vozíme krabici buchet, které má Chotěbořova babička ráda, protože ona nepeče, říká, že na to nemá talent.

A nakonec mám ještě další prababičky od mého nového tatínka a nové maminky. Všechny jsou pro mne babičky. Tak vám někdy ani nevím, kolik já těch babiček vlastně mám. Všechny mám ráda a všechny mají rády mne. Je to takový krásný život. A když se nás ve školce paní učitelka zeptá, co jste děti dělaly o víkendu, tak mám pořád o čem zajímavém vyprávět.

Tak to bylo fiktivní povídání malé vnučky Vendulky...

Marta Urbanová

***

Zobrazit všechny články autorky