Hana Štainerová:
"Víš, maminko, já mám rád, když je všechno pěkně po ruce"…
Ono se řekne prkno, obyčejné prkno. No a co, co je na něm tak zvláštního? Prken je všude habakuk, liší se původem, velikostí, úpravou i jinak. Což já, obyčejná ženská, nejsem schopna posoudit, natož vést další studie. To přenechávám lidem povolaným a znalým. Dřevo najdeme nejenom v lese, ale i všude kolem nás. Prostě si našlo své místo a provází nás na každém kroku. Těžko by se našel někdo, kdo nemá kus dřeva doma ve svém příbytku (aby nedošlo k omylu, tím nemyslím manžela, či jakoukoliv živou osobu). Když doslouží, jednoduše se vymění a nikdo po něm ani nevzdechne. Jenže na jedno takové dřevo, konkrétně prkno, nezapomenu do smrti. Málem mě z něj klepla tehdy Pepka, ale časem se z něj stala hezká vzpomínka. A kde že se všechno událo? Kde jinde, než zase u nás doma.
Neměli jsme velkou kuchyň, a proto musel stůl stát přímo u zdi. Dvě ze čtyř židlí se přímo opíraly o zeď, a tím docházelo k odírání stěny, kterému se dalo jenom těžko zabránit. Když se mi to přestávalo líbit, obrátila jsem se na manžela.
„Co budeme dělat? Přece nebudeme každou chvíli malovat a opravovat celou kuchyň!“
Manžel mě vyslechl, chvilku popřemýšlel a potom nadějně pronesl:
„Já dám na tu zeď prkno. Pěkně ho namořím, aby se sem hodilo, a bude to dobré.“
Nápad to byl opravdu dobrý a navíc mám ke dřevu velmi kladný vztah. Už jsem v duchu viděla čisťounkou kuchyň a na zdi krásné, zářící prkno. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky a já jsem si začala dokonce malovat, že manžel nezůstane jenom u jednoho prkna. Že ve dřevu najde stejné zalíbení jako já. Že třeba obloží i schody do prvního patra a splní tak můj sen, jak mi už dlouho sliboval. Jenže nic se nejí tak horké, jak se uvaří, a v případě kuchyňského prkna se opět prokázala pravdivost českého přísloví.
Po třech měsících připomínání začal manžel shánět vhodné prkno, což nějakou dobu přirozeně trvalo. Když bylo konečně kýžené prkno doma, bylo potřeba opatřit mořidlo. A kde jinde, než mezi kamarády. Zase uběhlo pár týdnů, protože pro naši kuchyň muselo být všechno ťip ťop a to není vůbec jednoduchá záležitost. Leč výsledek se konečně dostavil a asi za půl roku bylo doma i mořidlo. Jako odškodnění za dlouhou čekací lhůtu ho donesl Milan domů hned velikánkou láhev. Pánové jistě vědí, co takové mořidlo je. Tak jenom pro ty nezasvěcené anebo méně chápavé, jako jsem já. Je to olejnatá, hustá, tmavá a páchnoucí kapalina. A aby ji měl po ruce, až začne s toužebně očekávanou úpravou prkna, nechal láhev stát v hale na konferenčním stolku.
„Prosím tě, odnes alespoň tu láhev někam jinam, nebo se tady rozbije!“ požádala jsem, protože už jsem měla také určité zkušenosti. Ale manžel tomu nevěnoval pozornost a uklidnil mě slovy: „Víš, maminko, já mám rád všechno pěkně po ruce!“ přitom koketně sklouznul žádostivým pohledem za můj výstřih, který byl ten den o trochu hlubší než jindy.
Byla sobota odpoledne a tradičně se pralo. Neměla jsem v té době automatickou pračku a na mě, tři chlapy a babičku bylo vždycky hodně prádla. Stoupla jsem si jako obyčejně po obědě k pračce a začala prát. Vtom jsem uslyšela ránu a třesk rozbitého skla. Vyletěla jsem z koupelny a mé neblahé tušení se potvrdilo. Ohromná láhev s mořidlem ležela rozbitá na zemi a její obsah postříkal při pádu všechno, co se dalo. Okno, záclony, křesílka, Milanovy svršky, které měl neustále na křesle připravené pro případ potřeby. Zbytek se pomalu, ale jistě, vyléval po světlém koberci. Komu se to povedlo, to jsem nikdy nezjistila. Najednou byl totiž barák prázdný, jako když střelí do vrabců. Začala jsem strašně nadávat, své rodině jsem dala jmen, že by se za ně nestyděla žádná zoologická zahrada. Babička mě dole určitě musela slyšet, raději však ani neotevřela svoje dveře a ani nedutala. Stejně se zachoval i pes Žeryk, který jako poslední zůstal doma. Zalezl do boudy, dělal mrtvého brouka a raději ani nežral, aby nemusel ven. Ani ten nechtěl nic riskovat.
Nezbylo nic jiného, než nechat rozeprané prádlo prádlem, pořádně zabrat a dát do pořádku tu spoušť. Strávila jsem tak přes dvě hodiny a při uklízení jsem alespoň trochu vychladla a přestala nadávat. Vyplácala jsem však všechnu teplou vodu, a abych mohla doprat prádlo, musela jsem dolů k babičce.
Když jsem se konečně dobírala ke konci, začali se domů pomalu trousit kluci. Šli velmi potichu, hned ode dveří mě opatrně a uctivě pozdravili a dokonce se ani neptali, co je k jídlu. A to bylo co říci, protože tato otázka následovala jindy vždy ihned, ale bez pozdravu. K rozbité láhvi se neznali, vyšli tiše jako myšky nahoru a zalezli každý do svého. Bylo sedm hodin večer a já měla konečně vypráno. Vylévala jsem vodu z pračky do kbelíku a ten potom do vany. A v té době se domů dostavil i manžel Milan.
„Ahoj, maminko,“ pozdravil mě s úsměvem.
Chtěla jsem mu hned dát kapky za neodnesenou láhev mořidla. Ale byla jsem už tak unavená, že se mi nechtělo ani mluvit, a proto jsem zůstala jenom u konstatování. Milan můj postoj ocenil a na oplátku mi poskytl útěchu i cennou radu:
„Víš, maminko, měla jsi s tím hroznou práci, já vím. Musela ses strašně nadřít. Ale jak se na tebe dívám, ty si neumíš ulehčit práci. Proč taháš ten kbelík s vodou do vany? To je úplně zbytečné! Tady dole pod vanou je přece odpad, tam můžeš pračku přímo vylévat.“ Pravila hlava rodiny a ihned svůj záměr také provedla.
Odpad tam sice byl, ale léta se nepoužíval a zákonitě byl ucpaný. V tu ránu jsme stáli oba dva po kotníky ve vodě! Jenom okamžik jsme ohromeně zírali na potopu v koupelně. Potom se naše pohledy setkaly a začalo to! Manžel se spasil rychlým úprkem nahoru a já začala řvát jako tur. Titulovala jsem ho, jak mě zrovna napadlo. A že už jsem měla trénink, tak mi to šlo jedna radost. Barák se jenom klepal a nikdo se neodvážil mi přijít na oči.
A jak to všechno dopadlo? Běžné sobotní praní se protáhlo skoro do noci, týden jsme měli tichou domácnost se studenou večeří a na prkno v kuchyni jsme se už nikdy nezmohli. O obložených schodech se mohlo zapomenout.
***
Ilustrace © Roman Kelbich
Zobrazit všechny články autorky