Marie Zieglerová: BABIBAJKY (2)
Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* 2 *
Krindapána! Co to bylo za tvora, který tady nadělal tyhle šlápoty? Trochu mi to připomíná pořádnou chlapskou jedenáctku. Ale ne fotbalovou! To by ještě scházelo, aby tolik mužskejch mělo tak velikou nohu! A vůbec, proč jsou ty šlápoty tak černý? To vypadá, že někde někdo rozlil barvu na školní tabule a jinej někdo pak prošel tou černou louží. No, normální člověk by to neudělal, to dá rozum. A hele, on to opravdu nemohl být normální člověk, protože tady tomu narostly prsty opačně!
Jestli to není náhodou ta proslulá lupičská banda, co si říkala Černá ruka černá noha. Měli takovou hymnu, co zpívali, než šli loupit. Jak to jen bylo?
Černá ruka černá noha objeví se dneska znova, boj se, boj, lítý bude boj; vůbec na nic nečekej, na útěk se honem dej.
Uklidním vás, padla kosa na kámen, pochytali je a zavřeli do vězení na Špilas. Ale červíček pochybností se přece jen kroutí: pochytali je opravdu všechny?!
* * *
Tak už necháme strašení, to není dobré pro nervovou soustavu a taky žaludek trpí, ještě z toho dostaneme vředy nebo gastritidu. Na rozdíl od černých šlápot na čisté podlaze je pohled na mistra kuchaře v bílém velmi uklidňující. To rychlé staccato nože krájejícího cibuli, syčení rozpáleného oleje, do kterého právě vložil křehounký kuřecí řízeček, vůně linoucí se z hrnce s polévkou …a tak dál a tak dál …
No, přátelé, přišli jme právě včas. Na svátečním ubruse nablýskané příbory a talíře, skleničky se jen jen tetelí v očekávání muškátem vonícího moku. Nadechujme zhluboka, aby nám neunikl ani ten nejjemnější závan vůní linoucí se z kuchyně. Konečně! Nechejte si chutnat!
A pokud vás maminka nenaučila vařit, vdejte se za mistra kuchaře, milé dámy!
* * *
Vykládaly si tuhle dvě tužky, že už je to nebaví jen tak se povalovat v šuplíku. Vždyť tam ani nic není vidět pro samou tmu, špatně se jim dejchá, protože na ně někdo hodil jakýsi počmáraný sešit s oslíma ušima a vůbec … jsou na světě přece proto, aby kreslily a psaly, ne ?
Když je malá ručka vylovila na světlo, byly celé ztuhlé a hroty měly ulámané.
Ó, co by za to daly, kdyby znovu ležely v obchodě a zářily novotou. To měly špičky ostré jako jehla a teď – jaká potupa! Jo, milé tužky, život není peříčko, a jestli chcete aspoň trochu vypadat jako kdysi, strčte pěkně hlavičku do ořezávátka. A žádné fňukání, že to bolí! Myslete na výsledek!
* * *
Nejsem žádný televizní maniak, co musí vidět všechno a pokud možno i na všech stanicích. Sice si občas v programu vyberu, co by třeba stálo za podívání, ale praxe je taková, že se k televizi stejně dostanu až v podvečer a to si nejraděj najdu něco o přírodě. A včera se mi dostalo překvapujícího poučení o motýlech. Bože, taková to jsou křehká a krásná stvoření a jak graciézně poletují z květu na květ!
V úžasu jsem ale zírala, jak se slétají k bohatě prostřenému odpadkovému „barpultu“, aby si vychutnali zkvašené šťávy nahnilého ovoce zalitého všelijakými fujtajbly. A jako opilci taky skončili!
Někteří vrávorali a neudrželi se na nohou, jiní se přímo položili na místě činu, nedokázali ani křidélkem pohnout. Jaká to podobnost s člověčím světem! Že by Matka Příroda nadělila neřesti do vínku všem svým tvorům?!
* * *
To byl jednou jeden chrabrý rytíř, jak už tak mnozí rytíři bývávali. Žil se svojí paní v kamenném hradu na nedostupné skále, odkud byl krásný rozhled po kraji. Aby nevyšel z formy, pilně se cvičil ve zbrani a účastnil se všech rytířských turnajů, které jeho panovník pořádal, a málokdy se někomu podařilo vyhodit jej ze sedla. Když vyjel na kolbiště ve vycíděné zbroji, nejen oko jeho ženy na něm zálibně spočinulo .
A dnes stojí na tiché chladné chodbě hradu, kudy od podzimu do jara projde snad jen noha kastelána, jeho prázdné brnění. Ačkoli kdo ví, třeba se za temných nocí vyloupne z obrazu postava chrabrého pána, nasouká se do železného obleku a znovu prožívá všechna dobrodružství mladých let. To pak zpod helmice září žhavé oči a ruka mává těžkým palašem, jako když pírkem lechtáte za uchem .
Tak už to chodí. I když se tělo dávno na prach rozpadlo, dokud žije podobizna, žijí i vzpomínky na vykonané činy .
Ach, zapomněla jsem vám říct, že si často povídá, procházeje se síněmi, s krásnou paní zahalenou bílými závoji.
* * *
Zobrazit všechny články autorky