Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Necky

V předsíni hučí automatická pračka, zavíráme se s vnoučaty do pokoje a držíme černou hodinku. Tak, milá vnoučátka, co si budeme povídat dnes? Pondělní večer mne vrací do daleké minulosti. Pondělí bylo totiž dnem, kdy s nikdy nenarušenou pravidelností, byla naše maminka zcela a plně zaměstnána, protože v pondělí se u nás vždycky pralo.

Už brzy ráno bublala ve velikém hrnci na plotně voda. Jen zcela malé místečko zbylo na hrnec s fazolemi. Víc nádobí tam plotna, i když byla dost velká, nepustila.

Ve velikém škopku v síni se prádlo už od večera močilo. Sotva proběhl obřad snídaně a větší děcka zmizela do školy, uprostřed kuchyně stojící stůl se přirazil ke stěně a jeho místo zaujala štokrle, na níž se daly necky.

„Je, babičko, co jsou to necky?“

Těžko bych vám to vysvětlovala, až skončíme s povídáním, tak vám je namaluju. Prostě byla to dřevěná vana, do níž se dalo vykroucené prádlo a zalilo se vařící vodou z velikého hrnce, v němž bylo rozvařené mýdlo. Pak dala maminka do necek valchu – i tu vám namaluju – a potom každičký kousek prádla, místo vedle místa na ní drhla.

Ve velikém hrnci na plotně se už hřála další voda (tu musela maminka nanosit z dost vzdálené studny) a v malém mu přizvukovaly fazole. Maminka si občas zastrčila pramen vlasů, který se neustále vysoukával z pod šátku, utřela si hřbetem ruky pot na čele a drhla a drhla tu naši celotýdenní špínu. Bílé prádlo vystřídalo barevné, když to bílé si už hovělo v hrnci na plotně a vyvářelo se.

Já jsem byla pověřována úkolem nadmíru důležitým: přípravou škrobu. Musela jsem oloupat a nastrouhat brambory, pak je přes cedník přelít, rezatou vodu několikrát vyměnit, až na dně hrnce vznikla bílá jemná kaše.  Až skončíme s povídáním, uděláme si takový zkušební škrob, slibuji vnoučatům. Kaše se pak rozmíchala v trošce vody a zalila do vařící vody.

Vyvařené prádlo se opět drhlo na valše a máchalo v ledové vodě, všechny ty práce trvaly velmi dlouho, mezitím změkly fazole, z nichž maminka ještě stihla uvařit polévku.

Prádlo maminka věšela na zahradu nejen v létě, ale i v zimě. Říkávala vždycky – dám to trochu vymrazit. A pak nosila domů stojící tatínkovy spodky a košile, stěny plachet – vše se zmrazilo v původní tvar. Nechávala prádlo v kuchyni dosušit a jak krásně vonělo při žehlení!
No, vidíte děti, prádlo to byla kdysi opravdu těžká práce pro každou hospodyni. Prát se muselo každý týden, protože nikdo neměl tolik oblečení, jako máte teď vy.


Pak jsem jim nakreslila necky a z jednoho bramboru jsme uvařili škrob. A při tom automatická pračka vyprala. Považuji ji za největší vynález dvacátého století. Je to nejfantastičtější pomocník každé ženy.

Moje maminka si později pomáhala docela obyčejnou pračkou, ale já ji pořád vidím v kuchyni plné páry: stojí na dřevěné podlaze v louži špinavé vody, rukou s klouby odřenými do krve si utírá z čela pot a kudrnatou kadeř si zasouvá pod šátek.

Hana Juračáková