Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Na konečné
Konečná bývala v době, kdy jsem jezdila na pražské tramvaji zprvu jako průvodčí, pak stála za starobylým kolem s klikou a "řítila se" pražskými ulicemi - bývala to chvilka zaslíbená. Vždycky jsme měli chvilku na oddech a jednou za 
několik koleček dokonce i pauzu na nějaké to sousto. Sešli jsme se v prvním voze, popovídali, zakousli a jelo se znova. Jedna z takových milých konečných byla tehdy na Bulovce. Já si na ni pamatuji obzvlášť pro tři docela zajímavé příhody, které s ní souvisí.
Jednak jsem se tam z neznalosti alkoholu docela slušně přimázla a jela pak v tomhle stavu "rozveselená" až skoro na konečnou na druhém konci Prahy. Ten den bylo příšerné vedro a na stánku na Bulovce měli jen neochlazené limonády a dobře vychlazené pivo. Bylo to sice osmnáctka, ale mně to jako pivnímu analfabetovi nic neříkalo, zvolila jsem samozřejmě pití studené a vyzunkla ho na jeden zátah. Joj! Svět byl můj! Usmívala jsem se na cestujhící s pusou od ucha k uchu, s klidem nebezpečně postávala bez držení mezi otevřenými dvěřmi druhého vozu - no, měla jsem štěstí, že to prošlo bez následků a dokonce i bez vědomí osádky z vozu prvního. Do dojezdu do protější konečné jsem se stihla vzpamatovat.
Na Bulovce jsme se také jako celá posádka bezděčně spoluúčastnili krádeže. Bylo přede dnem žen. Zahradnictví, které plotem sousedilo s kolejemi, mělo obrovské zásoby kytek a my jsme si právě dopřávali svačinku, když přijel malý náklaďáček a hoši z něj hned k nám, jestli bychom krapet nepopojeli, aby mohli s autem k plotu. A že jedou pro objednané kytky pro prodejnu a aby se s tím nenosili přes celé zahradnictví, mají sjednáno, že si to mohou naložit rovnou tady přes plot. No a my, ochotní k pomoci, jsme opravdu dostatečně popojeli - a pak to mělo dohru na policii, kde jsme byli celá osádka za svědky.
Ale moje třetí vzpomínka na Bulovku je sice zábavná, ale tehdy mi tak nepřipadala. Měli jsme poslední noční otočku před zatahováním do vozovny na Pankráci, ani jsme se moc nezdržovali, lidi už beztak na stanicích skoro nebyli. A já nevím, co mne to popadlo - v noci to opravdu už nebylo potřeba. To jen ve dne se na zadním voze vzadu měnila tabule, kam souprava jede - z nějakého pocitu služební horlivosti jsem ji šla ještě obrátit na správnou stranu. A zůstala s cedulí v ruce a s otevřenou pusou koukat, jak tramvaj mizí pod kopcem...
Řidič, který byl přesvědčený, že už jsem připravená ve voze, na to dupnul a protože měl až do centra prázdnou tramvaj a ani na zastávkách nikdo, tak mne nijak nepostrádal. Dokonce ani pak ne, i když si uvědomoval, že "necinkám na odjezd". Takže na to, že nejsem, přišli až ve vozovně. A já jsem se pěkně prošla noční Prahou. Kdo víte, jak daleko je z Bulovky do Nuslí, kde jsme tehdy bydleli, uznáte, že to byl výšlap pořádný. Tabuli se jménem stanice jsem nesla pěkně pod paží a jen jsem se opravdu bála, aby si někdo nepomyslel na to, že nesu i tašku s jízdenkami a výdělkem za celou šichtu. Byla jsem připravena každého, kdo by mne oslovil, okamžitě pořádně praštit přes hlavu.
Což jsem ostatně jednou i udělala. Ne tabulí, ale klíčem od dopraváckých záchodků, které jsme na několika konečných měli a který současně sloužil i k otevírání spojovacích tramvajových dveří. Byl - vlastně je, mám ho v šuplíku dodnes na památku - pořádně velký a těžký. A protože z docela nepochopitelného důvodu pro nás při dojezdech do vozovny nebyly zamykatelné skříňky, odevzdávali jsme sice pokladně většinu tržby, ale něco nám v tašce zůstávalo a jízdenky také, samozřejmě. A v noci i celá tržba, protože pokladna otevírala až v ráno. A když jsem pak z vozovny na Pankráci chodila setmělými ulicemi dolů na Jezerku, měla jsem hlavně v noci docela nahnáno. A jednou se mne nějaký chudák, nepražák, chtěl jen zeptat na cestu a koupil ji klíčem, až vytryskla červená. Vyrazil nešťastně, co vlastně chtěl a držel si krvácející obličej - no, co s ním? Vzala jsem ho domů a uprostřed noci jsme s mužem dělali saniťáky. Ale, jak jsem mu řekla, z čeho jsem měla strach a co u sebe nosím, tak se spíš podivil, že nás vozovna nechává tak riskovat a nezlobil se na mne, Dokonce jsme si pár let vyměňovali přání k vánocům.
Teď jsem taky na konečné. Stěhovat se už nikdy nebudu, není kam a nebylo by za co, nanejvýš, pokud dopadnu jako "ležák", budu mít přednost na umístnění ve velkém domově seniorů kousek od pošty - no a pak, jak říkával můj muž Jan - ve futrálu, nohama napřed. Cítím se nějak unavená, elán se rozplývá v korálcích prastejných dnů. Snažím se udržet si optimismus, ale nějak mi docházejí náměty na vzpomínky. Až mne opět něco napadne, múza se unaví a sedne mi na čelo – tak na shledanou...
Naďa Vencovská