Voda, samá voda
Kdybych se na tohle téma dala někdy v říjnu či listopadu, už byste mne vynesli v zubech, ale léto budiž pochváleno - to se s vodou srovná. Ale slibuji, že tohle je poslední, na mou duši, na psí uši...
Minule jsem totiž to povídání o vodě zakončila Jabloncem nad Nisou a bylo by hrubě nespravedlivé vynechat jednu opravdu krásnou a náramně rozlehlou vodní plochu u Chebu - Jesenickou přehradu. Ty minulé vzpomínky jsem totiž až na úpravu svého věku, vytáhla ze složky starších prací a to jsem tehdy o Jesenici nic nevěděla.
Jak tak člověk nenabude rozumu ani v tom pokročilém věku, stalo se mi, že jsem k sedmdesátce potkala mužského. No co, co (?) nedobře člověku samotnému, jen si má zachovat rozvahu a nestěhovat se (cha, jakoby tohle byla pro mne nějaká překážka!). No tak, jsem se ocitla v Kynšperku nad Ohří. Pěkné městečko, život pulzuje, přihlašuji se na trvalý pobyt, využiji příležitosti a navštívím pana starostu, jsem přizvána ke spolupráci na právě zakládaném radničním měsíčníku - a je to můj poslední životní dárek - opravdu redaktořím a žiju na plný céres. Ale to už všechno znáte z dřívějších článků. Co ale jsem určitě nevypsala tak naplno - ten můj člověk měl auto a náramný zvyk jezdit od pátku večera do neděle k přehradě. Přes den tam bylo lidí celkem dost, i když ta naše - neoficiální strana a vlastně nudipláž - byla klidnější, ale protože jsme tam spávali pod širákem a vařili na ohýnku - dalo by se takových táboráčků spočítat na celém břehu daleko od sebe večer už jen celkem tak čtyři - pět a ani to ne...
A tak jsem si na stará kolena užila i romantiky, kterou jsem promeškala v mládí. Nejkrásnější byla rána. Parťák ještě hluboce spal a já jsem po nejnutnější očistě mizela ve vodě a plavala daleko, ale opravdu daleko, až se břeh menšil a vycházející slunce mi pak na zpáteční cestu oslňovalo oči, dokud jsem nazaplavala blíž ke břehu, kde ho ještě stínily stromy lesa. A protože mužskej se zatím vykotil ze spacáku a chystal snídani, poznala jsem podle kouře ohýnku, který ten malý záliv je "ten náš". Vlastně jsme se tam po celá léta potkávali titíž lidé a nikomu ani nenapadlo, aby obsadil vysezené místo někoho jiného. Takže ten malý zálivek byl opravdu - ten náš. V neděli jsme se o něj dělili s jedněmi manželi z Karlových Varů.
Jednou jsem si tam takový víkend prožila sama a bylo to obzvlášť romantické. Parťák nemohl jet a tak mne tam jeden kamarád odvezl a tak jsem si dlouho do večera koukala do ohýnku, jen tak pro potěchu z praskání větviček a pak se zakutala do spacáku a usínala při počítání hvězdiček. A pak mi tahle rozlehlá voda přece jen jednou připadala docela malinká - psala jsem pro své noviny článek o místním majiteli malého letadla a ten mne vzal na prolítnutí nad krajem - a najednou byla hluboko pod námi jakási větší louže - koukám - Jesenice! A přece i tam malinká byla mému srdci blízká. Jedno jediné zklamání mi způsobila - nezaviněně. Chystala jsem článek o místních potápěčích a konečně se mi měl splnit velký sen - aspoň jednou jedinkrát se podívat pod vodu! Já jsem se k životnímu rozmachu dostala až k šedesátce po revoluci a to se mi nepovedlo přesvědčit nějaké pořadatele kurzů potápění, že jsem ještě jura a klidně mohu i pod vodu - no a tady "paní redaktorku" přece nemohli odmítnout!
No jo, nebylo mi souzeno. Partner mezitím byl přeložen do Prahy a všem plánům i redaktorování byl konec. Měla jsem pro útěchu svou milovanou Prahu - no a jak vidíte, za tu někdejší hloupost, že jsem ji tak bezstarostně opustila, jsem nakonec splatila tím, že jsem tulák po vlasti dodnes a na Prahu se s lítostí koukám jen, když ji redaktoři při reportáži v televizi mívají za zády. Jo, za blbost se platí...
Naďa Vencovská