Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Moje zločiny
Přišel čas, abych se přiznala ke svým zločinům. Ať mám lehčí svědomí (aspoň budu míň vážit).
Poprvé to začalo úplně nenápadně, jak už tak zločiny obyčejně začínají. Kráčela jsem sobotním ranním městem, tu jsem koupila noviny, onde mrkev, petržel a kedlubny a po půlhodince jsem byla obložená taškami jako Hugo Hefner zajíčky.
Když se ulicí rozlehlo volání: "Zlodějkáááá! Zlodějkááá!!!!! Chyťte jiiiii! Nepusťte jiiii!" zastavila jsem se a s velkým zájmem jsem se rozhlížela. Jsem vášnivá čtenářka detektivek. Mnohonásobná záhadná vražda by mi byla přirozeně milejší, ale i polapení zloděje by mi padlo dobře a mohlo by mne zaujmout. Zákon v podobě tlusté, rozcuchané paní v umělohmotné zástěře přispěchal dřív, než jsem se stačila v ději orientovat. Paní se na mne vrhla, vyrvala mi tašky z rukou a začala je horečnatě prohledávat.
Až do té doby jsem si trochu nafoukaně myslela, že jsem docela dobrá řečníčka. Často jsem přednášela na různých shromážděních lidu, od vlastní rodiny po mezinárodní konference, a nejednou jsem sklidila uznání za kultivovaný, plynulý projev, jasné vymezení cíle přednášky a stručný, ale výstižný závěr. Teď se však ukázalo, že uznání byly jenom kecy, falešné řečičky od kolegů z branže - a pokud jde o moji rodinu, pravděpodobně šlo o snahu umlčet manželku/matku dřív, než začne přenos hokejového utkání Československo-Sovětský svaz v televizi.
Stála jsem tam na chodníku, nechala sebou cloumat a vyrážela jsem ze sebe jenom:
"Cccco? Jak toooo? Paní, to do celáte...? Ccccco chcete? Přestaňte, chichichichi, to lechtááá!"
Protože když ta umělohmotná žena nenašla lup v mých taškách, přistoupila k orientační osobní prohlídce. Náš lid jde k jádru věci bez okolků a ona se zjevně netrápila nedostatkem povolení k prohlídce. Ale zato splnila předpis obeznámit podezřelého s obviněním.
"Lidi říkali, že jste támhle u toho stánku ukradla dvě hlávky kapusty!" hulákala a ukázala na stánek, kde jsem kupovala zeleninu do polívky. "A to je můj stánek, sem tam zodpovědná vedoucí a žádná taková mi kapustu kradnout nebude!" Potom se otočila a odběhla.
A já jsem tam stála bez slova, bez pochopení bližších souvislostí, bez její omluvy a taky bez kapusty... Samozřejmě, že jsem to všechno hned po návratu domů vyprávěla rodině. Můj muž poslouchal jenom tak na půl ucha, víc ho zajímaly noviny. "Měli se mne zeptat!" řekl po chvíli s frivolním přimhouřením jednoho oka, "já bych jim potvrdil, že to není ukradená kapusta!" a upřel významný pohled na moji hruď, ještě se dmoucí rozčilením. Přišel i můj syn, tenkrát „týnejdžr“, který se právě vzbudil, zíval a vůbec nedával najevo, že mne poslouchá (tak to ovšem vypadalo celá léta jeho dospívání). I viděla jsem, že jsem domů přinesla nudnou, plochou historku místního formátu a po pár dnech jsem na ni zapomněla.
Uplynuly asi dva týdny. K večeři jsme měli karbenátky s kapustou. Syn chvíli požduchával vidličkou karbenátek po talíři a potom zabručel:
"A to jsi říkala, že jsi žádnou kapustu neukradla. Rychle to snězme, aby ji při domovní prohlídce nenašli...!"
Taková rodina, žádné zázemí, žádná opora v těžkých životních situacích..! Kdo by mi zazlíval, že jsem se po těchto chlapech občas ohnala utěrkou na nádobí?
Podruhé mne zase chytili až po mnoha letech. Šla jsem z Městské knihovny s taškou plnou knih a zastavila jsem se v supermarketu něco dokoupit. Odcházela jsem zase obložená taškami jako střecha. To je takový folklorní obyčej českých žen. Já si folkloru vážím, ale zároveň jsem hloubavé povahy, takže jsem byla ponořena do základních filozofických otázek lidstva:"Kdo jsme? Kam spějeme? Co je smyslem života? Co udělám k večeři?"
A byla bych na tyto otázky jistě i našla odpověď, nebýt šíleného řevu, který se spustil, když jsem procházela dveřmi východu. Úplně mechanicky jsem se začala chovat podle návodu, doporučeného Vladimírem Iljičem Leninem: Krok vpřed, dva kroky vzad - řev neustával, způsobovala jsem ho já, ale čím, netušila jsem.. A už se ke mně hrnul obrovský, černě oděný strážce bezpečnosti, lidi se začínali shlukovat a zírali na mne...Řeknu vám, pohoda vypadá jinak.
Ochranář poměrně rychle objevil knihy z městské knihovny, které "pípaly", protože nebyly odkódované, takže celá záležitost netrvala dlouho. Ale styděla jsem se stát v polokruhu lidí, kteří vypadali, že se jim stýská po středověku, kdy by už kat chystal oprátku. A jedna paní podotkla: "Božínku, to kradou i takové staré báby? ". Potom mne propustili, snad za dobré chování. Sice se mi neomluvili, ale taky mne ani nenapomenuli.
Jsem už taková, všechno na sebe vyslepičím.Postěžovala jsem si rodině, že mne neprávem společnost staví bok po boku strůjcům velké vlakové loupeže a jiných zločinů, že se ze mne prostě stává něco jako Calamity Jane, známá to lupička Divokého západu. A zase se ozval syn, tentokrát už bez polehčující okolnosti puberty. Řekl:
"Babi, přestaň s těmi krádežemi. Už jsi recidivistka a u soudu ti to spočítají. Víš, že platí zásada "třikrát a dost?!"
P.S. Tento příspěvek byl propašovaný jako moták z věznice. Potřetí mi to už neprošlo. V trolejbuse po mně chtěl revizor jízdenku, dost nahlas, nezdvořile a neodbytně. Okolo sedící mu pohoršeně spílali, ale já jsem vrávoravě vstala a padla jsem mu okolo krku. Chtěla jsem mu dát pusu za to, že je takový galantní. Každý revizor nejlíp ví, že u nás je jízda trolejbusem nad sedmdesát let zadarmo a mně je skoro osmdesát. Jenomže on to vzal jako útok na veřejného činitele...
Blanka Burjanová