Já, základní kámen, v projektu veskrze lidském
Ostravské Versailles znamená důstojnou a ojedinělou šanci pro hendikepované lidi
Zpráva z tisku:
Položením a vysvěcením základního kamene byla slavnostně zahájena stavba Komunitního centra Ostrava v obvodu Mariánské Hory a Hulváky. Slavnostního aktu se zúčastnili biskup ostravsko-opavské diecéze Mons. František Václav Lobkowicz, náměstek primátora města Ostravy Jiří Srba, ředitel úřadu regionální rady Moravskoslezsko David Sventek a další hosté. Právě David Sventek uvedl, že komunitní centrum vzbudilo velký zájem i v Bruselu a bude největším sociálním projektem z evropských peněz v tomto regionu.
Já, základní kámen, k tomu dodávám:
Opracovaly mne jemné ženské ruce, vedené srdcem. Tytéž ruce Věry Rackové, které se od nejútlejšího mládí staraly o handicapovanou Zuzanku a to ještě v dobách, kdy pro takové děti nebyl u nás žádný program, ba dokonce ani pořádné pomůcky. Stejné ruce, které kočárek vycpávaly různými polštářky a slabé tělíčko kurtovaly manželovými opasky, aby bylo v co nejpříznivější poloze. A byly to tytéž ruce, které po osmnácti letech nakonec vytesaly Zuzance náhrobní kámen.
Ale nepředbíhejme…
Já - základní kámen
Blesk z čistého nebe
Francouzský fotograf Jean Marie Lecomt (dříve vychovatel v remešském centru pro děti s poškozeným centrálním nervovým systémem) uskutečnil v roce 1991 v Ostravě výstavu svých fotografií. Ovšem ta na mnohé maminky našich handicapovaných dětí zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Francouzské děti na fotografiích totiž vůbec nebyly skleslé a flegmaticky odkázané na pomoc dospělých, jak bylo u nás zvykem. Dokázaly samy sedět ve speciálních sedačkách, smály se, vzdělávaly a pohybovaly se v něčem, co připomínalo lunochod. A byla to právě Věra Racková, která na nebohého fotografa neustále dotírala všetečnými dotazy tak dlouho, až jí odsekl: „Víš co, tak se tam běž podívat…“
Věra Racková
Já, základní kámen, k tomu dodávám:
Návštěva u francouzských handicapovaných dětí a další čilé kontakty doslova otevřely na severní Moravě nové obzory. Hned v roce 1992 byla v Ostravě zahájena tradice česko-francouzských dnů k péči o zdravotně postižené lidi, která postupně přerostla v Evropské dny handicapu.
Ale znáte to: kdo chvíli stál, už stojí opodál. Po nadšení z nových pomůcek, zavádění lepšího systému a rehabilitačních metod nakonec musela přijít otázka: A co dál?
Třebaže se rodiče handicapovaných dětí už nemusejí cítit jako vyždímaný hadr, jednou nutně přijde chvíle, kdy zjistí, že jejich ratolesti odrostly dětským střevícům.
Takže opravdu – co dál?
Bez ústavní vrátnice
Občanské sdružení Zuzana, po konzultaci s francouzskými přáteli, předložilo projekt na stavbu zařízení nazvaného Ostravské Versailles, před deseti lety. Jeho cílem bylo už tenkrát nepostavit ústavní vrátnici mezi maminky a jejich odrostlé, ovšem nesoběstačné děti. Nakonec ale trpělivost přinesla růži a u příležitosti dvacátého výročí česko-francouzských dnů se Ostrava dočkala zařízení, které dosud chybělo v celém Moravskoslezském kraji.
Takzvané Komunitní centrum poskytne 18 míst chráněného bydlení apartmánového typu vážně handicapovaným lidem, kteří byli dosud v péči rodiny. Blízcí příbuzní k nim budou moci docházet a v téměř domácím prostředí třeba u nich i přespat. Dále zde bude šest lůžek pro odlehčovací službu (která umožní rodičům například odjet na dovolenou) a denní stacionář s rehabilitačními i vzdělávacími službami pro maximálně 54 osob.
Vizualizace komunitního centra
Já, základní kámen, k tomu dodávám:
Každá růže má své trny a také tento projekt prošel změnami (většinou z finančních důvodů), jež mu ublížily. Některé chyby se ale dají celkem snadno napravit, protože jsou záležitostí především dobré vůle. Tak třeba prozatímní úřednický název Komunitní centrum… Původní Ostravské Versailles je přece jen libozvučnější a výstižnější. Vyjadřuje jak vazbu na francouzské přátele, tak i fakt, že zdejší lidé na (pojízdných) trůnech potřebují své sloužící. Ostatně, ne nadarmo je ve mně, základním kameni, vytesán symbol Ostravy i lilie královského rodu Bourbonů… Ve společných prostorech nového zařízení pak chybí koutek pro duchovní rozjímání, což by se dalo například řešit kovovým andělem v životní velikosti – na kterého ovšem v projektu nejsou peníze. Stejně tak nezbyly peníze na vyvýšené zahrady, aby i človíček na invalidním vozíku mohl mít kontakt se zemí, s půdou. Tento nedostatek lze však alespoň částečně nahradit velkými truhlíky u vchodů.
Když je láska nadstandardem
Jako optimálního dodavatele stavby vybrala Rada města Ostravy z devíti nabídek společnost ALPINE Bau CZ s.r.o. a její zástupce Aleš Kramný prohlásil, že dílo by mělo být dokončeno v letošním dubnu. Aby tedy všechno bylo tzv. košér, zbývá už jen výběrové řízení na provozovatele tohoto centra. A ještě něco, samozřejmě to nejdůležitější: obsadit Ostravské Versailles těmi, kvůli kterým bylo postaveno.
Jan Žaloudek, budoucí klient centra, k tomu říká: „Projekt představuje slušnou a ojedinělou šanci pro nás hendikepované na důstojný život.“
Proti strohé ústavní péči je totiž rodičovská láska opravdu nadstandardem – přejme jí tedy, ať má kde a jak pokračovat.
Versailles má k Ostravě blíž, než by si úředníci mohli myslet
A já, základní kámen lidskosti, k tomu dodávám:
Když francouzští přátelé kdysi navštívili jeden z našich ústavů pro handicapované děti a viděli, v jakých podmínkách jsou vychováváni, rozplakali se.
Máte mě v srdci, milí lidé.
Máte mě v srdci – dokonce i v případě, že o tom ještě nevíte.
Jiří Muladi