Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Předváděčka
Ten včerejší den nezačal nijak úchvatně. Ráno bylo pošmourno, jeden pomalu neví, jak se obléknout. Včera odpoledne, když jsme šly ze školy (U3V) byla taková zima, že mně stály všechny chlupy v pozoru. Při tom ráno bylo docela fajn. Ale jaro teprve začalo a už bychom chtěli, aby bylo teplo a hlavně sluníčko.
Jsme domluvené na desátou hodinu. Pět kamarádek z našeho klubu. Teprve nedávno jsme se dozvěděli, že jedna z holek našeho spolku se již patnáct let zabývá předváděním výrobků firmy Tupperware. Hned jsme projevily zájem a nadšeně a zvědavě jsme se vyptávaly co všechno jejich firma nabízí. Samozřejmě, že každá z nás se už s těmito výrobky setkala, ale současný způsob předváděček a hlavně ta bezohledná manipulace s myslí jednotlivců nám nahání husí kůži. Jsme ve věku, kdy si všechno musíme řádně promyslet a kdy potřebujeme dostatečně dlouhou dobu k rozhodování, abychom toho vzápětí nelitovaly. Ty tam jsou doby, kdy jsme dokázaly okamžitě reagovat na daný problém.
Kamarádka bydlí na druhém konci Brna, v Bystrci. Jdu z domu v devět hodin. Za hodinu to přece stihnu. Jízda přes město není moc zajímavá. Kolony aut brázdí brněnský velký okruh z obou stran. Na Mendlově náměstí přesedám na tramvaj č. 1. Šalina zvolna opouští střed města. Předměstí s protékající řekou Svratkou nabízí široké rozhledy. Přestože není nikde nic zeleného, jaro visí ve vzduchu. Den se prosvětluje a já se začínám těšit na nadcházející zážitek. Nikde zatím není nic zeleného, i ta travička kolem kolejí se zatím tváří rozpačitě. Jen hojně povalující se papíry, igelitové pytlíky a různé jiné odpadky se schovávají do roští, jinde se nezbedně kutálejí po rovných plochách a jukají do oken projíždějící tramvaje. Na zastávkách si všímám nalitých pupenů, které s nevěřícným úžasem nahlížejí do prozářeného dne, vystrkujíce zelené špičky budoucích lístků. Začínám pochybovat, jestli návštěvu stihnu včas. Mám ráda přesnost.
To zase bylo doma po ránu řečí:
„Ty zase někam jdeš? To zase budu doma sám?“
„Tak pojď se mnou, bude aspoň legrace.“
„Ty ses dočista zbláznila. A kdo prosím tě bude doma pracovat?“
„Tak nepracuj, důchod přece není jenom o práci. Už ses nadřel až, až.“
„Ty fakt nemáš rozum. Já musím hlídat pejsky. Oni by mně to mohli jednou vyčítat a to bych nepřenesl přes srdce.“
„Tak jo. Ahoj, já už jdu.“
Huráááá, už abych byla za rohem, aby snad ještě něco nepotřeboval.
Zanedlouho zvoní mobil. Jak jsme to jenom dřív dělali? Všechno se domlouvalo ústně, nebo telefonem, o dalším pohybu jednotlivců neměl nikdo ani potuchy. Ptá se Liduška, kde jsem. „Už v Komíně, brzy mě uvidíš.“ „Budu na tebe čekat na konečné, neboj se. Neztratíš se.“ „To je skvělé, nebudu to muset aspoň hledat.“
Během čtvrt hodinky vystupuji na konečné v Bystrci. Čekají na mne všechna děvčata. To je přímo luxusní servis. Vyrážíme společně k vytčenému cíli. Irčin domov nás vítá útulnou zabydleností a elegantními doplňky interiéru, v duchu tradic domácí paní. Na prahu se objevuje další osoba, která je nedílnou součástí chystané předváděčky - paní Zita.
Odkládáme kabáty a boty a vstupujeme do předsíně a následně do kuchyně, která má běžné panelákové rozměry. Všech pět nás usedá k malému stolku v rohu kuchyně, kde se necháváme unášet svou představivostí a hýčkat pilnou prací našich hostitelek. Všude kolem je spousta plastového nádobí, které je vytvořeno jako prvotní výrobek z polyetylenu, který se nikdy nerecykluje. Na veškeré zboží je celoživotní záruka. Jako první část menu dostáváme pomazánku z červené řepy, pórku a dalších ingrediencí, podávanou na kváskovém chlebu, upečeným paní Zitou v předstihu doma. Ten chléb se doslova rozplývá na jazyku. K jeho upečení byla použita forma ze silikonu, kterou není třeba vymazávat, ani vysypávat. Druhá pomazánka byla z tvarohu a dalších přísad. Jako hlavní chod se chystala a pekla velikonoční hlavička. Všechny úkony byly prováděny výše zmíněným nádobím. Během celého času jsme byly upozorňovány na různé typy nádob, které v mnoha případech slouží i jako úsporné řešení do kuchyně. Každá z nás dostala katalog a nabídku dalších akcí, které jsou plánovány na první letošní půlrok. Po několika hodinách živé diskuze jsme odcházely domů. Probraly jsme nejen nádobí, ale i různá témata, která zajímají především nás - ženy.
Toto dopoledne nás naladilo do pozitivního myšlení a v duchu jsme si plánovaly, na co si v nejbližší době našetříme a jako vítěznou trofej přineseme domů. Posledním tahem dne, bylo zakoupení trubiček v kiosku na konečné, které se na jazyku doslova rozplynuly jako nebeský obláček. Ještěže je konečná v Bystrici tak daleko, že nemůžeme co chvíli zaběhnout pro pár kousků. To bychom nejspíš za chvíli přišly na buben. Je to bohužel smutné, ale všechno je o penězích.
Irena Atzlerová