Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jednoduché časy mého mládí
Patřím mezi ty dříve narozené. Naprosto nechápu dnešní dobu, ve které lidé na sebe už nemluví, ale posílají si esemesky, chodí po ulici s vytřeštěným zrakem a mobilem u ucha, bez auta neučiní kroku, mávají kolem sebe nějakými vysvědčeními, aby ukázali jak jsou vzdělaní. Většinu času věnují vyplňování nějakých úředních tiskopisů, nechtějí nikoho uznat za autoritu, respektovat nějaká pravidla atd…
To za mého mládí byl život naprosto jednoduchý. Když jsme začal v roce 1932 chodit do první třídy cvičné školy při učitelském ústavu v Kroměříži byly hranice etického chování zcela jiné. Nebylo třeba studovat tlustospisy filosofů, ale poslouchat učitele, jinak nás „zmydlil“ rákoskou. Také později, kdy jsem chodil do obecné školy v Ostravě – Vítkovicích byly vztahy jednoduché – nemáš domácí úkol – tři rány rákoskou! Nemáš ani tu včerejší úlohu? Devět ran rákoskou! A kupodivu v dospělém věku i od těch největších rozpustilců jsme slyšel: jó učitel Zikmund, ten ze mne udělal člověka! Do stejné třídy se mnou chodil i pozdější redaktor a hudební skladatel Miroslav Klega a dramatik Oldřich Daněk – oba jsou už po smrti.
Na stření škole po roce 1937 jsem se setkal s vynálezcem „dvojfacek“ profesorem Hoškem. Při facce jednostranné lze vykloubit čelist, avšak při facce z obou stran zůstane čelist na místě. Plácne-li dnes učitelka nějakého nezbedu po zadku pravítkem, jsou toho plné noviny a učitelku vyhodí ze školy.
Také vyplňování tiskopisů bývalo jednoduché. Rodinné přiznání k dani z příjmu jsem dokázal vyplnit sám jako žák 3. třídy obecné školy. Dnes jsou s tím problémy i u vysokoškolsky vzdělaných účetních.
V třicátých letech nebylo třeba kolem sebe mávat vysvědčeními, každý znal slogan tehdejší Masarykovy ligy proti tuberkulóze:
“Nevzdělance poznáš rázem, bezohledně plivá na zem“.
Ovšem, i tehdy byli zlomyslníci jako jsou dnes hackeři, sprejeři a vandalové a ti zase vymyslili:
"Vzdělanec se tomu vyhne na stěnu či na strop plivně“.
Takže pouhým sledováním odplivování bylo možno určit vzdělance. Testování bylo ztíženo tím, že ve školních třídách a veřejných místnostech bývala v rohu plivátka a testovanou osobu bylo nutno vylákat do místností, kde plivátka nebyla.
Telefonů kdysi nebývalo tolik jako dnes. Třeba Ostrava měla jen čtyřmístná telefonní čísla. Lidé si nadávali a uráželi se z očí do očí, z čehož stejně jako dnes bohatli advokáti, jen sumy neinkasovali milionové.
Ještě jednodušší to muselo být za vlády pruského krále Bedřicha II. Velikého (vládnul v letech 1740-1786). Ten prohlásil: Se svými poddanými jsem uzavřel oboustranně výhodnou smlouvu: „Oni si mohou říkat co chtějí a já mohu dělat co se mi líbí“.
Radomír Pitucha